Musím se přidat, taky mne zahřeje u srdíčka, když mne někdo pochválí,  dodá mi to sílu.

Tak zrovna včera mamka potkala u zubaře Tomovu učitelku z prvého stupně. Ptala se, jak se má Tom a kam se hlásí do školy (je v devítce).   Pak mamce řekla, že  ještě, že má Tom takovou maminku, že všechno mu pomůžu, vyběhám za něho atd....   Moc mě to potěšilo, už z toho důvodu, že si pak uvědomím, že je zřejmě lidské někdy ztratit  nervy. Pořád totiž ve mně  přetrává takový vnitřní pocit, že to spíše nezvládám, že mi často doma ujedou nervy, pak  pochvala někoho cizího potěší.

Když jsem se dozvěděla o synovi, že je dys, a má poruchu pozornosti, tak moje první ceta vedla do knihovny a přečetla jsem snad všechno co mi přišlo kdy do ruky a to je 10 let co s tím pracuju, mám tu zkušenostm že tyto děti sice potřebují podpořit, ale pozor na pochvaly, syn okamžitě po pochvale přestal jakkoliv praciovat a choval se, že už má do smrti hotovo. To nešlo vysvětlit, bránil se , obi se vůbec brání přijmout něco co dělat nechtějí a v jejich očích je to zbytečné. např. Syn mi ve druhé třídě řekl,, mami proč se toto mám učit, když to nebudu v životš potřebovat, a měl pravdu, Snažila jsem se mu vysvětlit, že ať se to naučí pro radost mojí a radost paní učitelky- což ve 2 třídě ještě šlo. Dál s postupujícím věkem k učení přistupoval stejně, napřed vytřídil, co uznal on sám za zbytečné a já opravdu nikdy nedokázala ho přesvědčit o opaku. Nejvíc si zapamatoval, když si maloval a já mu učivo četla, ten okamžik vnímal. Jinak pokud se učil jako ,,mus,, nikdy se nic nenaučil jeho soustředění bylo mimo. V jeho 16 letech jsem prohlásila, že teprve teď bych potřebovala jít na mateřskou a hodně do něj hučet. Ale práce s těma dětma je o to horší, že nevidíte výsledek, akorát náhodně v nějakých krizových situacích zjistíte co ve svém dítěti máte. Je to hodně o trpělivosti, neúnavnosti rodičů. Syn není hloupý ba naopak a i s tím, měl problémy, protože mu na hodně věcí stačila logika a tudíž poznal, že některou látku zvládne bez učení, právě díky ní. Hodně záleží na učitelích, mě se stalo, že ač speciální pedagogové neumí s těma dětma moc pracovat, udělat výuku zajímavou, protože tito děti to potřebují, stres, nadostatek času a nepochopení je plně odrovná i v momentě kdy opravdu umí.

Damilo - přesně jak u nás.
snažím se vysvětlovat desetkrát pokaždé jinak a kluk to nechápe. A druhý den bez problému

Damilo,  to není možné, ten tvůj poslední příspěvek, jako bych ho sama psala. Musela jsem se podívat, jestli jsem ho náhodou opravdu nepsala.   Jen tě lituji, pokud to u vás půjde jako u nás, vůbec se to nezlepší.   
Můj syn taky za mnou pořád chodil, že JÁ HO TO MUSÍM NAUČIT.  Vlastě celá zodpovědnost za jeho školu, je spíše moje, on jakoby hrál vedlejší roli, takže když dostane špatnou známku, vlastně je to moje špatná známka, já jsem selhala.

A manžel ?  Když si stěžuji, sice se snaží pomoci, ale pak mi taky řekne - že se mám na něho vykašlat, že on by ho už dávno zabil.  Synovi ještě řekne, ať je rád, že se učí se mnou, protože on by to v žádném případě s ním nevydržel.

A máš pravdu, když přijdou velké starosti - už není kde brát sílu - to je teď můj současný stav, ale může být i hůř, bohužel, nebo snad lépe ?  Kéžby, stále na to čekám.

Upravil(a) Nela (22. 4. 2008 9:35)

No právě, jestli přežijeme, toho se opravdu bojím....

Jo a včera přišel kluk ze školy se slovy, musíme opravit domácí úkol, udělali jsme ho blbě, nepodrhali jsme podmět a přísudek

Ahoj. Jsem tu nová. Ještě nemáme určenou diagnozu, (dcera 11 let), ale většina příspěvků mi mluví z duše (ADHD...?). Člověka to povzbudí, že v tom nejsme samy. Jsem sama dcerou, 8 let vdova, takže je toho na mne opravdu hodně. Zajímalo by mne, jak to zvládají maminy, které jsou normálně 8,5 hod. denně v práci, jsou samy, tzn. bez partnera, manžela, bez prarodičů apod. Jak to zvládají, je to děsně vyčerpávající, dcera je v 5. tř. a mám pocit, že už dál nemůžu, a s blížící se pubertou prý bude ještě hůř. Čím vším jste se svými dětmi prošly a kde Vám s konečnou platností určili diagnozu? Děkuji za odpovědi a zdravím Vás všechny.

Nutno říct, že ani papír z PPP není univerzálním řešením.
Záleží bohužel jen na učiteli.
I když to MUSÍ respektovat, mnozí mají vymakaný způsob komunikace s rodiči, kdy jim při osobní domluvě vše odkývou, chápavě přislíbí ústní zkoušení...a pak je vše jinak a dítě dále dostává pětky z písemky, protože nestilhlo, nerozumělo otázce...atp.
A tak znovu běžíte do školy, abyste paní učitelce připomněli, jak má zkoušet vaše dítě.A ta jako by to slyšela poprvé, opět samým pochopením pro těžkosti dyslektiků pokyvuje hlavou, a slibuje, že "samozřejmě" bude dítě zkoušet tak, jak doporučuje PPP.
A to se opakuje donekonečna. Tak dlouho, jak máte trpělivost. Než bouchnete.
Asi nechám vybuchnout ve škole svého muže (aspoň se zrealizuje a nebude pak bouchat doma), páč nekompromisně vyžadující rodič - chlap má jinou váhu, než papír z PPP a slušně vyjednávající maminka...

Pět pětek z testů angličtiny u mého syna od začátku školního roku jistě zaujme i speciální pedagožku u nás v PPP, protože syn, ač na jedničku z AJ nemá, tak látku celkem uměl. Zkoušela jsem ho z ní.

Propadající dyslektik jen z jednoho předmětu  už je opravdu podivnost.
To nebude problém asi jen v žákovi, že...