Je to sice tvrdé, ale já bych mu třeba nedala večeři, dokud neudělá svou práci - každý má svou práci - máma, táta, strejda, teta, tak proč on by měl být výjímka

Jo, jenže on klidně bude bez večeře a je schopen si stěžovat, jak trpí, vůbec nevidí trest jako DŮSLEDEK svého konání, ale jako PŘÍČINU toho, proč má trucovat ještě víc. Absolutně nepřipouští souvislost mezi tím, co dělá on a co se stane pak. Dementní není, tak to omlouvat nebudu.
Kolikrát jsem nad ním chtěla zlámat hůl, a říct si, že na něho kašlu, že ho prostě nechám tak...ale on pak po záchvatu (kdy třeba 10 min řve a buší do všeho, co mu v pokoji přijde pod ruku) přijde, a je hodný, milý, chce pomáhat, když má pocit, že je užitečný, nebo že mu něco jde, je to zlatý kluk. Nějak nemám to srdce ho úplně zatratit, ikdyž bych někdy radši chtěla, pro zachování svého duševního zdraví, když s ním stejně nehnu.

vladis napsal(a):

Tak to by se chudak uz asi nikdy nenajed.Soudim tak podle sveho syna, ma poruchu pozornosti s hyperaktivitou, chodi do prvni tridy a timhle zpusobem bych ho nedonutila, kdyz by se zasek tak by nad ukolem sedel treba do rana a jidlo by mu bylo ukradene.Spis najit takovy zpusob uceni, ktery by pro nej byl zabavnejsi.Dnes treba muj syn mel za ukol delit mesice na rocni obdobi.Hustila jsem to do nej a on v podstate vubec nevnimal co mu rikam a knoural, ze tohle se nikdy nenauci.Tak jsem vymyslela pomucku, treba leto zacina v cervnu - cervenaji se jahody, jaro - brezen - brizam roste listi a pak uz se chytil a behem chvile to umel.jindy treba pocitame na cas.Stopnem si za jak dlouho spocita prvni sloupek, pak se snazi, aby ten druhy mel rychleji...atd.Proste si pri tom trosku pohrat.Ale taky to nefunguje vzdycky.Taky mam co delat, abych furt mela v zasobe novy napady, jak ho odmenit, jak mu to zprijemnit a podobne.

Ano, to jsme taky zkoušeli, různé vymýšlení, ono to funguje (vlastně všechno chvíli funguje), ale jen zpočátku.
A Pak dochází fantazie, a pak i trpělivost. Zas mu nemůžu dělat kašpárky do deváté třídy. Je dost velký dost chytrý na to, aby to pochopil. Jen kdyby chtěl. A mně už docházejí síly.

Jo, fuška. Snad se nám to časem vrátí v tom, že z nich budou relativně normální lidi. Chá.

Já jsem byla dnes tak naprosto nevýchovně hnusná, na děti, že mi z toho není moc hej, nejsem na sebe vůbec pyšná. No jo, každý den není posvícení.

Vladis:
Jo, chválit, to je moc fajn. Jen někdy se těžko hledá ZA CO  pochválit, a někdy se ani hledat nechce.
Ale pochvala je úžasný stimul, to jo.
Je šikulka, že jste to zvládli.
To my jsme dnes angličtinu nedodělali, prostě s tím práskl, zítra píšou velký test - to zas bude trojka nebo čtyřka, a taky nebude aikido, na které chtěl od září chodit (kvůli kamarádovi). Řekla jsem mu, že když nestíhá ve škole, nemůže stihnout ještě další kroužek (dělá už judo). Vypadal, že to má v paži. A pak mi řekl, že on se přece CHTĚL učit, to já jsem mu pořád nadávala... Měla jsem co dělat, abych mu neublížila! Uf, ještě padouch nespí a pod různými záminkami chodí pořád po bytě.
No, snad se z toho zítra vyspíme oba.
Díky za příspěvky, člověka potěší, že v tom není sám...

Synek je hyperaktivní (ADHD), tak sport mít "musí". Jenže i tam to chce disciplínu a pravidelnost, a to těmhle dětem chybí. Chodil i do fotbalu, trenéři ho dodnes lanaří, když ho na hřišti vidí hrát fotbal, že ho chtějí zpátky do družstva. Nebyl až taková bomba, ale celkem mu to šlo, tak proč ne. Jenže ty tréninky...posilování a běhání dokola ho nebavilo, on by jen hrál fotbal. Stejné je to s jakýmkoliv sportem, je nutno zvládnout techniku, aby ji bylo možno používat. A to chce trochu sebeovládání. A to mu chybí. Hned se začne vztekat, zuřit, a obviňovat všechny kolem sebe z toho, že mu něco nejde...
S těmi odměnami, to je těžké. Druhý synek se snaží mnohem víc, to by pak bylo spravedlivé, aby byl víc odměněn, přece jen žijou vedle sebe, a neustále sledují, jestli jsme spravedliví...většinou se oběma zdá, že nadržujeme tomu druhému To už tak bývá.
V pokoji je klid, třeba ten divoch už usnul, pšššt, jdu se podívat!

