bazalka napsal(a):

Ahoj Nabuko.Předně ti chci pogratulovat k synkovi,dřív jsem nepsala,protože jsem si myslela,že stejně nemáš čas,znám to....
A k tomu zbavení závislosti,teď se ti to bude těžko řešit,opravdu,hormony jsou všiváci,mávaj s námi vždycky,když se nám to nejmíň hodí...Teď se soustřeď jen sama na sebe a miminko,jste ti dva nejdůležitější na světě,které teď máš.Co se týče manžela,promiň,ale je to alibistickej sobec,který něco provedl a teď se to snaží hodit na tebe,protože se sám před sebou stydí a nechce nic přiznat...Nemám slov.Začni opravdu dělat jen co chceš,to co musíš,to dělej jen kvůli synkovi,nenech se do ničeho uvrtávat.Chce jít tatínek ven s vámi,ale tobě se nechce?Sbal mimčo a pošli ho samotnýho ven,ať si odpočneš.Chceš jít na kafe?Domluv to tak,ať může hlídat a mezi kojením si na to kafe odskoč.Je to strašně těžký,držím ti palce,ale opravdu se starej jen o vás dva,tu svou závislost zkus zatím!!!! přeorientovat na miminko...

Ahoj Bazalko, takhle to u nás teď  funguje. Tatínek příjde z práce, popadne synátora a jde s ním dvě hodiny ven, abych si odpočinula (ale znáš to, mezitím uklidím, uvařím, skočím na net .... :-)) Opravdu co se týká takového běžného života, funguje na 100 %. Jen mě nemiluje a neváží si mě :-))

Přinutit ho k tomu, aby mě miloval, to nejde. Ale aby si mě začal zase vážit, to snad ano? Jen nevím jak. Neumím používat ženské zbraně, nikdy jsem to nepotřebovala (bylo to tak nějak automaticky :-)) Potřebuju začít žít pouze svůj vlastní život a život svého syna, ale nevím jak na to. To, že můžu někam vyrazit, to lze i teď. Ale nepřináší mi to žádný pocit uspokojení. Zatím mám v sobě jen "já ho chci zpátky, nechci o něj přijít, pomooooc"

Eva36 napsal(a):

Nabuko: Ahoj, přeji pevné zdraví a nervy. Jak tobě, tak malému. A teď k tomu nevážení si apod.: Začni si vážit sama sebe ty. Začni u sebe. Pak si tě začnou vážit druzí. Odpusť si, cos provedla, každý/á děláme seky. Já osobně je beru jako ponaučení, svět se z toho nezboří (něco jiného je prolézat mobily po druhé, po třetí, po čtvrté, ponižovat se dál a dál....apod.). Udělala jsi chybu, ano, ale tvůj manžel snad ne? ... ale ano, i on ... nejsi pro to o nic horší člověk. Zopakuj si to, když na tebe poleze to, že si tě neváží. Nejsi horší člověk jen proto, že jsi něco pokaňhala. Máš právo dělat chyby. Měj se trochu ráda, holka. Hodně se tu zmiňovala knížka od Luise Hay - Miluj svůj život. Koukala jsem na ní a dozvěděla jsem se v podstatě totéž, co už jsem slyšela na terapii. Vede člověka k tomu, aby začal mít rád sám sebe. Třeba bys ve chvílích, kdy je manžel se synem venku, mohla číst a číst ... přeju ti, ať se ti co nejdřív uklidní hormony, protože ty opravdu s ženou mnohdy cvičí. Bude dobře. Pa

Zatím jsem si pořídila "Proč muži milují potvory ...." a "Čtyři dohody". Vzala jsem si je i do porodnice, ale nějak zatím nezvládám číst kromě netu. :-)
Cítím, že si nevážím sebe ani já. Tak dlouho jsem si nechala ubližovat, až mi to příjde, že jsem si to vlastně zasloužila. Jsem husa a kdyby mi tohle řekla nějaká kamarádka, tak bych jí nafackovala, aby se probrala. Jenomže sama sobě nafackovat nedokážu. :-(

