Míša Kulička napsal(a):

Já bych se ho zeptala, jestli je mu to blbý kvůli mně, nebo jen kvůli veřejnému mínění babiček, tetiček, sousedek apod.

Protože jestli je mu to blbý kvůli tobě, protože cítí, že v tomto období potřebuješ maximální podporu, pak se na tom dá ještě něco vykřesat.

Pokud je to ten druhý důvod - to už je na to, abys mu zpakovala kufry a dodala je k jeho milence domů, ať si s ním poradí ona a ten její - ne, to opravdu nejde, ale budeš si v tom případě muset zvyknout na myšlenku, že tě v jednom z nejdůležitějších a nejtěžších období prostě kopl přes palubu. A to se odpouští velmi těžko. To už je lepší začít znovu sama a pěstovat v sobě vyhlídky na lepší příští s někým jiným.

Kvůli tomu 6nedělí.

Teď mi napsal dvě řešení
- buď odejde, bude bydlet nedaleko v podnájmu, bude mi prý pomáhat a dávat peníze (prý se nás to finančně nedotkne), prý zjistíme, jak na tom jsme
- neodejde a bude bydlet v dětském pokoji - tuhle variantu jsem zavrhla, jelikož by mě asi umučila, to radši, ať ho nevidím.

Napsala jsem mu, že na to, že ráno psal, že nás nechce opustit nevidím v jeho řešeních žádné, které by se netýkalo opouštění. Napsal mi, ať ho nedusím, co to může přinést.

Jsem smutná, zklamaná, nešťastná. Mám strašný strach, že opravdu budu sama. Nedokážu si to představit. Je mi hrozně.

Ivusa napsal(a):

Nabuko,rozmysli si hlavně ty co chceš. Z tvého příspěvku se mi zdá, že nechceš, aby se manžel odstěhoval, bojíš se samoty a zřejmě ho pořád miluješ. Mysli na sebe a na své mimčo. Snaž se k celé situaci postavit v klidu, potřebuješ klid, jsi po porodu, kojíš a přeci nechceš, aby se stresy odrazily i na tom, že ztratíš mléko. Já tě moc obdivuji, co jsi dokázala zvládnout během těhotenství a po porodu. Hluboce před tebou smekám. Pokud opravdu chceš, aby s tebou manžel zůstal, zkus být vůči jeho snahám vstřícná. Zkus chvíli situaci neřešit, nechat ho být. Já vím, je to moc těžké. Záleží opravdu na tom, co chceš ty a podle toho jednej. Pokud ho chceš zpět, dělej vše proto, aby to bylo jeho rozhodnutí, které učiní on proto, že chce s tebou být a ne proto, že to udělal pod tvým nátlakem. Jen pokud se rozhodne sám, je šance, že mu to rozhodnutí vydrží. Lehko se to druhým mluví, ty do svých činů vkládáš city, které mi ostatní vůči tvému manželovi necítíme. Jen ty víš, co na tvého muže platí, jsichytrá a úžasná žena, zkus víc zapojit ženské zbraně a získat manžela zpět, pokud tedy opravdu chceš. Pak ale musíš na vše zapomenout, nepřipomínat nevyčítat. Svými výčitkami mu jen usnadňuješ rozhodnutí, odejít, ať do podnájmu nebo někam jinam. Zachoval se k tobě víc než sprostě, v době, kdy nejvíc potřebuješ jeho podporu, pokud chceš s ním žít dál, zkus řešit ženskými zbraněmi, pokud s ním žít nechceš, najde se určitě spousta lidí ve tvém okolí, kteří ti pomohou vše zvládnout a časem se najde i někdo, kdo si tě bude vážit a milovat tebe i tvého synka. Mně se situace u vás nezdá úplně ztracená a držím ti moc palce.

Ivuso, děkuji. Ale myslím, že teď musí asi odejít, aby poznal, co ztrácí a co chce. Když je tu s námi, nic se neděje, nic se nemění. Trvá to už moc dlouho. Nedokáže se jí vzdát. Neváží si toho co má, nechce o to bojovat. Chce mít jen klid. Zkusila jsem neřešit, být v klidu, milá, vstřícná ... Jenomže už nemůžu. Už prostě nemůžu. Copak po něm chci tolik - chci jen vztah bez lži, bez milenky, s úctou, s láskou.

