10hk napsal(a):

Díky za názor, máš dobré, že si v klidu s mamkou můžeš sednout. To jsem zkoušela taky, ale její reakce jsou neutrální, k ničemu se nevyjádřila, leda jsem jí na tváři viděla opovržlivý výraz a nějaké poznámky, že tedy volnost nemá žádnou, a vztah mezi námi dvěma nikdy nebyl. O čemž já nejsem přesvědčená. Prostě absolutní ignorace celé rodiny. Tak jak si mám s ní cokoliv vyříkávat, když ona mi nic neřekne,. Přitom člověk ji pořád chrání, pomáhá, ulevuje. Ale to je asi špatně. Vím že s puberťákem nic nenadělám, do této chvíle to bylo jakš takš, žádné výrazné komplikace nebyly, až teď a já nevím, jak na to. Od mala byla spíše tichá, bez problémů. Uvidíme

zkrátka to nech času, ono se to poddá. myslím si, že částečně tvá dcera hledá samu sebe, on 17. rok není lehkým obdobím, téměř všichni jsme si něčím podobným prošli - ať už za tím byl kluk nebo ne. láska je něco strašně silnýho a ovládne tě to celou. tvoje názory, pocity, nálady. časem se to srovná a jak napsala sisi21, v dospělosti si k sobě budete daleko blíž, věř tomu.

Já bych byla možná hodně vyděšená,kdybych nepracovala v kolektivu,kde mají holky stejně staré děti,takže mě celkem uklidňuje,že nemám nejhorší dítě na světě.Všechna naše zlatíčka remcají,odmlouvají,do pokojíků je lepší nevstupovat a když nám s něčím pomůžou bez řečí a třeba s ochotou,tak je mi to spíš divné,než normální.Ale když si tak vyměňujeme zkušenosti,tak je mi opravdu líp a říkám si,že je to prostě takové období,které musím vydržet a bude líp.Prostě jsem si uvědomila,že oni to nedělají schválně,takoví teď jsou a já se jen těším na lepší časy.Chce to hodně tolerance a pochopení.Hlavně,že jsou zdraví,protože kdyby nebyli,tak bychom teprve poznali,že všechno ostatní jsou prkotiny.