29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Myslíte že je to něco jako anorexie že se musí řezat a nebo to dělají jen aby si ulevili.....??? Právě že kamarádka to asi dělá a já bych jí s tím ráda pomoha....
Není tady
To nejde srovnávat s anorexií - to je porucha příjmu potravy i když vlastně počátek je "v hlavě". Sebepoškozování většinou vychází z nějaké špatného zážitku, následkem čehož si dotyčný musí způsobit bolest a tak si uleví - vlastně mu přijde, že jakoby s krví odchází i to špatné. Bohužel často je to svým způsobem závislost - záleží na tom, z čeho to vzniklo.
Jak se to u tvé kamarádky projevuje? Tito lidé se většinou snaží rány schovat, stejně jako schovávají bolest v sobě.
Ty jí s tím asi moc nepomůžeš, nejlepší by bylo, kdyby zašla k psychologovi.
Není tady
mela jsem kamaradku,take si taklenc sama ublizovala bylo to psychicke......proste nemela se rada
vadilo ji jak vypada a todle ji uklidnovalo,dlouho to umela maskovat,ale pak se nato prislo a skoncila v psychiatricke lecebne
Není tady
Mno po tom co jsem tu četla sem si uvědomila, že bohužel sem sebepoškozování taky propadla...už 3 roky se na mě hroutí svět (je mi 17) nejsem hezká a ,,vztah,, s klukem se kterým se seznámila se zhroutil... je to pravda, že si řežu do ruky modelářským nožem, kkdyž se u nás doma křičí hned mi něco v hlavě přeskočí a šáhnu po noži a je to...ale nejsou to hluboké rány, jen povrchové...a bohužel mám strach že se toho jen tak nezbavím...skrývám to..nejedná se jen o ruce, ale jsou to i drobné rány na nohou, břiše...hlavně na místech kde to není vidět...jenže s nikým z přátel se mi o tom mluvit nechce...nechce se mi nikomu přidělávat starosti...nevíte jestli tomu můžu zabránit sama?? když se pak uklidním tak si nadávám jak jsem blbá, že to dělám, ale když jsem smutná a prostě mě bolí duše tak to udělám a nevidím v tom problém...
Není tady
Gabca napsal(a):
Myslíte že je to něco jako anorexie že se musí řezat a nebo to dělají jen aby si ulevili.....??? Právě že kamarádka to asi dělá a já bych jí s tím ráda pomoha....
Já jsem měla tu potřebu, když mě v hlavě myšlenky natolik trápily a bolely, abych si způsobila fyzickou bolest a ta pak přehlušila tu psychickou.
Nickie napsal(a):
Mno po tom co jsem tu četla sem si uvědomila, že bohužel sem sebepoškozování taky propadla...už 3 roky se na mě hroutí svět (je mi 17) nejsem hezká a ,,vztah,, s klukem se kterým se seznámila se zhroutil... je to pravda, že si řežu do ruky modelářským nožem, kkdyž se u nás doma křičí hned mi něco v hlavě přeskočí a šáhnu po noži a je to...ale nejsou to hluboké rány, jen povrchové...a bohužel mám strach že se toho jen tak nezbavím...skrývám to..nejedná se jen o ruce, ale jsou to i drobné rány na nohou, břiše...hlavně na místech kde to není vidět...jenže s nikým z přátel se mi o tom mluvit nechce...nechce se mi nikomu přidělávat starosti...nevíte jestli tomu můžu zabránit sama?? když se pak uklidním tak si nadávám jak jsem blbá, že to dělám, ale když jsem smutná a prostě mě bolí duše tak to udělám a nevidím v tom problém...
Co nejdříve k psychologovi. Sama už se z toho nedostaneš.
Upravil(a) majkafa (23. 5. 2007 15:31)
No tak ta kamarádka se jmenuje Magda a dlouho to schovávala ale pak když jsem ji chytla za ruku tak začala příšerně kvílet , já to uviděla (bylo to hnusné a dost hluboké na rozdíl od těch co byly na internetu) a pak když jsem si ji zase odchytla tak mi řekla že si na ni zasedl jeden učitel a proto si to dělá a že kromě mě o tom nikdo neví (nedělá to dlouho ) ale jsem zvědavá jak to utají až půjde třebas s rodinou na koupaliště.....
Není tady
ahojky Nickie,
je fajn, že jsi sem napsala
jsi dobrá, že sis sama přiznala, že máš problém se sebepoškozováním.
A ještě jednou tě musím pochválit, že s tím chceš něco dělat, změnit to! To je supr!
