Pro bratra jste už asi všichni udělali, co šlo. Vzhledem k tomu, jak on na vaše snažení reaguje, asi nezbývá, než dát mu prostor k odpovědnost za svoje činy. Ať si bydlí sám, pokud je svéprávný, ať se upije či ufetuje, když má tu potřebu. Jak může matka omlouvat dospělé dítě z práce? On se snad mstí za to, jaké měl dětství. A mstí se nejen vám, ale především sobě. Tvůj bratr je dospělý. Není potřeba, aby žil s rodiči. Je mu to jen na škodu, stejně to soužití nefunguje. Chápu, že to myslíš dobře, ale na to jsi krátká. Změnit chování matky a bratra zároveň tak, aby to fungovalo. Jediné, co můžeš opravdu udělat, něco pro sebe. Vůbec tam nechoď a nezabývej se tím. Je to hodně kruté, ale aspoň Tobě to prospěje. Nepíšeš nic o otci. Jak na to hledí on a zda také pije...

Táta se ke všemu staví pasivně, nikdy za bráchou ani za mnou s ničím nepřijde, u nás se vždycky všechno tlumočilo přes mámu, nikdy jsme si jako normální rodina nedokázali sednout u stolu a popovídat si. Problémy s pitím táta taky měl, zamlada se i léčil, ale nikdy to nebylo takový jako s mámou, ta se třeba dva dny neukázala. Řekla bych že on je spíš svědomitější, i když všechno co kdy bylo potřeba zařídit, zařizovala vždycky máma, táta je prostě takovej laxní, má rád svůj klid a do ničeho se radši neplete. Prostě jsme nikdy nefungovali jako  rodina, celkově jsou ty vztahy takový zpřeházený, divný, špatná komunikace. Navenek to třeba není tolik poznat a ani jsme si to paradoxně moc neuvědomovali když jsme byli malý, ale je to tak. 
To že bydlení s rodiči není to pravé ani pro bráchu ani pro rodiče si myslí každý, i psycholog co jsme u něj několikrát byli to zdůrazňoval, museli by ho ale vyhodit, on sám nepůjde, je nesamostatnej, nebo spíš si to jen namlouvá a udržuje se v tom, kdyby musel, určitě by se o sebe postaral. Je zvyklej že za něj všichni všechno zařizujou, máma která se bojí že zaspí do práce, tak ho chodí budit, jeho nejlepší kamarád mu půjčuje peníze a hodně pomáhá, ale už mu taky dochází trpělivost. Dnes jsem s ním mluvila a byl pěkně naštvanej, zase mu udělal ostudu.

Ach jo tohle je těžké. Přála bych mu at si najde =řítelkyni, která mu ukáže, že svět za něco stojí a úpomůže mu dostat se s toho i když je to těžké.

vydrychka: Souhlasím s názorem nechat bratra, ať si tu hubu spálí... je to nejspíš krutý, ale tím, že ho neustále ochraňujete, mu jedině škodíte. Nikdy nemusí nakonec nést odpovědnost za to, co udělal. Mám známou, která měla podobného syna. Sice ho nevyhodila z domu, ale jasně mu řekla, že jí bude na jídlo a na byt přispívat a pokud ne, tak nedostane ani najíst....kluk za pár měsíců hrozně zhubl...pak ho potkala v krámě, kde ji prosil, ať mu koupí aspoň rohlík...nekoupila....a srovnal se. Takový šťastný konec nemusí být asi vždy, ale tím, že ho pořád opečováváte mu berete možnost dospět. Je dospělý, zodpovídá za sebe sám. Nezodpovídáš za něj ty, ani tvoje máma, ani táta... jen on sám ... čím dřív mu to dojde, tím líp. Už žádný buzení do práce, žádný omlouvání v práci ... a kdybych měla o něj vážně strach, tak bych si zjistila, zda je možné ho hospitalizovat na psychiatrii a jaké jsou podmínky ... A ty by sis především měla přestat brát na bedra, co ti nenáleží, a neměla bys mít pocit viny. Voděním bratra za ručičku mu totiž nepomáháte ani jeden. Spíš naopak.

to Maya.82 - přítelkyni si našel, ale ona ho má jen jako bokovku, chodí s někým jiným a brácha jí asi pomáhá zvyšovat sebevědomí, jen ho využívá. Jenže s ním žádná nevydrží, není to "chlap na kterýho by se holka mohla spolehnout", tahat kluka z bahna a starat se o něj, to těžko nějaká vydejchá.