Nabuko velký gratulace k narození miminka.
držím ti palce, já si myslím, že sama sebe si už našla, chceš se pohnout dál, ale holky mají pravdu, měla by sis nejdřív odpustit, že ses ponižovala, že ses mu koukla do mobilu, že nejsi dokonalá.
Já když byla na dně - hodně - tak jsem četla spousty příběhů - ne jen o nevěře, ale i třeba o nemocech a vycházelo mi jediný - že se mám v podstatě dobře, že nejsem na dně, jen si to sama dávám do hlavy....zkus na to pořád nemyslet, zaměstnat hlavu něčím jiným....

Nabuko, Nabuko.....buď na sebe aspoň trochu hodná! Prosím! Nezvládáš číst, no a co? Uteče ti něco? ... nejspíš ne.... až na to budeš mít (čas nebo tu duševní sílu), začneš...přijde to...nepeskuj se pořád, holka Nezasloužila sis, aby ti ubližoval. Nikdo si to nezaslouží. Jen někdo (koho většinou v dětství a mládí hodně zranili jeho nejbližší) si nechá ubližovat, protože kvůli tomu uznání, kvůli té "lásce" od druhého obětuje prostě všechno a doufá, že ho ten druhý opravdu začne milovat....ale ty už víš, že tohle nefunguje....milovat se musíme začít sami, v sobě... dej si čas, nenadávej si, nefackuj se. Já bych tě objala, kdybys tu byla. Objímám tě aspoň takhle, hýčkám tě v náruči, hladím tě po vlasech a mám tě ráda. Opravdu tě mám ráda .........zkus si to představit, když už to máme takle po síti a neosobně. Zavři si oči, přiviň se ke mně a poslouchej mě - mám tě ráda, jsi hodná holka, jsi statečná holka. Děláš to nejlepší, co umíš. A všechno se děje tak, jak se má. Všechno má svůj vyšší smysl, nějaký řád. Neboj se nic, všechno dobře dopadne. Mám tě ráda a zasloužíš si být milovaná..... Pa, jsi hodná a statečná holka.

Nabuko napsal(a):

Eva36 napsal(a):

Nabuko: Ahoj, přeji pevné zdraví a nervy. Jak tobě, tak malému. A teď k tomu nevážení si apod.: Začni si vážit sama sebe ty. Začni u sebe. Pak si tě začnou vážit druzí. Odpusť si, cos provedla, každý/á děláme seky. Já osobně je beru jako ponaučení, svět se z toho nezboří (něco jiného je prolézat mobily po druhé, po třetí, po čtvrté, ponižovat se dál a dál....apod.). Udělala jsi chybu, ano, ale tvůj manžel snad ne? ... ale ano, i on ... nejsi pro to o nic horší člověk. Zopakuj si to, když na tebe poleze to, že si tě neváží. Nejsi horší člověk jen proto, že jsi něco pokaňhala. Máš právo dělat chyby. Měj se trochu ráda, holka. Hodně se tu zmiňovala knížka od Luise Hay - Miluj svůj život. Koukala jsem na ní a dozvěděla jsem se v podstatě totéž, co už jsem slyšela na terapii. Vede člověka k tomu, aby začal mít rád sám sebe. Třeba bys ve chvílích, kdy je manžel se synem venku, mohla číst a číst ... přeju ti, ať se ti co nejdřív uklidní hormony, protože ty opravdu s ženou mnohdy cvičí. Bude dobře. Pa

Zatím jsem si pořídila "Proč muži milují potvory ...." a "Čtyři dohody". Vzala jsem si je i do porodnice, ale nějak zatím nezvládám číst kromě netu. :-)
Cítím, že si nevážím sebe ani já. Tak dlouho jsem si nechala ubližovat, až mi to příjde, že jsem si to vlastně zasloužila. Jsem husa a kdyby mi tohle řekla nějaká kamarádka, tak bych jí nafackovala, aby se probrala. Jenomže sama sobě nafackovat nedokážu. :-(

Upravil(a) Eva36 (13. 7. 2007 22:10)

Nabuko, zdravím Tě, moc ješztě jednou gratuluji k synkovi.