Píšeš, že máš hodně trápení a někdy je toho až až na jednoho člověka! Je těžké, když bolí duše Bylo by dobré, abys s tím nezůstávala sama, mohla si o svých problémech, trápeních, pocitech popovídat a najít způsob, co s tím.
No, nejlépe s někým, kdo by ti mohl pomoci. Máš někoho? Napadá tě někdo?
Mě napadá, pokud na tebe příjde ta těžká bezmocná chvilka, můžeš okamžitě zavolat třeba na linku bezbečí 800 155 555, popovídat si o tom, co tě právě trápí, štve a tak. A jinak by bylo dobré poradit se se svým dětským lékařem, ten by ti mohl doporučit dětského psychologa, který by tě z tohoto začarovaného kruhu mohl vyvést.
Co ty na to?
určitě zase napiš
pa
pro tebe
Není tady
Ra
sem od malinka uzavřená a nespolečenská a tudíž moc přátel nemám, ale mám jednu kamarádku,která má taky spoustu problémů a tak jí tím nechci zatěžovat hlavu. Víc hledím na ostatní než na sebe, neb se řídím podle : nesvěřuji se neb nechci přidělávat starosti ostatním, samy mají práce dost.
Rodiče o ničem taky nevědí, a mají už takhle nervy v kýblu, neb jsou problémy s bráškou, má zdravotní problémy. Nechce se mi to řešit s rodiči, měli by starosti ještě o mě a to nechci. Doktorku. Ta se s našima moc dobře zná a hnedka by vše věděli...
Upravil(a) Nickie (24. 5. 2007 17:34)
Není tady
Ahojky Nickie,
píšeš, že jsi odmalinka uzavřená. Moc tomu nerozumím. Čím to je? Co se stalo?
Píšeš, že rodiče křičí. Co je tak točí?
Je od tebe šlechetné, že víc hledíš na ostatní než sama na sebe, ale nejsi o nic méně důležitější nežli druzí. Věř mi. Jsi to TY, která má právo na pozornost, lásku, zájem také těch ostatních. Jak se máš ráda?
Rozumím ti, že nikomu nechceš přidělávat sama se sebou starosti, ale tohle sama už nezvládáš. Řežeš se, ubližuješ si. Je to psychická porucha, která se musí léčit. Jsi příliš hodná a nechceš rodičům dělat další starosti, když už je mají s nemocným bráškou. Jednou se na to přijde a nevím v jakém stavu už právě budeš. Nevím, jestli už nebude pozdě a oni budou postaveni před hotovou věc, kterou ani netušili. Jaké myslíš, že to potom pro ně bude? Co jim vlastně připravuješ?
Pokud nechceš se svěřit jim, můžeš vyhledat pomoc třeba u někoho jiného (babičky, tety)? Anebo na té lince, číslo jsem ti už psala, mohou ti podle tvého bydliště poradit přímo nějakého psychologa, který by ti v tomto mohl hodně pomoci. Na té lince bezpečí nikoho nebudeš obtěžovat, mile rádi pomohou, popovídají si o tom, co tě tolik trápí, jsou tam pro tebe , kdykoli, 24 hodin denně.
Zkusíš to?
Upravil(a) Ra (25. 5. 2007 9:21)
Není tady
Nickie napsal(a):
Ra
sem od malinka uzavřená a nespolečenská a tudíž moc přátel nemám, ale mám jednu kamarádku,která má taky spoustu problémů a tak jí tím nechci zatěžovat hlavu. Víc hledím na ostatní než na sebe, neb se řídím podle : nesvěřuji se neb nechci přidělávat starosti ostatním, samy mají práce dost.Rodiče o ničem taky nevědí, a mají už takhle nervy v kýblu, neb jsou problémy s bráškou, má zdravotní problémy. Nechce se mi to řešit s rodiči, měli by starosti ještě o mě a to nechci. Doktorku. Ta se s našima moc dobře zná a hnedka by vše věděli...
Ale takto to nefunguje predsa. Na to máme rodinu a kamarátov, aby sme si navzájom boli oporou v dobrom i zlom. Tiež viem, že moje kamošky riešia kopec problémov a možno mi ani nijak nepomôžu, ale aspoň mi vyjadria podporu a nakoniec som častokrát zistila (ked som sa naučila o svojom trápení hovoriť), že mnohé prežívajú/prežili to isté a dobre mi poradili. Ja som zase mnohokrát poradila im. Keď viem, rada pomôžem. Mne samej pomôže, ak mám trápenie, ten pocit, že niekoho som trápenia zbavila. Vlastne si tú pomoc takpovediac "pinkáme" medzi sebou (ako ping-pong).
