Simon, aby mezi námi nevzniklo další nedorozumění, vyjádřím se ještě jednou, oč mi vlastně šlo.
Šlo mi za prvé o to, že soudce nechal na základě nedohody mezi rodiči internovat na dobu neurčitou zdravé dítě na psychiatrii. Že tento exces zvedl vlnu odporu veřejnosti, kdy v tisku proti tomuto aktu zvůle protestovali i psychiatři, není třeba dále rozvádět.
Simon, nezlob se na mě, ale ta matka NEMĚLA jinou možnost, než v situaci, do které její dítě soudce uvrhl, vystoupit na veřejnosti a do celého případu zatáhnout média. Neznám Tě, téměř nic o Tobě nevím, předpokládám, že jsi rozumný a slušný člověk, který měl v životě štěstí na partnery takové, jaká jsi sama a proto si nedovedeš představit peklo nechutného konfliktu, v jehož středu stojí desetileté dítě. I kdyby byl jeden z partnerů rozumný desetkrát, stačí druhý, kterému nejde o blaho dítěte, ale zcela úplně o jiné věci a vyvstane problém. Pokud se do sporu vloží soudce, kterému místo srdce tepe pod talárem kámen, je o neštěstí postaráno.
Nelze mi nevzpomenout na biblický příběh o králi Šalamounovi, kdy k němu přivedli dvě ženy s jedním dítětem, které každá držela za ručičku a s pláčem přísahala, že dítě je její. Moudrý král Šalamoun situaci rozřešil tak, že poručil dítě mečem rozetnout na dvě poloviny s tím, že každá z nich bude mít spravedlivě jednu polovinu dítěte. První z žen souhlasila, druhá s pláčem klekla ke královým nohám a prosila, ať si první žena ponechá dítě živé a zdravé. Král přiřknul dítě druhé ženě, protože ze zkoušky, kterou obě dvě podrobil se ukázalo, že pravá matka je druhá žena - místo, aby nechala první ženu dítě usmrtit, hodlala se ho zříci s tím, že zůstane naživu.
Tak co, ještě nikomu biblické podobenství nic neříká???
BTW nejsem ortodoxní věřící, ale občas stojí  za to se nad podobnými příběhy zamyslet

Upravil(a) Kiara (2. 7. 2007 19:49)

Bodejť by neodvolal - to je něco tak do nebe volajícího - a soudce okolo sebe rozpoutal takovou mediální kampaň - že se radši stáhne a zavčasu přehodnotí svoje nelidské opatření.
Já být jeho nadřízeným orgánem, tak odvolám i pana soudce

PetřeHl, a ty si myslíš, že Terezčině matce netrhá srdce fakt, že svoje dítě po nějakou dobu neuvidí???
Zatímco otci dítěte je jedno, že ho po nějakou dobu neuvidí, hlavně že je šoupnuto na psychiatrii, což vede k tomu, aby se dítě "naučilo poslouchat" .
Celý případ je v režii otce. Ten dokázal - ačkoliv s matkou dítěte nebyl nikdy oddán, protestoval proti otcovství, platit začal až po testech DNA jedno jediné. K dceři se nikdy nehlásil a podle mě jde takovému povedencovi o jednu jedinou věc - aby dítě dostal do "péče" s tím, že by na něj neplatil on, ale matka jemu.
Ve chvíli, kdy je jeho desetiletá dcera zavřená na psychiatrii, tatínek bere celou kauzu s povděkem. Konečně se ukáže, kde je její místo a koho má mít vlastně ráda - za použití státního aparátu.
Něco takového, jako je Terezčin "tatínek" bych označila jako sliz a mravní bahno.

Kiara napsal(a):

PetřeHl, a ty si myslíš, že Terezčině matce netrhá srdce fakt, že svoje dítě po nějakou dobu neuvidí???
Zatímco otci dítěte je jedno, že ho po nějakou dobu neuvidí, hlavně že je šoupnuto na psychiatrii, což vede k tomu, aby se dítě "naučilo poslouchat" .
Celý případ je v režii otce. Ten dokázal - ačkoliv s matkou dítěte nebyl nikdy oddán, protestoval proti otcovství, platit začal až po testech DNA jedno jediné. K dceři se nikdy nehlásil a podle mě jde takovému povedencovi o jednu jedinou věc - aby dítě dostal do "péče" s tím, že by na něj neplatil on, ale matka jemu.
Ve chvíli, kdy je jeho desetiletá dcera zavřená na psychiatrii, tatínek bere celou kauzu s povděkem. Konečně se ukáže, kde je její místo a koho má mít vlastně ráda - za použití státního aparátu.
Něco takového, jako je Terezčin "tatínek" bych označila jako sliz a mravní bahno.