Obdivuju Tě. Podobnou "věc" řeším na "Ukončila jsem život ve třech". Ale udělat mi toto v době těhotenství, tak cítím, že bych měla jasno hned. Pryč. Pryč. Pryč.
Já vím,, že to píšu, jako některé holky, které to nechápou, jak to, že to toleruju i v době "netěhotenství".
Podle mě jsi hodně statečná, odolnější než já. Mně tohleto provést v těhotenství, tak jaksi cítím docela zřetelně Rázný konec. 

Nevím, nevím. Co dál napsat? Nic. Ale tohleto se opravdu nedělá. Ale určitě se nemá dělat ani to, co se děje mně. Jen ta doba těhotenství - neříkám- že je hezčí/člověk je jak nafouklá pneumatika- hlavně ke konci/- ale měl by na to chlap brát- SAKRA- ohled víc!!!

A pokud ne- nevím, ale tohleto bych ukončila hned. Promiň mně moji upřímnost.

Upravil(a) Leila (14. 7. 2007 2:31)

Tercila napsal(a):

Leili, já myslím, že fórum je tu právě proto, abychom sem mohly napsat upřímně svoje názory, náhledy a postoje. Tedy doufám v to
Teoreticky bych s Tebou určitě souhlasila. Ale prakticky už dnes vím to, že v tom těhotenství právě žena uvažuje, že se možná cokoliv změní - tady je k tomu větší důvod, než v zaběhnutém dlouholetém manželství. Zcela prakticky viděno, s velkým břichem asi budu stěhovat kufry hůř, než v 35 s většími dětmi.. Navíc my starší už víme, že bez chlapů přežijeme, někdy si to po různých špatných peripetiích s nimi dokonce i přejeme, ale ví to a přeje si to i těhotná holka, která to všechno prožívá poprvé? Že jo... Ono je to všecko tak propletené... Takže chápu Nabuko. Spíš mě mrzí, že ten její chlápek byl zřejmě rodiči špatně vychován - zamilovat se do jiného člověka může absolutně každý, ale pokud je aspoň mírně inteligentní, tak rozhodně nebude ničit své těhotné partnerce život. Empatií a ohleduplností tedy rozhodně její muž neoplývá. Moje (rozvedená) mamina vždycky prohlašovala: "nejhorší" při rozhodování o rozvodu je, když tě chlap nebije a nepije - ty ostatní důvody k rozvodu si vždycky totiž sama v sobě nějak chceš zpochybnit....

Holky, děkuji za povzbuzení a za objetí. :-) Tahle poslední věta, to přesně vystihuje. Pokud mě nebije, nepije atd., těžko se odchází, protože před očima pořád vidím to, že chci mít pro syna i pro sebe normální rodinu, manželství, lásku. Kdyby mě uhodil, okamžitě bych ho vynesla v zubech. Ale on se chová v normálním běžném životě naopak hezky. Jen jaksi "bez citu". Mně už ani tolik nebolí to, že se zamiloval, ale opravdu to, že říká, že si mě přestal vážit. Neříká to nijak zle nebo že by mi chtěl záměrně ublížit, říká fakta. Bolí mě, že nechce na našem vztahu pracovat, i když říká, že TEĎ. A strašně mě štve, že ho neumím poslat pryč, že se bojím zůstat sama, začít nový život bez něj. Strašně se bojím.

