Luci, Tvoje máma je asi stejná, jako byla moje. Táta byl poslední 3 roky upoutaný na lůžko a ona ho nechávala samotného a chodila do zaměstnání, přestože byla dávno v důchodě a peníze nepotřebovala. Jsou lidé a hlavně starší generace, kterým chybí cit pro rodinu. Z domu Tě nechtěla pustit proto, že nechtěla být sama a hlavně si nechtěla uvědomit, že už jsi dospělá a můžeš o sobě rozhodovat sama. Myslím, že častější návštěvy u ní vztah nezlepší a Ty se budeš trápit. Prostě taky nemáš štěstí na milující maminku.

Lucky, měla jsem s mámou konflikt, několik let jsme potom nekomunikovaly, a zjišťuju, že náš vztah je tou ztrátou důvěry poznamenaný. Dneska už není problém to, co se stalo tenkrát před lety, problém jsou ty roky, kdy jsme spolu nemluvily. Dnes dokážu s mámou mluvit o běžných věcech a jsem přitom v pohodě, ale čím dál víc se mi rýsuje, že důvěrný vztah mezi námi už asi nikdy nebude - popravdě jsem to spíš já, kdo o to už nestojí. Za pár let to možná bude jinak, neuzavírám se před vývojem, ale v tuhle chvíli je to takhle. Myslím, že ji chápu, odpustila jsem jí, ale svěřovat se jí s tím, co mě těší a trápí, nechci a nebudu. Na to mám své přátele.

Ahoj holky!!
Díky moc za všechny příspěvky a zjišťuju, že se s Vámi celkem ztotožňuju...před dvěma dny jsem byla u mámy a trošičku jsme pokročily...už jsme lehounce narazily i na problémy...ne ty, co jsme řešily kdysi, kvůli kterým jsme se rozešly, ale soušasné...no, přiznám se, musela jsem si pak vzít půlku prášku na uklidnění, nebylo mi úplně nejlíp. Připadá mi totiž, že se obě chceme usmířit, nebo spíš navázat podobný vztah jako předtím, ale možná se obě bojíme udělat ten první krok...
Není to jednoduché...vlastně ani nevím, jestli to půjde...nebo jestli vlastně chceme...ach jo.

Něco podobného se stalo mezi mnou a mým otcem. Vycházeli jsme spolu vždy dobře, byla jsem "jeho holčička", bohužel ve chvíli, kdy jsem mu dala najevo, že jsem samostatná a soběstačná a že se mnou již nemůže manipulovat, jsem spustila z jeho strany takový psychoteror, že ještě teď se klepu, když si na to vzpomenu. Mimochodem, stalo se to letos a je mi 30 let.
Je to pro mě velké zklamání, když jsem objevila také druhou stránku jeho charakteru, já jsem k němu kdysi vzhlížela a strašně jsem si jej vážila.

Nevím co říct - asi je dobré si věci vyříkat a vztahy urovnat. Mě mrzí co se stalo, často na to myslím, alenemám zájem o žádný další kontakt. A nemyslím si, že se dají věci jen tak vrátit, na to - aspoň v mém případě - událo dost věcí, které nejdou vzít zpět. Důvěra a úcta tam již není.

Taky patrim mezi ty, kteri nemaji zrovna nejlepsi vztahy s mami. U me to dospelo az k tomu, ze jsem od ni musela odejit a to hodne daleko. A pred tim nez jsem od ni konecne odesla jsme si rekly hodne osklivych veci.
V zivote si myslim, ze mi dost ublizila a jsem si jista, ze uz nikdy spolu nebudeme mit typicky vztah matka-dcera, zalozeny na duvere. Ale i presto jsem se rozhodla, ze ji neodstrihnu ze svyho zivota (jak jsem mela puvodne v planu) a pokusim se s ni navazat vztah. A neni to proto, ze je to moje mama a ze by to tak melo byt ale delam to kvuli sobe. Mozna, ze role matka asi neni jeji zivotni a dost veci pokazila ale zase na druhou stranu delala, co mohla. A v momente, kdy odsuzuji ji, mam pocit jako bych odsuzovala i sebe. V momente, kdy ji nenavidim, je to jako bych nenavidela sebe.
Pravda, jsou pripady (nevim, jestli je to ten tvuj), kdy se ten vztah s mamou proste navazat neda a je lepsi od ni zustat dal ale porad si myslim, ze je dulezity aspon se vyrovnat s tim jakou mam mamu, at je jakakoliv.
Jinak takovej tip: kdyz jsem se snazila navazat ten vztah zpatky, tak jsem ji napsala hodne dlouhej a uprimnej dopis, ve kterym jsem se omluvila za svoje chovani, rekla ji, ze ji mam rada (i kdyz jsem se pri tom kroutila jak had) ale zaroven jsem ji rekla, ze jsem jeji dospely dite a ze ji prosim, aby se podle toho chovala. Docela to pomohlo, i kdyz jsme teprve na zacatku...