kalupinka a Eva36: pane jo, vy jste mu teda daly! Ale je to pravda pravdoucí, já ho pořád vidím když byl malej, i když jsme se jako děti pořád prali, hrozně jsem na něj žárlila a někdy jsem na něj byla dost hnusná. Taky jsem nebyla v pubertě žádnej svatoušek, uvědomuju si to všechno až teď , tenkrát mi to přišlo normální, vyzkoušela jsem snad všechny drogy, vysedávala jsem po hospodách, ale zas mi to teď alespoň nechybí :-) Nějak jsem se uklidnila, ale u něj se to spíš zhoršuje. Začalo to ve 14ti přechodem na střední školu, na základce byl ještě v pohodě. Byl dost oblíbenej v kolektivu, na střední už asi tolik nezapadl, nevím, těžce to nesl a školu ani nedodělal. Rodiče ho asi vždycky brali jako toho slabšího z nás dvou tak za něj i víc věcí zařizovali (hlavně máma) a víc mu stáli za zadkem. Před časem se s ním dohodli že jim bude přispívat na bydlení a nebude doma kouřit trávu, jestli to dodržuje nevím, ale s tou trávou bych řekla že ne. Když je nějaký problém tak mu máma vždy nadává, příšerně se pohádají, potom si to oba vyčítají ale ona za něj stejně ve finále zařizuje. Táta se drží stranou, nic neřeší, občas bráchovi vynadá ale nikdy si spolu v klidu nepromluví.
Mrzí mě že se takhle plácá, protože je to hodnej kluk, je pravda že je trochu "vyčůranej" ale není to hajzl, pamatuju si že kolikrát se s mámou hádali kvůli tomu že jí vyčítal že se o něj přehnaně stará, kontroluje ho, jedná s ním jako s dítětem, jenže ono jí to asi nedá když ho pak vidí jak je neschopnej a na všechno kašle. O mě se máma nikdy tolik nebála a to jsem byla taky pěkný jelito, nevím čím to je.

vydrychka: Když já to jinak nevidím.... ono pomáhat je hezký a mně by to taky nedalo nechat bráchu padnout...ale na druhou stranu - jak jinak se naučí, že třeba do práce se má normálně vstávat a když nevstanu, tak taky ponesu následky? ... přehnaně ho chráníte.... ale jak říkám, rozumím tomu ... můj brácha je taky mladší, taky nebýval bezproblémový... když v prvním zaměstnání po učňáku hodil hlavou a řekl, že kvůli tomu debilovi (mistrovi) do práce teda už nejde (mistr chtěl patrně něco nepopulárního, jako třeba nějakou práci), tak mu máma jasně řekla, že fajn, ale že byt a jídlo (bydlel u rodičů) si stejně platit musí ... byl pak na pracáku, mámě přispíval, občas nevyšel a půjčil si od ní (na kraviny - třeba na novou hifi věž), půjčila mu, ale vždycky trvala na vrácení (ne že by bez toho nepřežila, ale z principu), pak si našel místo skladníka, za pár šlupek....pak další práci, která ho "chytla", kde si dodělal maturitu (na potřetí....byl flink, takže ho ve dvou školách už vidět nechtěli) .... dneska je ženatej, je mu 28, má desetiměsíčního kluka, přestavuje starej barák, už to vypadá pěkně... dneska umí máknout a ví, že zadarmo ani kuře nehrabe ... kdyby ho máma tenkrát, jak přestal chodit do práce, vodila za ručičku, bůhví, kde by byl ...

Aha, trochu jsi nám to vysvětlila. Jestliže mu máma vynadá a pak to za něho stejně udělá...to jinak nemůže dopadnout, než jak to je. Dítě, za které jeho rodiče přebírají jeho odpovědnost, se s nimi kvůli tomu hádá, ale když to rodiče nezmění, samo nezmůže nic. On by opravdu potřeboval své věci si řešit sám. Problém je, že k tomu nikdy příležitost nedostal. To pak doroste do velkých rozměrů.
Znám rodiče, kteří se denně hádali s dětmi kvůli televiznímu programu. Zda a na co a do kolika se děti budou dívat. Doma byly vyčerpávající boje. Znám rodiče, co dětem radili a organizovali, do jakých kroužků a aktivit se v době volna mají zapojit...Znám rodiče, kteří se s dětmi dokázali hádat kvůli jídlu.  Kolik čeho a kdy by měly jíst...Znám rodiče, kteří denně telefonem museli budit děcka do školy. Prý by jinak nevstaly...
S dětmi jsem měla dost problémů. Ale jiných, výchovných méně.  Zdravotních, školních, mezilidských...ve zmíněných a výše uvedených oblastech  už jsem neměla sílu plýtvat energií. Byly to pro mě spíš podružnosti. Dala jsem dětem svůj díl odpovědnost. Byl často problém zdůvodnit to před mužem a oběma prarodiči. Když byli u toho...měla jsem málo šancí jednat po svém. Naše obě babči zřejmě mají patent na moudrost. Zasahovaly do všeho, pokud jsem si dala zasahovat.
Pokud děti nechtěly nějaké jídlo, mlčky jsem vzala talíř pryč. Nediskutovala jsem. Zeptala se, kolik čeho chtějí a tolik jim nandala. Pokud nechtěly nic, mlčela jsem. Vynechání jídla ještě nikoho nezabilo. Ovšem...nic jiného jsem nenabídla a jejich následný hlad neřešila. Byla jsem do večeře mírně nahluchlá. Máš hlad? Já ne. Já jedla oběd. Zda tu něco je k jídlu? Nevím, asi ne. Že to už nevydržíš? Ale ano. To se Ti jen zdá. Že chceš přece jen oběd? Ohřej si to v mikrovlnce a nádobí si umej.
Televize? Dívej se, jak dlouho chceš. Ale ráno vstáváš, nezapomeň...Děti jsem přes den utahala venku tak, že jim v osm hlavy padaly samy. A zatímco jejich spolužáci pořádali doma hry nervů s rodiči...mé děti celkem soudně řekly...nám se fakt chce moc spát, stejně to dávají pořád dokola...Podíváme se jindy...
Pokud děti zajímala nějaká oblast, na kroužek peníze dostaly. Byla jejich volba, zda půjdou ven s míčem, budou doma s knížkou, nebo půjdou do junáka učit se Morseovku. Jasně, bylo by se mi líbilo, kdyby uměly třeba na klavír.