A taky zase nevím, na čem teď jsem. Jestli ten vztah opravdu ukončil (tomu nějak nemůžu uvěřit, jelikož jsem uvěřial asi desetkrát) nebo jestli začal lépe maskovat. Nepátrám a myslím, že i kdybych začala, stejně už je poučen a skrýval by to lépe (doufám :-))) Taky je pravda, že mu už zřejmě nikdy neuvěřím. A to je moc špatný. Mám takové návaly - chvíli to chci nechat plynout, neřešit, čas ukáže a za chvíli mám chuť udělat radikální krok, říct mu, ať se opravdu odstěhuje, vypadne za svoji láskou (řekla jsem to už párkrát, ale vždy mě nakonec ukecal a zůstal, kvůli synovi).

Jinak jsme spolu 6 let, dva roky jsme manželé.

eset napsal(a):

Ahoj
mám 35 dnove dieta, pisem to preto, ze viem ako je v case tehotenstva, ked je zena mimoriadne zranitelna, po porode precitlivela a ocakavajuca pomoc, pochopenie, podporu a lasku, tak ti tvoj muz rozprava blaboly o tom ze si ta uz nevazi, ze si mu citala sms? ved to je vysmech. v case ked ti mal byt oporou tak city isli inej. Ty si jeho vazis, aj ked viackrat klamal? tak ak chce rodinu a syna, nech bojuje aj on. A mat doma na materskej sebavedomie povazujem za heroicky vykon.

Eset, strašně mě to štve, bolí, že období, které mělo být pro nás oba nejkrásnější se celé takhle s odpuštěním posralo. Jistě i jeho to mrzí. A víš co je blbý, já si ho pořád vážím. Jako člověka, jako chlapa, jako otce. Samotnou mě to udivuje. Stal se ze mě takový obouchávánek - úplně ho vyzývám k tomu - pojď mi ještě ublížit, já ještě nejsem na kolenou, dostaň mě tam. A neumím se z toho vymanit. Nevím, kolik toho ještě snesu, než si ho opravdu přestanu vážit, než řeknu "a už dost". Nevím, jestli to můžu svádět na těhotenství a 6nedělí nebo jestli takhle blbá zůstanu i potom. :-(

Nabuko, ja by som asi na tvojom mieste(aj keď je mi to ťažko posudzovať) neriešila to, či má ešte niekde inde nejaký vťah, ale skôr to, ako s a správa KU MNE. a ak ti natvrdo povie, že si ťa už neváži - tak to je dosť zlé. Ale rozhodne sa tým nedaj rozkolísať a nevzťahuj to na seba, to nie je TVOJA vina ani tvoja vec. Možno to nie je ničia vina, proste sa to stalo. Nespáchala si nič, aby si ťa prestal vážiť(lustrovanie e-mailov a mobilov je teda podľa mňa dosť nešťastná vec, ale ak to nie je zvyk, tak skôr svedčí o zúfalstve "previnilca") - určite nie niekto, kto podvádza svoju ženu(a je jedno, že platonicky) v čase, keď je znevýhodnená tehotenstvom a potrebuje ho po svojom boku.
Myslím, že by si nemala odvodzovať svoju hodnotu od názoru jendého muža - aj keď je to tovj manžel. On totiž tne jeho názor môže kolísať v súvislosti s vecami, na ktoré nemáš najmenší vplyv - a u vás to tak asi aj je - a v tom prípade je takéto uvažovanie NONSENS. Daj teraz, ak to odokážeš, váš vzťah k ľadu, nerieš ho, nenič sa ním; sústreď sa na malého, zvykaj si na novú situáciu, a vychovaj z muža hlavne dobrého otca. Bude to bonus, aj keby ste sa vy dvaja napokon nedohodli, lebo tvojmu synovi ostane otcom už navždy... Takže nehľaď do budúcnosti, ale rieš len prítomnosť a bežné "prevádzkové" problémy. A sleduj, ako sa manža k tebe správa - to je totiž dôležitejšie než to, či má alebo nemá ešte niekoho iného.