Kiaro, já si myslim že tady by mělo v první řadě jít o dítě a nějaké pocity matky jsou uplně vedlejší, je dospělá, srovná se s tím, ale Terezka v 10 letech horko těžko. Na to ti mohu říci jediné: Myslíš že tomu otci netrhá srdce, že svoje dítě v podstatě viděl velmi málo na to že je holčičce 10 let a že ho jeho vlastní dítě nesnáší? A co se týče toho že se nehlásil k otcovství, tak pokud maminka Terezky v době kdy byla počata už měla milence tak má právo o svém otcovství pochybovat. Vytkl bych mu, že vubec neplatil, měl platit a pak si nechat ověřit jestli je dítě jeho a v případě že ne, žádat zpět vešchny alimenty od matky.

Petře, já bych mu vytkla ještě jednu věc. Matka může používat sebevíc kritické poznámkyna adresu otce, ale čím je dítě starší, samo si je schopné utvořit svůj vlastní úsudek o otci. Kdyby se otec víc snažil, dcera by si k němu i přes letitou matčinu zášť vztah vytvořila. Kdyby se jako otec choval, dcera by ho přijala a měla by ho ráda. Jenže on jí asi jako dceru nevnímá. Lásku vyčísluje v eurech a když dceru zavírali na psychiatrii, nechtěl si udělat ani 5 minut času s tím, že "už něco má". Osud jeho holčičky mu je naprosto lhostejný, na prvním místě má sebe s své sobecké zájmy a JÁřství.
Ne, Petře, nevymluvíte mi, že otec, upřímně milující své dítě, by nedokázal prolomit ledy kolem dceřina srdce. Dokázal by to. Cit se oplácí citem a dětský cit je ten nejrizejší. Jenže dítě je jako zvířátko, vycítí faleš, ač se budete přetvařovat sebevíc.

Je sice hezké, že otec psal do Štrasburku, že mu žena nepůjčuje dítě (které dle psycholožky k němu ani nechtělo, odmítalo u otce spát a proto soud nařídil asistované schůzky otce s dcerou za přítomnosti psychologa, na které ovšem otec za celé 4 měsíce nedorazil ani jednou .. pročpak asi ?).
Petře, matka s dítětem sice manipuluje, ale dítě se dá získat velmi snadno, stačí jen trocha opravdového zájmu a upřímného citu. Podívejte, můžu mluvit i ze své vl. zkušenosti. Když jsem se rozvedla, děti byly malé, 4 a 3 roky. Děti k tátovi jezdit nechtěly, byly závislé na mně fyzicky i psychicky. Nicméně jezdily, dostaly to příkazem - já nechtěla jít proti proudu (soudnímu rozhodnutí) a také jsem chtěla (!) respektovat, že jsou to NAŠE děti a že i otec má právo se s nimi vídat. Postupně se u dcery rozvinuly psychosomatické potíže, čím blížeji byl termín odjezdu k otci, tím větší byly potíže (bolest břicha, zvracení, průjem, občas i horečka ..)..  Jak to dopadlo ? Dnes jsou děti starší, 11 a 10 let, s otcem se vídají, ale již k němu nejezdí. Nechtějí, odmítají. Otec je má upřímně rád, ale sám cítí, že si s nimi nerozumí tak, jak by děti potřebovaly, že na ně nemá elán, energii a ani nervy, že v jejich přítomnosti nedokáže potlačit svou náladovost a že v rámci zachování dobrých vztahů a pro klid všech zúčastněných je lepší děti k sobě nevozit. Kdykoliv chce, může je navštívit, dokonce jsme pokročili tak daleko, že jedu-li já za jakýmkoliv účelem do města, kde exmanžel bydlí, beru děti s sebou, aby se s tátou aspoň chvíli viděli .. ale prostě u otce nespí.
Tady bych řekla, že otec dokázal svou lásku k dětem právě tím, že se naučil respektovat jejich názor a cítění a odmítl je trápit vynucovaným stykem. Tomu opravdu říkám důkaz lásky a u dětí tím stoupl v ceně.
Terezčin otec tohle neumí. Je mu jedno, že se dcerka trápí, hlavně že on dosáhne svého, ať to stojí co to stojí. Jedna právnička to popsala dobře - systematické týrání dítěte státem. Stát - soudce, zastupující otce - nutí dítě do něčeho, co samo nechce, co mu je "proti srsti", co je mu nepříjemné a na důsledky tohoto trýznění nepřihlíží. A z dítěte se pomalu stává vyděšená troska s extrémním odporem k vlastnímu otci.

