|
19.září : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 19.září : Zapomeňte na nudné podzimní barvy. Tyhle nečekané kombinace ovládnou podzim 2026: Kvůli novým trendům nemusíte měnit celý šatník. 19.září: Dědictví, o které nestojíte: křečové žíly: Podle současné genetiky je jejich vznik složitější. |
|
|
Ahoj všichni,
mám takový problém, je možná trochu delší, budu se to snažit zkrátit.
Když mi bylo 11, můj táta zemřel na rakovinu. Nemocný byl několik měsíců a nebylo to jednoduché, ale já, i můj nevlastní bratr (tátův syn) jsme byli pořád s ním, aby to neměl tak těžké. A tak vznikl první problém, moje máma-bráchova macecha, se o tátu opravdu nestarala, jednak si to pamatuju a vím to i od bráchy, občas na něj byla i trochu hrubá, když potřeboval s něčím pomoci...no, je nebo byla docela hysterka.
Po tátově smrti máma vyhodila bráchu z bytu-už mu bylo 18, a já k ní od té doby už neměla ten správný vztah, prostě jsem nedokázala pochopit její chování, povahu.
Vyhrotilo se to až tak, že jsem v den svých 18. narozenin od matky odešla za dost dramatických okolností, kdy na mě i vzala nůž, aby mě udržela doma...a zhruba 4 roky jsme se neviděly.
Po pravdě řečeno, první 3 roky se mi vůbec nestýskalo, byla jsem ráda, že mám klid, jakž takž jsem se o sebe zvládla postarat,pracuju...akorá ten poslední rok jsem začala přemýšlet, co asi dělá, jestli je zdravá....až jsem to nevydržela a poslala jí sms...prvně mi neodpovídala, po pár měsících občasných krátkých a nic neříkajících sms jsme se dohodly na návštěvě.
Už jsem u ní byla dvakrát, ale nedokážeme se spolu bavit o ničem jiném, než o počasí, práci a podobných ,,důležitostech"...víc si rozumím s jejím přítelem.
A teď co potřebuji poradit. Přemýšlím, že bych za mámou zase raději nejela, protože mi připadá jako cizí člověk, ale na druhou stranu asi stárnu, je mi to líto, že vlastně nemám rodinu-bratr už je ženatý, často v práci a bydlí v jiném městě, takže se vídáme minimálně-.
Myslíte si, že má cenu nějak s matkou navázat rozhovor, vzájemně se třeba omluvit, prostě nějak to udělat, aby to byla zase moje MÁMA a ne cizí pani nebo se na to raději vykašlat a počkat jak to dopadne???
Díky za každou odpověď....
Upravil(a) Lucky2008 (19. 7. 2007 18:45)
Není tady
Ty žiješ svůj život a patrně se cítíš dost sama. Proto se upínáš i k člověku, který Ti vlastně pomohl k jakémusi horšímu odrazu do života. Spoléhej víc sama na sebe. Na kamarádky a kamarády, lidi v práci, známé, lidi ze svých koníčků...Stýkáním s matkou nic nevyřešíš. A myslím i ona má právo na soukromí a svůj život. Sama sebe bys dostala do podřízené role. Stála bys o návštěvy u ní, abys utloukla samotu. To není dobrý způsob, jak nakročit do života. Odešlas Ty. Můžete se občas vidět, když vám hlavy vychladly, ale žijte si svoje životy. Mohla by Tě omezovat a ovládat, když Tě nechtěla pustit.
Není tady
Luci, Tvoje máma je asi stejná, jako byla moje. Táta byl poslední 3 roky upoutaný na lůžko a ona ho nechávala samotného a chodila do zaměstnání, přestože byla dávno v důchodě a peníze nepotřebovala. Jsou lidé a hlavně starší generace, kterým chybí cit pro rodinu. Z domu Tě nechtěla pustit proto, že nechtěla být sama a hlavně si nechtěla uvědomit, že už jsi dospělá a můžeš o sobě rozhodovat sama. Myslím, že častější návštěvy u ní vztah nezlepší a Ty se budeš trápit. Prostě taky nemáš štěstí na milující maminku.
Není tady
Lucky2008 já ti nevím, k matce nemáš vztah, návštěvy tě stresují, ona o ně podle všeho taky moc nestojí, tak proč se mučit ? Je sice asi těžký se smířit s tím, že moje matka holt není ta nejbližší osoba v mém životvě, ale pro tvůj vlastní dušení klid to budeš muset zvládnou.