No, ja by som na ten víkend milerada odišla - aj kvôli tomu, aby som sa necítila spútaná... Ale to som ja. Ty si skús nájsť nejaké riešenie, ktoré by ti vyhovovalo, a pritom nezhoršovalo situáciu. Držím palce.

Eva36 napsal(a):

Nabuko napsal(a):

eset napsal(a):

Ahoj
mám 35 dnove dieta, pisem to preto, ze viem ako je v case tehotenstva, ked je zena mimoriadne zranitelna, po porode precitlivela a ocakavajuca pomoc, pochopenie, podporu a lasku, tak ti tvoj muz rozprava blaboly o tom ze si ta uz nevazi, ze si mu citala sms? ved to je vysmech. v case ked ti mal byt oporou tak city isli inej. Ty si jeho vazis, aj ked viackrat klamal? tak ak chce rodinu a syna, nech bojuje aj on. A mat doma na materskej sebavedomie povazujem za heroicky vykon.

Eset, strašně mě to štve, bolí, že období, které mělo být pro nás oba nejkrásnější se celé takhle s odpuštěním posralo. Jistě i jeho to mrzí. A víš co je blbý, já si ho pořád vážím. Jako člověka, jako chlapa, jako otce. Samotnou mě to udivuje. Stal se ze mě takový obouchávánek - úplně ho vyzývám k tomu - pojď mi ještě ublížit, já ještě nejsem na kolenou, dostaň mě tam. A neumím se z toho vymanit. Nevím, kolik toho ještě snesu, než si ho opravdu přestanu vážit, než řeknu "a už dost". Nevím, jestli to můžu svádět na těhotenství a 6nedělí nebo jestli takhle blbá zůstanu i potom. :-(

Nabuko, ty nejsi přece blbá!!! Už mě neštvi, ty káčo! .... ty máš jen enormní potřebu lásky a za to, aby ti ji někdo dal, si necháš i s.át na hlavu...promiň (znám to z vlastní zkušenosti). Navíc k tomu teď ty hormony. Takže nemáš to jednoduchý a uvědom si, že nejsi proto ale blbá. Já na tomhle, že jsem na sobě nechala dříví štípat, pracovala osm měsíců na terapii... taky se mi ostatní divili, co snesu. A já, podobně jako ty, se z toho neuměla dostat. Za těch osm měsíců jsme toho probrali opravdu hodně a jednoho dne jsem si uměla říct DOST. ... prostě to přišlo .... spolu s tím, jak jsem získávala zpátky sebevědomí ... dej si teď oddech, neubližuj si dalším nadáváním si, dej si čas ... kdyby ses neuměla sama dát do normálu, zkus si najít odbornou pomoc. (Odněkud ty tvoje problémy pramení, pokud to není jen teď rozhozenými hormony, a s tím ti nejlíp pomůže dobrý odborník. Je tedy těžké ho poznat, ale po pár konzultacích si myslím, že bys sama viděla, co je zač. Já sama tušila, že moje potíže pocházejí z dětství. Ale sama bych se z nich nevymotala, to mi pomohla ta moje doktorka a ostatní lidi na terapii. Sama bych nevěděla, jak z toho ven, jen jsem si uměla říct, že to je přeci za mnou, tak co ... ale ono mi to leželo v hlavě dál...i dvacet let....pěkně schovaný v podvědomí....za následek to mělo, že jsem se nechala od manžela taky ponižovat, trápit se jen proto, aby mi někdy řekl "mám mě rád" .... věty, jak jsem blbá, nemám svůj názor, jsem ubohá, protože jsem četla jeho e-mail atp. taky znám....nakonec jsem přišla na to, že to říká asi ze strachu, že jednou najdu tu sílu, co jsem v sobě měla od mala, a postavím se mu a bude konec...tím, že jsem měla sama strach, že mě opustí ten, co mi aspoň občas řekne "mám tě rád", tím jsem se držela v parádním vězení a moje sebevědomí jsem trvale udržovala na nule...ale to už je jiná story). Měj se teď prostě ráda. Napiš nám, cos udělala za poslední měsíc dobře. Schválně - aspoň pět věcí (nebo padesát

