Sice ten problém chápu, ale moc nevím, co Ti poradit. Můj brácha byl kdysi taky ufňukánek a táta ho nechal zapsad do juda - nakonec se mu to líbilo

Já bych hlasovala pro toho dětského psychologa. možná nejdřív bys tam mohla zajít sama a nestresovat ho "doktorem". jen se přeptat, jaké finty na něj zkusit. Mimochodem, ta masáž s judem - to je výbornej nápad. určitě kouká na nějaká akčňárny, tak co ho do toho zapojit? Co ho trochu "namasírovat" stylem: správný chlapi se uměj prát. Samozřejmě, nesmí se to přehánět, ale třeba by se toho chytil a nebyl by takovej otloukánek.
Většina kluků si v nějakém starším chlapovi najde vzor. Buď je to táta, nebo starší brácha, trenér apod. Co třeba fotbal? Hokej? Skauta? Má koníčky? i kdyby dělal balet, hlavně AŤ NĚCO DĚLÁ...

I když: mně se to radí, sama ještě bezdětná :-) Ale myslím to upřímně.

Holky díky, toho psychologa bych ráda zkusila, ale jak jste si všimli, čekám dvojčata a musím co nejvíc ležet, bydlíme na vsi, takžeje to pro mě dost namáhavé někam jezdit. Ale hned jak to půjde, tak se k někomu objednám
Jo a s tím sportem je to těžké, on není sportovní typ, nerad cvičí, jedině rád jezdí na kole a to on tu dost jezdí, ale zase jen sám
Hannah ale tvůj názor mě potěšil, že to může být i samotář, on totiž jeho tatínek je taky takový, ale tchýně mi tvrdila, že se spolužákama problém neměl. Uvidím až bude mladší bráška o pár let starší a budou jezdit spolu, to snad zvládne

Clare měla jsem podobný problém s malou... ale rozdíl je v tom, že jí v té době bylo 4-5 let... ty znáš trošku můj příběh... u nás byl původ její paličatosti a fňukání v tom, že byla prostě rozmazlovaná jak taťkou tak babičkou...
ze školky chodila s tím, že si s ní děti nehrají... no jenomže když jsme to probíraly zjistila jsem, že prostě ona jakmile není po jejím, nafučí se, je ošklivá na děti atd... psycholožka poradila důslednost důslednost a zas důslednost... ze začátku to bylo na nervy... dost zafungovalo, když jsem se k ní jakoby chovala jako ona k druhým... hlavně teď už to funguje - je starší, tak jí to rychle dojde...
pravda je, že to samotářství může být taky kámen úrazu... ten náš poklad je rád ve společnosti, ale pak to na ní najednou padne a je naprosto spokojená sama v pokojíčku a když tam přijdem tak nás i posílá pryč.. ze začátku jsem nevěděla co se děje (měla strach atd..), ale už vím, že "jen chce být sama"... a pak zas sama přijde,když chce společnost...
Samozřejmě  chápu, že s desetiletým klučinou už je to zas jiné... jen jsem chtěla, abys věděla že v tom nejsi sama.. a co zkusit poslat kluky na tábor spolu oba??? děláme tábor a měli jsme tam sourozence, který byli v něčem podobní... ale tam byl takovej bolestín ten mladší... děti třeba měli z lesa nanosit chroští a on se rozbrečel že ho bolí ruce... ale nakonec vydržel a letos jede zas...

clare, mám šestiletého kluka, krerý velí celé naší domácnosti, ve školce si nikdy nezvykl, má pouze jednoho kamaráda. Nesnáší návštěvy, když k nám někdo příjde, tak nahlas opakuje, kdy už odejdou, já chci mít klid. Nikdo mu nesmí sáhnout na jeho věci, posunout jeho hračku. Nesnažím se ho vůbec změnit, mám pocit, že kdybych ho chtěla nějak převychovávat, tak z něj udělám nervozní agresivní dítě. Snažím se ho chválit, za věci, které se mu daří a trpělivě vysvětluji, co nemá dělat.
Tvůj chlapec je možná vyspělejší než jeho vrstevníci a jejich přihlouplé hry ho nebaví. Potřebuje možná hodně chválit, aby věděl, že ho miluješ a vážíš si ho takového jaký je. Já vím není to lehké, taky si někdy připadám jak rozhodčí.