Není tady
Lucky, měla jsem s mámou konflikt, několik let jsme potom nekomunikovaly, a zjišťuju, že náš vztah je tou ztrátou důvěry poznamenaný. Dneska už není problém to, co se stalo tenkrát před lety, problém jsou ty roky, kdy jsme spolu nemluvily. Dnes dokážu s mámou mluvit o běžných věcech a jsem přitom v pohodě, ale čím dál víc se mi rýsuje, že důvěrný vztah mezi námi už asi nikdy nebude - popravdě jsem to spíš já, kdo o to už nestojí. Za pár let to možná bude jinak, neuzavírám se před vývojem, ale v tuhle chvíli je to takhle. Myslím, že ji chápu, odpustila jsem jí, ale svěřovat se jí s tím, co mě těší a trápí, nechci a nebudu. Na to mám své přátele.
Myslím , Lucky , že k tomuto tématu bych mohla napsat přesně , přesně co Judita . Jen bych nenapsala , že o vztah už nestojím . Taky pochybuji , že dojdeš duševního klidu , když všechny kontakty s máti přerušíš . A taky je otázka , co tě , nebo co by tě více ovládalo .
Já se teď už na svůj vztah s máti - jak jsem psala , taky není ideální - dívám tak , že uzdravení jakéhokoliv vztahu stojí za to !Řekla bych , že právě teď , v tomto stavu , kdy jsem pořád ještě tak trochu "zabejčená" , myslím si , že důvěrný vztah je nemožný a vůbec je to celé tak "o ničem " , tak teď se cítím mnohem víc ovládaná , nesvobodná , závislá , než kdybych ten vztah dala co nejvíce do pořádku . Ne ovládaná mojí máti , ale svojí myslí , neustálým navracením se k této věci . Protože když odpustíš , přijmeš vše co se stalo a budeš to považovat za minulost - a jsem přesvědčená , že do tohoto stavu se dá dojít i po všech peripetiích , cítíš se svobodně .
Zato teď mě ( a možná i tebe ) přepadá někdy špatné svědomí , na některé poznámky , věci reaguji podrážděně , protože se týkají pro mě citlivého tématu . Pořád se v myšlenkách vracím k tomu jestli a jak ten první krok udělat ..... Teď jsem nesvobodná !
A houby záleží na tom kdo a jak první odešel nebo cokoliv . Prostě když ten druhý neumí , není schopen.....a ty MŮŽEŠ , tak to udělej !
Ale já zatím taky jen vím , že to chci udělat . Zraje to ve mně už nějaký ten měsíc . Chce to po těch letech odvahu . A pokoru .
Není tady
Ahoj holky!!
Díky moc za všechny příspěvky a zjišťuju, že se s Vámi celkem ztotožňuju...před dvěma dny jsem byla u mámy a trošičku jsme pokročily...už jsme lehounce narazily i na problémy...ne ty, co jsme řešily kdysi, kvůli kterým jsme se rozešly, ale soušasné...no, přiznám se, musela jsem si pak vzít půlku prášku na uklidnění, nebylo mi úplně nejlíp. Připadá mi totiž, že se obě chceme usmířit, nebo spíš navázat podobný vztah jako předtím, ale možná se obě bojíme udělat ten první krok...
Není to jednoduché...vlastně ani nevím, jestli to půjde...nebo jestli vlastně chceme...ach jo.
Není tady
Rodiče si člověk nevybírá, ale pokud to není vyloženě extrém, tak bych se asi pokusila to s mamkou dát dohromady. Jednou by vás to mohlo obě mrzet.
Moje babička mi v pondělí volala, co má dělat, že její sestra, která jí v životě dost ublížila a se kterou mnoho let nemluvily, je v nemocnici, umírá a přeje si, aby tam babička přišla.Asi se jí chtěla na smrtelné posteli omluvit. Už to nestihla, včera ráno zemřela.Babička jí chtěla dát šanci..
Lidi by si to měli vyříkat, dokud je čas.
Není tady
Něco podobného se stalo mezi mnou a mým otcem. Vycházeli jsme spolu vždy dobře, byla jsem "jeho holčička", bohužel ve chvíli, kdy jsem mu dala najevo, že jsem samostatná a soběstačná a že se mnou již nemůže manipulovat, jsem spustila z jeho strany takový psychoteror, že ještě teď se klepu, když si na to vzpomenu. Mimochodem, stalo se to letos a je mi 30 let.
Je to pro mě velké zklamání, když jsem objevila také druhou stránku jeho charakteru, já jsem k němu kdysi vzhlížela a strašně jsem si jej vážila.
Nevím co říct - asi je dobré si věci vyříkat a vztahy urovnat. Mě mrzí co se stalo, často na to myslím, alenemám zájem o žádný další kontakt. A nemyslím si, že se dají věci jen tak vrátit, na to - aspoň v mém případě - událo dost věcí, které nejdou vzít zpět. Důvěra a úcta tam již není.