Ty mě trápíš :-) Dobře tak
- udělala jsem státnice velmi dobře (i jako těhotná - budeme mít geniální dítě :-), zítra mám promoci s červeným diplomem
- porodila jsem nádherného syna za 2,5 hod.
- vážím stejně jako před těhotenstvím (no, ještě míň :-)
- zvládám i v 6nedělí vše, co jsem zvládala předtím (myslím úklid, vaření, flákání se po netu :-)
- rozhodla jsem se, že budu pokračovat v dalším studiu.

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nenapadá mě, co jsem ještě udělala dobře. To je hrozný, co? Ale jestli chceš, napíšu 50, kterých jsem udělala špatně :-)))

O psychologovi jsem už uvažovala. Ale pořád si myslím, že to přeci dokážu zvládnout sama. Jak říká manžel, nestala se nám žádná tragédie, neskončili jsme na vozíku, máme zdravého syna. Jen mě už nemiluje. Sakra, přeci se z toho nepodělám. Přeci nemůžu být závislá na lásce jednoho chlapa, notabene takového, který o to ani nestojí a možná nestojí ani za to. Jsem na sebe naštvaná, protože jsem závislá a bojím se, že už nikdy nebudu nikoho milovat a nikdy nebude nikdo milovat mě. Do pr... práce. To je ale debilní úvaha, co? Vždy jsem šla ze vztahu do vztahu. Od 14 let jsem prakticky nebyla bez chlapa (nebo resp. pár měsíců v devatenácti, kdy jsem si chtěla užít svobodu :-))

Nabuko a co si takhle domluvit, aby na víkend přijela třeba kamarádka nebo maminka, pomoct s miminkem, pokecat o všem možném (jen ne o tvé drahé polovičce, to by asi moc dobroty nenadělalo), prostě sdílet s někým radost nad miminkem a neřešit - má mě rád, nemá mě rád...
A taky bych asi souhlasila s vyhledáním odborníka, jak ti radí Eva. Miminko ti taťka tu hoďku, dvě pohlídá a tobě to pomůže.

Nabuko,ty jsi opravdu andula!!!!Jako co bys prosím tě ještě chtěla víc zvládat?Já jsem s prvním dítětem nezvládla nic.Jo,chodila jsem do práce a tak,ale byla jsem jak zpomalenej film,atestaci jsem nedodělala,protože mi do hlavy nic nenalezlo....Pak u nás byla první týden máma,abych se nějak srovnala,druhý byl M doma a třetí zase přijela máma.Teda jen na tři dny,ale přijela....Net naštěstí doma nebyl,takže jsem pak opravdu všechno zvládla,ale jinak nevím.Proč jsi na sebe tak tvrdá?Kvůli jednomu zakomplexovanýmu ubožákovi,kterej si tě neumí vážit?Já chápu,máš ho pořád ráda,ale to přece neznamená,že se kvůli němu obětuješ!!!A taky píšeš,že je super na kluka,že kluka nechceš obrat o tátu,ale jak myslíš,že mu bude s nakrknutou,zakomplexovanou a neš´tastnou mámou?To mu ublížíš mnohem víc,než když od toho trouby odejdeš a domluvíte se na častým styku-syn s otcem,samozřejmě..
Jinak,co ti radí Eva36 s psychologem,to není vůbec od věci,to neznamená,žes něco nezvládla,nebo že bys to měla zvládnout sama.To budeš stejně muset,on psycholog se nezvedne ze svýho křesla a nenaklusne k vám,aby manželovi řekl-buď ji miluj nebo táhni.Jen si tam srovnáš myšlenky,uvidíš,co chceš od života,co chceš od vztahu a podle toho pak budeš mít možnost se zařídit....