Petře, divil byste se, nakolk je 10-ileté dítě - děvče schopné vlastního úsudku. Mám doma přesně tento věk a jeden se až mnohdy nestačí divit.. Malý dospělák.

Proč soudíte to dítě a její názory? Mé dceři je taky 10 a když nechce být s babičkou, tak ji dáme taky na psychiatrii? Děti moc dobře cítí to, co my, dospělí už ne. KDyž tam ten vztah oboustranně není, tak prostě není. Já ji nutim s ní mluvit, volat ji, jet tam...CHápete? TO je babička z otcovi strany. Když ještě nerozuměla, nechápala, jezdila tam ráda. Ale už si umí udělat svůj názor, už chápe rozdíl mezi tím, co říká a dělá. A ta babička moc dobře ví, kde je její otec (který se o ni nezajímá a neplati na ni), ale dítě zase nechápe, že babička to jí neřekne.
Já se jako dospělá taky vyhýbám lidem, s kterými se necítím dobře. Co teprve ti, co mne "podvedli", proč bych je měla milovat...rodina,nerodina?! a chtít být v jejich blízkosti?
Můj otec byl alholik. Pamatuji si jeho agresivní chování. Pamatuji si, jak na něj matka pouze nadávala. Ale taky si pamatuji, jaký byl, když se náhodou jeden den nezapoměl napít. A tajně jsem se s ním párkrát potkala, i když matka zakazovala setkání! Když už to nešlo, až jsem byla dospělá, šla jsem za ním a chtěla slyšet "jeho" pravdu, ne jenom matky pravdu a udělat si svůj názor. Taky na mne pak "pouze"platil výživné.... Rozvedli se, když mne bylo 10. Takže si pamatuji dost.
Souhlasím s Elou a ty psychosomatické potíže u své dcery taky znám.
Kdyby otec dítě miloval, najde jiné řešení, byl by u toho, jak by musela nastoupit na psychiatrii a měl by odvahy vystoupit v TV a obhájit svůj názor a postupy veřejně! Mne se některé věci zdály nahrané, ale jde o podstatu.
To je "česká cesta" jak řešit problémy. Vše postaveno na hlavu.

Upravil(a) Musim (3. 7. 2007 10:25)

já už nechci mnoho připisovat, jen bych chtěla napsat, že souhlasím s Petrem (vesměs).

Ještě zpět k Terezce. Snad požádala o pomoc prezidenta, v Motole protestují, že tam nepatří, je zdravá. Soudce zvažuje, v jaké instituci ji nadále izolovat. Copak je to neomezený (vlastně hodně omezený) vládce, kterému nikdo nemůže takové nesmysly zakázat? Ani prezident, ministryně, tak kdo? Chudák Terezka, jen aby to ve zdraví přežila.

Teď na iDnes:

"Soudce už v pátek uvedl, že své rozhodnutí znovu zváží."

"Ještě znovu nerozhodl," řekl iDNES.cz mluvčí Obvodního soudu pro Prahu 8 Martin Slováček.

Musim, my naštěstí dceru do žádného kontaktu s prarodičí nutit nemusíme, má ráda všechny. Ovšem manželka stále všude předhazovala jak dcera má nejraději ze všech její maminku, která s námi dlouhou dobu žila a mojí matku že moc "nemusí". Bral jsem to jako realitu, ale dceru jsem naštěstí nikdy nemusel nutit aby se šla podívat za tou babičkou ke které neměla podle ženy vztah. JENŽE, dcera na psychologickém vyšetření měla namalovat "rodinný kruh" = nejbližší rodinu jako zvířata - hodně to poví o pohledu dítěte na lidi okolo sebe. Výsledek je dost zajímavý - tu babičku kterou má "nejvíc" ráda namalovala jako pumu a tu babičku kterou moc "nemusí" jako kočičku. K tomu myslim není co dodat