Dnes jdu k astroložce. Uvidím, co řekne ještě ta. Ale jinak je manžel úplně v pohodě. Před chvílí jsme spolu mluvili (potřebuju něco vytisknout) a on se směje a pohoda jazz. Myslím, že se mu fakt ulevilo, že se to tak nějak rozseklo. Já bulím, bulím, bulím.

Nevím, jestli ho miluju. Asi ano, možná tolik, že to nejsem schopná unést. Chci ho zpátky, ale celého. Ne ten kousek, který je ochotný mi teď dát.

A třeba jak píšeš - budu mít aspoň šanci, aby si nás našel někdo, kdo nás bude milovat a vážit si nás.

Nabuko napsal(a):

Holky, Pražačky, znáte nějakého psychologa? Myslím, že ho budu už asi potřebovat. Teď jsem mluvila se švagrovou a přesvědčuje mě, ať někam zajdu. Že nemůžu být pořád silná a zvládnout vše sama, že se brzy sesypu a odnese to můj syn. Asi má pravdu.

Nabuko, rozhodnutí je jen na tobě. Máš to moc těžké, ale zvládneš to. A poradit se s psychologem je dobrý nápad. Jsem z Prahy. pokusím se přes mojí kamarádku, která je psycholožka (kladno), zjistit kontak na dobrého psychologa v Praze, určitě má kontakty. Mysli na sebe, na své mimčo. Vydrž.

Teď nemám čas hledat na netu kontakt, ale prý velmi dobrý psycholog je Dr. Černý, který ordinuje na Praze 6 v Thakurově ulici. Soustřeď se na sebe, na své dítě, buď hodně v kontaktu s lidmi, kteří tě mají rádi. Vše chce čas. a ty nejsi vůbec sama. Tvůj syn je největši štěstí, které tě v životě potkalo a ty pro něho musíš být silná a spokojená máma. Mysli na sebe a na mimčo.

Nabuko tady máš vyzkoušený kontakt. Neplatí se nic.

Senovážné náměstí 1464/6

110 00  Praha-Nové Město

Telefon: +420 224 236 275
Mobil: +420 723 252 587
E-mail: marek.lukuvka@upcmail.cz

Nabuko to nevím, chodila jsem tam půl roku a nic po mě nechtěl. Je to psycholog a klinický psychoterapeut. A pomůže. Každopádně jsi v situaci, kdy si tu pomoc prostě dopřeješ. Sezení je tak na hoďku - někdy hoďku a půl.

TAk určitě odchází. Je na něm vidět, jak se mu ulevilo, jak je v pohodě.

Mezitím jsem zjistila, že s ní a s jejím dítětem byl ve středu na bruslích. Ještě minulý týden byl každé odpoledne s naším synem. Teď ho radši tráví s tím jejím. :-( Tvrdil, že byl v práci. No, ale včera přinesl domů propocené oblečení a chrániče na brusle, které má pro jistotu v práci. Bylo to celé zvalchované a špinavé, jak kdyby se v tom válel na zemi.

Dneska ráno jsem bulela. Zeptala jsem se ho, zda je tedy rozhodnut. Neodpověděl. Pak hladil syna a říkal mu, ať je na maminku hodný. Zeptal se, co budeme dělat o víkendu. Řekla jsem, že jsem o tom nepřemýšlela a zeptala se ho, jestli si hledá podnájem. ŘEkl, že hledá. Tím to skončilo. Odešel do práce.

Jo a taky jsem mu řekla, že ho moc potřebuju, nedokážu si představit, jak to bez něj zvládnu, ale že pokud musí odejít, bránit mu v tom nebudu.

Tohle bude zřejmě náš poslední rodinný víkend. Chtěla bych, aby byl báječný. Jen nevím, co naplánovat.