Není tady
RA,
já nevím co se stalo že taková jsem od mala..prostě sem se vždycky stranila kolektivu, jsem hrozný introvert...společnost více jak 3 lidí je pro mě hrozná. Ale opravdu nevím proč tomu tak je....
Rodiče se často hádají..já ani nevím..vždy se najde nějaká maličkost která jednoho z nich vytočí, když se ozvu tak se to sveze po mně a je mi vyčteno jak jsem hrozná...ale musím zaklepat že posledních 14 dní jsou jak vyměnění...jenže mám trápení s babičkou, navíc se vzpamatovávám z jednoho kluka..doufala jsem že když je tak úžasný že by to byl právě on kdo by byl mojí oporou..jenže sme nezdíleli žádné zájmy, no a tak byla mezi námi propast a tak vše zkončilo...
Já a ráda sama sebe...nikdy sem se neměla nějak moc ráda..pořád na sobě vydím tuny nedokonalostí s porovnání s ostatními...Příbuzenstvo mám špatné, tomu bych se nesvěřila ani s tím co jsem snídala....
Není tady
to Nickie: Ahoj! Mám pro tebe návrh. Až tě to opět chytne - ten svíravý pocit, který přehlušíš jen řezáním. Místo toho, abys sáhla po noži, zkus mi napsat na mail (mortuus.sum@seznam.cz) je mi 18. Můžeš napsat co tě v tu chvíli trápí, co tě svírá, co tě štve, můžeš se doslova "vykřičet" do mailu, vylít tam své emoce. Umím naslouchat a třeba ti i s něčím poradím...... ale záleží jen na tobě......
Není tady
Nickie,
nemáš to opravdu jednoduché! Mrzí mě, že ses rozešla s klukem, ve kterém jsi nenašla oporu (asi to nebyl ten pravý, ale není všem dnům konec, Nickie). Mrzí mě, že máš trápení s babičkou. Chceš napsat něco víc o svém trápení?
Píšeš, že jsi od malička hodně uzavřená, že pokud se ozveš, aby se rodiče nehádali, hned ti vyčtou cokoli. Rozumím tomu, že potom se ani nedokážeš mít ráda a tak vše obracíš proti sobě a ubližuješ si ještě TY sama tím, že se řežeš nožem… Ale jsi to TY, která může z tohohle kruhu vyjít. Mít se rád je těžké, protože nás to nikdo neučí. Nikdo nám neukázal a ani nám nevysvětlil, jak se mít rád a jak je to hodně důležité. Neustále nás už od dětství někdo masíruje ( jak jsme hrozní, jak se nemožně chováme, učíme, neuklízíme, jak se oblékáme, češeme a jak jsme vlastně k ničemu) a nejhorší je, že se pak začneme masírovat i sami. Stáváme se sami sobě nepřítelem! Věř v sebe, Nickie. Jsi hodna obdivu a lásky.
Kdysi jsem si koupila jednu knihu – Já to dokážu, je od Louise L. Hay. Ráda bych Ti z ní něco přepsala, budeš-li mít chvíli času si počíst.:
Narodili jsme se s velkou sebejistotou. Přišli jste na tento svět a věděli jste, jak báječní jste. Byli jste tak dokonalí, když jste byli malým děťátkem. Nic jste nemuseli dělat – už jste byli dokonalí – a jednali jste, jako kdybyste si to uvědomovali. Věděli jste, je jste středem Vesmíru. Nebáli jste se požádat o to, co jste chtěli. Svobodně jste vyjadřovali svoje emoce. Vaše matka věděla, kdy se zlobíte – ve skutečnosti o tom věděli všichni sousedé. A když jste byli šťastní, váš úsměv rozzářil celý pokoj. Tak jste byli naplněni láskou a sebejistotou.
Když zestárneme, naučíme se žít bez lásky, ale to žádné dítě nesnese. Děti rovněž milují každý kousek svého tělíčka, dokonce i své výkaly. Neznají pocit viny, hanby, neznají srovnávání. Vědí, že jsou jedinečné a báječné.
Vy jste takoví byli také. Pak později v průběhu dětství, vám vaši rodiče, kteří to s vámi mysleli dobře, předali své pocity nejistoty a neučili vás mít pocit neschopnosti a strachu. V tom okamžiku jste začali zavrhovat svou vlastní velkolepost. Takové myšlenky a pocity však nikdy nebyly pravdou a samozřejmě ani nyní pravdou nejsou. Já vás chci přenést zpět do doby, kdy jste doopravdy věděli, jak se milovat, když jste se sebou mluvili při pohledu do zrcadla.