Není tady
Člověk se vždy nejvíce projeví v krizových situacích. Myslím, že to, jak se Tvá matka chovala k otci v době jeho nemoci a následně k Tvému nevlastnímu bratrovi, vypovídá o všem.
Nechci radit, ale já bych asi nemohla chodit na návštěvy, které by mě ubíjely natolik, že bych si po nich musela brát prášek na uklidnění. A hlavně bych nečekala, že mi takový člověk dá pocit "to je moje rodina" a že mi pomůže a podrží mě, když to budu potřebovat.
Z domova si sice odešla ty, ale zamyslela se někdy Tvá matka proč? Bavily jste se o tom? Jako máma si nedovedu představit, že by mé dítě odešlo a já se ho za celé 4 roky nesnažila kontaktovat, nesnažila se najít nějakou vzájemnou cestu ke sblížení.
Nevím, ale to, co hledáš, podle mě u matky nenajdeš.
Věřím, že potkáš člověka, který Ti dá pocit bezpečí, lásky a sounáležitosti.
Není tady

Taky patrim mezi ty, kteri nemaji zrovna nejlepsi vztahy s mami. U me to dospelo az k tomu, ze jsem od ni musela odejit a to hodne daleko. A pred tim nez jsem od ni konecne odesla jsme si rekly hodne osklivych veci.
V zivote si myslim, ze mi dost ublizila a jsem si jista, ze uz nikdy spolu nebudeme mit typicky vztah matka-dcera, zalozeny na duvere. Ale i presto jsem se rozhodla, ze ji neodstrihnu ze svyho zivota (jak jsem mela puvodne v planu) a pokusim se s ni navazat vztah. A neni to proto, ze je to moje mama a ze by to tak melo byt ale delam to kvuli sobe. Mozna, ze role matka asi neni jeji zivotni a dost veci pokazila ale zase na druhou stranu delala, co mohla. A v momente, kdy odsuzuji ji, mam pocit jako bych odsuzovala i sebe. V momente, kdy ji nenavidim, je to jako bych nenavidela sebe.
Pravda, jsou pripady (nevim, jestli je to ten tvuj), kdy se ten vztah s mamou proste navazat neda a je lepsi od ni zustat dal ale porad si myslim, ze je dulezity aspon se vyrovnat s tim jakou mam mamu, at je jakakoliv.
Jinak takovej tip: kdyz jsem se snazila navazat ten vztah zpatky, tak jsem ji napsala hodne dlouhej a uprimnej dopis, ve kterym jsem se omluvila za svoje chovani, rekla ji, ze ji mam rada (i kdyz jsem se pri tom kroutila jak had) ale zaroven jsem ji rekla, ze jsem jeji dospely dite a ze ji prosim, aby se podle toho chovala. Docela to pomohlo, i kdyz jsme teprve na zacatku...
Není tady
Ahoj všichni!!
Děkuju za příspěvky, a jak jsem už napsala, je to komplikovanější, takže teď se pokusím vysvětlit druhou část. Kromě bráchy mám ještě sestru, také nevlastní, ale máme stejnou mámu. ( moji rodiče se vzali,každý měl z předchozího vztahu dítě a za dobu jejich manželství jsem se narodila já).
Se svojí sestrou se nestýkám již asi dva roky z jednoho prostého důvodu. Má krásnou devítiletou holčičku a mě, už jako puberťačce bylo divné, odkud sestra bere pořád takové množství peněz, ačkoliv nechodí do žádného zaměstnání. Až později mi to došlo...prostě...pracuje do roztrhání těla, nevím, jak to nazvat slušněji.
Každopádně, toto je každého volba, já s ní nevycházím kvůli tomu, že svou neteř mám upřímně ráda a dovedu si představit, co brzy bude (nebo už zažívá) zažívat ve škole. Posměch spolužáků nad tím, čím se živí její maminka.
A to je to, co nechápu. Já jsem se s mámou nepohodla kvůli běžným věcem, za to moje sestra s ní vychází i přesto, jak ,,pracuje"...Přijde vám normální, že máma víc vychází se sestrou, která celý život nepracuje a nechá se vydržovat, zatímco já dělám rukama za pár tisíc a snažím se???
Přesto všechno bych asi mámě dokázala a hlavně chtěla odpustit....bojím se...
Není tady

Lucky2008:
A neni uplne jedno, cim se zivi tvoje sestra? Je to jeji zivot a ne tvuj.
Mozna se mylim ale z toho tveho posledniho prispevku na me dycha zahorklost vuci segre, ze mama s ni vychazi vic nez s tebou navzdory tomu jak se zivi. Mozna to fakt neni ani tak o segre a tim jak se zivi ale tim, ze ma lepsi vztah s mamou.