Nabuko: Drž se. Jak se jinak on chová? Pomáhá ti, stará se o malého, můžeš někam sama? Dává ti dost peněz? ... víš, já třeba tohle vůbec neměla a přehlížela jsem to, omlouvala... stupňovalo se to a nakonec si vlastně opravdu dělal, co chtěl a žil jako svobodný, nebral ohled ani na naši dceru, natož na mě .... kvůli tomu jsem se s ním rozvedla. Nebyl to kvalitní chlap. Že má milenku jsem zjistila až pak (a známí mi pak řekli, že měl vždycky nějakou....to byla ta jeho "práce" asi) .... Poradila bych ti, aby sis uvědomila, jestli to je člověk, který umí dát to, co ty potřebuješ. Jestli ne, tak nemá cenu s ním být ... Můj BM byl kdysi taky moc fajn, bylo nám spolu krásně...jenže časem se to hodně zhoršilo a mně došlo, že žádný zlepšení čekat už nemůžu, že se projevil v celý svý "kráse" ... nač spolu pak dál žít (teda spíš přežívat)? ... o dítě se dlouhodobě nezajímal, o mě taky ne, čas trávil po svém, v klidu se se mnou na čemkoli dohodl a pak to prostě nerespektoval, nevysvětlil to...nic...tak takový život ne...

Nabuko určo ti pomůže promluvit si o tom s neúčastnou osobou, ale určitě už teď víš, že rozhodnutí je na tobě....

ffly napsal(a):

Nabuko určo ti pomůže promluvit si o tom s neúčastnou osobou, ale určitě už teď víš, že rozhodnutí je na tobě....

Rozhodnutí bylo na mě. Teď už rozhodnul on. Sice nic není tak horký, jak se uvaří, ale myslím, že on už má jasno. Uvidím, co přinese víkend. Chtěla bych, aby byl opravdu pěkný, neřešící. Ale opravdu nevím, jak to udělat.

Nabuko sama vím, že to chce čas než si to v hlavě srovnáš a přestaneš na to myslet, přestaneš se tím trápit a užírat. Nejde jen lusknout prstem...prostě si ten čas dopřej. Teď máš právo být zraněná, smutná, otrávená, rozbolavělá, brečet až do alelůja, ale přijde den, kdy to tak nebude. Ale ty fajn pocity neměj spojený jen s jeho přítomností - nebo spíš navázaný na to, jestli je doma, jestli to s ní ukončil, jestli, jestli....měj je spojený jen sama se sebou a svým mimoušem...že se usmál, že si skvělá máma, že si už umí dumlat palec, že se krásně pokadil....
Tou cestou si musíš projít, od začátku  do konce, nejde nic přeskočit, vše přichází v určitým řádu...i ty tvoje smutky i ta bezmoc....

Milá Nabuko, nechcem Ti dávať nejaké rady, len pre príklad napísať ako to dopadlo u nás - zažívali sme niečo podobné. Priateľ sa zamiloval a po 6 rokoch spoločného života sa chcel rozísť, ale nejak sa nevedel rozhodnúť čo vlastne chce. Nebudem tu rozpisovať celý príbeh, lebo to nie je to o čom Ti chcem napísať. Trvalo to asi dva mesiace, snažila som sa zmeniť na sebe všetko, čo mi bolo vytýkané len aby som si ho udržala, byť milá, vždy usmievavá, nevyčítať...., lebo som si nevedela predstaviť život bez neho. A akurát sme sa v tom obaja plácali. Po dvoch mesiacoch sa odsťahoval z nášho spoločného bytu a teraz viem, že keby som vtedy vedela ako sa to vyvinie, tak by som ho vysťahovala hneď a ušetrila si to trápenie. Ešte v ten deň ako sa odsťahoval si samozrejme dohodol rande so svojou láskou v súkromí, avšak už večer mi volal, že asi urobil chybu a že by sa chcel stretnúť. Stretli sme sa spolu po dvoch dňoch a on mi vysvetlil ako pochopil, že vlastne miluje mňa. Dohodli sme sa, že sa domov hneď nevrátí, mesiac býval inde a my se si zopakovali chodenie. Bolo to krásne obdobie. Po mesiaci mi sám povedal, že sa už chce vrátiť domov. Dnes viem, že to jediné, čo mu otvorilo oči, bol až odchod, kedy náš rozchod začal byť definitívny. Kým býval doma, tak sme tak nejak boli stále spolu. Mnoho ľudí si uvedomí, čo vlastne chce a na čom im záleží až keď o to prídu. Netvrdím, že to tak dopadne aj v tvojom prípade, ale myslím, že za pokus to stojí a manžela by si mala nechať ísť a budem držať pästičky, aby to vyšlo.