Jako děti jsme nejvíce negativních sdělení přijímali od dospělých, z nichž mnoho se nám dívalo přímo do očí, a někdy nám dokonce hrozili prstem. Dnes, když se většina z nás podívá do zrcadla, řekne něco negativního. Buď se kritizujeme za to, jak vypadáme, nebo se zavrhujeme kvůli něčemu jinému.
Pohlédnout si do očí a pronést něco pozitivního je jednou z nejrychlejších cest, jak získat pozitivní výsledky s technikami utvrzování se. Žádám všechny, aby se pokaždé, když jdou kolem zrcadla, podívali sobě do očí a řekli o sobě něco pozitivního.
Když se vám během dne stane něco nepříjemného, hned běžte k zrcadlu a řekněte: „Stejně tě miluji.“ Události přicházejí a odcházejí, ale láska, kterou vůči sobě chováte, může být stálá a to je ta nejdůležitější hodnota, kterou v životě máte. Když se vám stane něco báječného, běžte k zrcadlu a řekněte: „Děkuji.“ Projevte si uznání za tento nádherný prožitek.
Chci po vás, abyste se každé ráno a každý večer podívali sobě do očí a řekli: „Miluji tě, opravdu tě miluji. A beru tě takového/takovou, jaký(á) jsi. Zpočátku to může být těžké, ale když vytrváte, brzy se takové utvrzování stane pro vás pravdou. Nebude to zábavné?!
S tím, jak poroste vaše sebeláska, zjistíte, že roste rovněž vaše sebeúcta a jakékoli změny, které budete považovat za potřebné, bude snadné udělat, když budete vědět, že jsou pro vás dobré. Láska nikdy není mimo vás – je vždycky ve vás. A čím více jste milující, tím více budete láskyhodní.
A tak o sobě začněte smýšlet jinak a začněte k sobě hovořit jinak – jak jste skvělí a že si zasloužíte všechno to dobro, které vám Život nabízí.
Nickie, co ty na to?
Jaké by to bylo pro tebe to takhle cvičit? Podívat se na sebe do zrcadla i když si chceš ublížit a vidět to, jak držíš ten ostrý nůž a jak se chceš pořezat? Říct si : „Tohle si přece nezasloužím! Zvětšuji své trápení. Mám se ráda. Odpouštím jim. Budu silnější! „ Zastavilo by tě to? Zastavilo by tě před pořezáním se zavolat v ten okamžik někomu nebo na tu linku bezpečí anebo se vypsat sem či poslat mail Sum z toho, co tě právě bolí, co ti ubližuje?
Můžeme pomoci?
Píšeš, že posledních 14 dní se rodiče nehádají…. To je super, možná by bylo dobré je pochválit, něco jako že je to teď prima doma. Že když se hádají je ti tak a tak…ubližuje ti to….zkusit říci jaký to pro tebe je. Zřejmě to vůbec ani netuší a neuvědomují si to. Máš právo na klid a máš právo jim říci, co ti ubližuje, co ti vadí. Je někdy taková chvíle, kdy lze s nimi mluvit? Budou-li zase vyčítat, vzpomeň si, že nejsme nikdo dokonalí a každý máme spoustu chyb! Můžeme se jen snažit. Nejsi sama, jen jde o ten úhel pohledu.
Chci, abys věděla, že nejsi sama, že je super, že jsi vykročila už jenom tím, že jsi sem napsala!
Vydrž, odolávej všem pokušením svému tělu přičíst další jizvu, další ránu své duši
pro tebe
Není tady
No nez se vykricet do e-mailu mi spís kdysi pomohlo zahrat si na kompu nejakou drsnou strilecku,vybyt se vystrilet se(no ja chodil do int, kavárny,tam sem to v zapalu vsteku natrel v Lan-game nekolika slusnejm(v hrani) klukum a oni me vzali mezi sebe)tim se vyresil i muj nedostatek lidi kolem sebe.Mozna sem cvok,ale me to ve csteku pomaha.Jinak pokud si nemuzes pomoct,souhlasim s tou linkou bezpeci,je to to nejlepsi co muzes udelat.
drzi palce LUKY.
Není tady
ahojky já mám ted super věc na odreagování.sice jsem nikdy k sebepoškozování sklony neměla, ale třeba ten tip někomu pomůže, mě to pomohlo se vyzuřit pro dobrou věc.. mám letní brigádu a dělám ve firmě vyrábějící věci ze dřeva.. ve chvíli kdy osm hodin mlátíte kladiven nejty do dřeva a podobné věci vás přejde veškerej vztek
Není tady