Ano, taky mám toho na to téma hodně načteno:D
Dobře se to čte, jen ta praxe, tam mi to nějak nejde...
Starší synek má zase ADD (což je taky vlastně LMD bez hyperaktivity), má zas jiné problémy, a těžko bych mu vysvětlovala, že zrovna brácha potřebuje větší úlevy, než on.
Prďola divoký spí, teď mi tu začal lítat kocour, jdu ho zpacifikovat, dneska mají nějak všichni amoky.
A půjdu hajat.
Díky a dobrou noc.

Hm, nám se osvědčily spíše krátkodobé  a malé odměny. Do září je moc daleko , to je motivace velmi časově vzdálená, a přes prázdniny se steně učit nebude.
Jestliže dělá synek už jeden bojový sport, judo, je podle mě zbytečné dělat dva, to v tom bude mít guláš, kór když to chce dělat jen proto, že to dělá kamarád. Když se s ním pohádá, bude se chtít odhlásit. To už znám. A my budeme mít nakoupené kimono a zaplaceno na půl roku...s judem "končil" několikrát. Když pak získal párkrát na turnaji medaili, byl to ohromný stimul. No, a přiznám se, že cestovat 2x týdně přes půl města mi stačí. Je to zabitý den, na celé odpoledne.
Takže budu muset vymýšlet nějaké motivace. Jen mě to vysiluje, chtěla bych, aby si za své konání zodpovídal sám, aby se mu nemusel přizpůsobovat celý svět.
Vždyť jak se s takovými dětmi zacházelo dříve, když nebyl čas, energie a ani chuť se dětem tolik věnovat, když jich bylo 5 a více?
Jak to dělají mámy, co prostě mají prac. dobu takovou, že s děckem nemají čas se denně učit, natož vymýšlet motivaci, nebo dokonce jezdit do kroužků?

Iveta X napsal(a):

Syn taky není ve škole žádný genius, slabší průměr, ke všemu líný. Řeším to tak, že musí mít nejprve napsané úkoly a naučeno nebo alespoŇ přečteno do školy, pak teprve může jít ven nebo na počítač nebo si prostě jít za svou zábavou. Sice prská a zkouší smlouvat, ale to má chlapec smůlu. Docela to podle mě funguje. Chodí do 4. třídy. Netrestala bych ho tím, že mu odepřu večeři, ale má Mashanka pravdu v tom, že každý musí udělat nejprve svou práci a pak teprve následuje zábava nebo jiná odměna.

Přesně tak - to jsou samé ohledy a pak z nich akorát vyroste spratek. A maminky ? Když si neporadí se 7mi letým, co budou dělat, až mu bude 15 ?
Byla bych pro vojnu - žádně velké ohledy - každý něco musí - nazdar, tečka, no diskuse

No, není to jednoduché najít kompromis mezi tím, aby si tyto děti osvojily jistá pravidla (aniž bychom je zabili), a tím, aby jim zas tak moc nebylo ukřivděno.
Víme, že to mají těžší. Ale to budou mít celý život, a nikdo na ně nebude brát ohledy.
Celou dobu, co tohoto synka mám, hledám rovnováhu, jak milovat, chápat, ale neomlouvat a vychovat. Ty děti se pak budou muset po světě pohybovat bez nás, matek-ochranářek. Plácám se od stěny ke stěně, nemůžu najít zlatou střední cestu.
Je to pro mámu velká škola. a vlastně i dar. Hodně se o sobě naučím, o mých hranicích, o tom, co snesu, o tom, jak reaguji v dlouhodobém stresu. Zpětná vazba je okamžitá, a mnohdy málo příjemná.

Ano, děti potřebují hranice. Ale nejen hranice. A to je ten problém.
Kdybych se rozhodla, že kluka budu cepovat, tak to udělám. Ale je to dítě, ne stroj, sama si dobře pamatuji na své křivdy z dětství. Nechci to opakovat. Ale NEVÍM JAK to udělat jinak.

Proč se na ZŠ  a hlavně SŠ neučí základy asertivity , základy fungování vztahu, základy rodičovství?
Vždyť na co je mi, že že umím vypočítat rovnici o dvou neznámých, když neumím vychovat problematické dítě? A co je pro život důležitější? Odpověď je nasnadě.
Výpočet rovnice je jasný, výchova nikdy jasná není, neboť dítě se nechová jako rovnice.

Mám někdy chuť klukovi se mstít za to co mi dělá. Ale je to spíš zlost sama na sebe, že jsem neschopná.

Upravil(a) Damila (12. 6. 2007 9:10)

Damilo, to je pravda, o té zlaté střední cestě -a vůbec o tom, že v životě na něj nikdo brát ohledy nebude.
Ono vůbec, dnes je divná doba - výchova, i u dítěte bez těchto potíží, je dost těžká - vychovat ho tak, aby si nenechal moc líbit, uměl v životě obstát a prosadit se, ale aby z něho nebyla zase moc velká svině. Taky jsem často tápala, ale zdá se, že se zdažilo.
Znám ten pocit, že člověk neví, co má dělat - neumí odhadnout důsledky.
Já to měla snažší v tom, že mám jen jednoho, takže odpadlo to, že snad jednoho nebo druhého zvýhodňuji - to Ti nezávidím

Mashanka:
ano to mas stoprocentni pravdu, rezim mit musi,jak je neco trosku jinak nez je zvykly, tak je s nim prace mnohem tezsi.