Nevim, co ti poradit, sama plavu v tom svym ale soustredila bych se v tvem pripade sama na sebe a na to co chci. A hlavne zacala bych byt pysna na to, co uz jsi sama zvladla a dokazala. To, ze tvoje mamca vychazi lip s tvoji segrou nemusi nutne znamenat, ze te nema rada nebo na tebe neni pysna...
Není tady
Taurus, možná máš pravdu, hlavně je to v tom, že já sama nemám jasno, co vlastně chci, a hlavně nevím, co mám čekat od mámy. Vždycky seberu odvahu, že se jí na férovku zeptám, jak mě bere, jestli mě má ráda, ale v poslední chvíli se zarazím, nemám na to odvahu...
Není tady
Lucky2008: Ty se bojíš odmítnutí....bojíš se, že si nezasloužíš lásku...tak to není...lásku si zasloužíš, ať jsi jakákoli... Jsi už velká holka a měla by ses naučit mít ráda sebe sama, což je někdy dost těžké, pomůže s tím psychoterapeut, kineziolog, regrese, rodinné konstelace...vyber si...ty přece máš jasno v tom, co chceš. Ty chceš, aby tě matka měla ráda, aby tě uznala, aby ti splnila základní lidskou potřebu....někdy to nejde. Není to tebou, může být, že tvoje matka to neumí....prostě to neumí...jsi asi jiná než sestra a tvoje matka neví, jak s tím naložit....pochopit příčiny můžeš právě těmi různými metodami...a dá se i odpustit.... 
Není tady
Ahoj!
Jde mi o to...prostě potřebuju vědět, že chyba může být i na straně matky. Mám odmala vsugerováno, že rodiče mají vždy pravdu, proto hledám chybu pořád u sebe----ne, že bych jí nenašla, ale podle mě, je víc na vině matka...
Není tady
Ahoj!
Jde mi o to...prostě potřebuju vědět, že chyba může být i na straně matky. Mám odmala vsugerováno, že rodiče mají vždy pravdu, proto hledám chybu pořád u sebe----ne, že bych jí nenašla, ale podle mě, je víc na vině matka...
Není tady
Lucky, tak pro tuhle odpověd si radej zajdi k psychologovi. Bude tě to stát nakonec méně sil, než hledat sama.
Není tady
A nakonec třeba prožiješ a pochopíš, že nic jako vina neexistuje, že každý dělá v každou chvíli to jediné a nejlepší co umí - a jakmile to přijmeš u sebe, budeš ochotná přiznat to i druhým.
Jinak na tyhle "matkodceří" vztahy doporučuju film Podivná tajemství (Orig. Divine secrets of the Ya-ya sisterhood), měl by být v půjčovnách.

Lucky2008:
a neni to jedno, kdo je na vine? A je vubec nekdo na vine? Kdyz budes vedet, ze to vsechno zpusobila tvoje mama a ze je to skutecne jeji vina, pomuze ti to?
Eva 36 to napsala moc hezky. Tvoje mama to asi fakt nezvladla bez ztraty kyticky ale to neznamena, ze za to muzes ty nebo ze te fakt nema rada. Pro me by bylo hodne bolavy, kdyby se moje mama nezajimala 4 roky, kde jsem a co delam ale to prece neznamena, ze ty jsi ta spatna a ze si nezaslouzis, aby te mel nekdo rad.
Me hodne pomaha rikat si (jak to tu uz nekdo nekolikrat napsal), ze moje mama delala to nejlepsi, co mohla...
Není tady
Lucky2008: Fakt - neber to tak, že někdo jste na vině. Obě máte šanci se něco naučit. Ty bys v sobě měla najít svoji sebelásku, sebeúctu, kterou kvůli nešetrnému chování matky postrádáš a měla bys pochopit, že si musíš nejdřív vážit sebe sama. Jak to udělat, to už je podle mě opravdu otázka spolupráce s nějakým odborníkem. Taky tím, že matku pochopíš a odpustíš jí, to bude další krok k tvému..., jak to nazvat?, ke snesitelné lehkosti tvého bytí.... Mohla by jsi na sobě zapracovat právě tady, právě teď ... ber to tak, že máš od života šanci něco pochopit, naučit se ...
(Máma by mohla taky, jasně, ale kam bychom přišli, kdybychom čekali, až co druhý? ... Nejlíp začít u sebe. Ji nezměníš, co ale změnit můžeš, jsi TY, TVOJE postoje...)
Upravil(a) Eva36 (26. 7. 2007 14:37)
Není tady