Lucky2008:
A neni uplne jedno, cim se zivi tvoje sestra? Je to jeji zivot a ne tvuj.
Mozna se mylim ale z toho tveho posledniho prispevku na me dycha zahorklost vuci segre, ze mama s ni vychazi vic nez s tebou navzdory tomu jak se zivi. Mozna to fakt neni ani tak o segre a tim jak se zivi ale tim, ze ma lepsi vztah s mamou.
Nevim, co ti poradit, sama plavu v tom svym ale soustredila bych se v tvem pripade sama na sebe a na to co chci. A hlavne zacala bych byt pysna na to, co uz jsi sama zvladla a dokazala. To, ze tvoje mamca vychazi lip s tvoji segrou nemusi nutne znamenat, ze te nema rada nebo na tebe neni pysna...

Lucky2008: Ty se bojíš odmítnutí....bojíš se, že si nezasloužíš lásku...tak to není...lásku si zasloužíš, ať jsi jakákoli... Jsi už velká holka a měla by ses naučit mít ráda sebe sama, což je někdy dost těžké, pomůže s tím psychoterapeut, kineziolog, regrese, rodinné konstelace...vyber si...ty přece máš jasno v tom, co chceš. Ty chceš, aby tě matka měla ráda, aby tě uznala, aby ti splnila základní lidskou potřebu....někdy to nejde. Není to tebou, může být, že tvoje matka to neumí....prostě to neumí...jsi asi jiná než sestra a tvoje matka neví, jak s tím naložit....pochopit příčiny můžeš právě těmi různými metodami...a dá se i odpustit....

Ahoj!
Jde mi o to...prostě potřebuju vědět, že chyba může být i na straně matky. Mám odmala vsugerováno, že rodiče mají vždy pravdu, proto hledám chybu pořád u sebe----ne, že bych jí nenašla, ale podle mě, je víc na vině matka...

A nakonec třeba prožiješ a pochopíš, že nic jako vina neexistuje, že každý dělá v každou chvíli to jediné a nejlepší co umí - a jakmile to přijmeš u sebe, budeš ochotná přiznat to i druhým.

Jinak na tyhle "matkodceří" vztahy doporučuju film Podivná tajemství (Orig. Divine secrets of the Ya-ya sisterhood), měl by být v půjčovnách.

Lucky2008: Fakt - neber to tak, že někdo jste na vině. Obě máte šanci se něco naučit. Ty bys v sobě měla najít svoji sebelásku, sebeúctu, kterou kvůli nešetrnému chování matky postrádáš a měla bys pochopit, že si musíš nejdřív vážit sebe sama. Jak to udělat, to už je podle mě opravdu otázka spolupráce s nějakým odborníkem. Taky tím, že matku pochopíš a odpustíš jí, to bude další krok k tvému..., jak to nazvat?, ke snesitelné lehkosti tvého bytí.... Mohla by jsi na sobě zapracovat právě tady, právě teď ... ber to tak, že máš od života šanci něco pochopit, naučit se ... (Máma by mohla taky, jasně, ale kam bychom přišli, kdybychom čekali, až co druhý? ... Nejlíp začít u sebe. Ji nezměníš, co ale změnit můžeš, jsi TY, TVOJE postoje...)

Upravil(a) Eva36 (26. 7. 2007 14:37)