/Mohla bych se jednou chlubit jako matka virtuoza. Jenže byla jsem soudná. Průměrné děti, bydlící se mnou ve společné domácnosti, spíš častěji slyšely...proč sedíš celý den nad učením, to nemá efekt, než napiš úkol, máš úkol, umíš všecko...?Než jim to do hlav nalezlo, asi to dost trvalo.../

Jenže to by znamenalo - přesvědčit je, držet je při cvičení u piána, posílat do hudebky, platit to několik let, než si prosadí, že přestanou. Na to jsem energii neměla. Pokud ale o něco zájem projevily, postarala jsem se, aby se s tím seznámily od AdoZ. Tady mi nebylo nic zatěžko, protože projevený zájem byl pro mě výzvou. Pokud dítě zjistí, že to je jeho parketa - výborně. Má našlápnuto na fajn koníčka. Pokud zjistí, že to není nic pro ně - taky dobře. Vybere si něco jiného.

A vstávání? Tady máš  budíka. Co když nevstaneš? To budeš mít neomluvené hodiny.
Mé děti měly hodně problémů se zdravím i měly problém zapojit se mezi ostatní. Nemůžu říct, že by se nějak extra dobře učily. Nikdy se mi ale nestalo, aby po mě chtěly omluvenku, když se chtěly ulejt. Věděly, že to nemá cenu. Neudělala bych to. Když dostaly kouli...bylo to často.... řekla jsem jim, to je pech. Přidělaly jste si práci. Špatná známka  přede mnou tajená nebyla. Děti jsem za ní netloukla, televizi jim nezakázala. Mohlo by se zdát, že jsem byla benevolentní. Myslím, že ne. Když chtěly něco nadiktovat, pomoct s učením, moc se mi nechtělo. Řekla jsem jim, že nejdřív to musejí umět a pak je můžu zkoušet. A že vysvětlit jim látku můžu, ale udělám to jen jednou. Že nejlepší by bylo, aby si s vyučujícím domluvily doučování. Ony, ne já. Já do školy nechodím a pětku jsem nedostala. Proto se snažily těch špatných známek mít co nejmíň. Věděly, že práci s tím budou mít ony. Jak jsem se pamatovala, jako žákyni mě nikdo z rodičů ani nevyzkoušel. Musela jsem se starat. Když děti ale potřebovaly sehnat nějaké materiály nebo knížku, to jsem byla ochotná a aktivní.
Zase jsem se nějak rozepsala. Nemyslím, že mé názory jsou správné a pro všechny použitelné. Mé děti nemají po kom být chytré. Učily se průměrně, ale snažily se. Obě pracují a musí se snažit. Věděly, že pokud budou na podpoře, budu od nich chtít na domácnost STEJNÝ PENÍZ, jako kdyby pracovaly. Bylo  tedy jejich zájmem, aby tu práci měly a zvýšily si tím svoji úroveň...

Tví rodiče nedali bratrovi šanci dospět. On zůstal zlobivým, závislým dítětem. Řešíš tu s námi věci, které neovlivníš. Řešíš tu následky chyb svých rodičů. Všimni se...zřídkakdy se tak povedou všechny děti. Vždycky se to týká dítěte, které rodiče protěžují. Udělají pro něj zdánlivě nejvíc. Zdánlivě. A to dítě, které si musí umět pomoct samo, na tom vydělá. Je samostatnější, rozhodnější. Ono se postará. Musí. A rodiče řeší problémy dítěte dávno dospělého...aby na sklonku života zjistili...že tohle dítě, co toho pro ně tolik udělali, si nadále neví rady samo se sebou...a chtít od něj nějakou pomoc pro sebe...je pouhá utopie...
Je to dlouhé. Omlouvám se. Píšu, co mě napadne...Kdo to má potom číst...!

Pro Selima: Miluju Slovencinu - ale proc TETA KDE SU STRINKY/NEVIM PRESNE ZDA I NEBO Y/, proc BRATRANEC NE BRATANEC? Proc babicky a ne STARE MAMY?Nepocestujte, je to skoda!!! Jak krasny je POKROVEC misto koberce atd.atd...