V sobotu 12.5.2007 jsem se probudila s myšlenkou na to, že druhý den mám nastoupit na vyvolání porodu, „a zase nic“, úplně v pohodě, jako každý jiný den. Ale v 10 hodin jsem začala cítit kontrakce a hned pravidelně po pěti minutách, ale pořád jsem si říkala, že to asi nebude ono… Uvařila jsem oběd, pro jistotu se vykoupala a oholila… Ve dvanáct hodin se kontrakce zkrátily na čtyři minuty, pak na tři a ve dvě přicházely už po dvou minutách. Zavolala jsem kamarádce - ženské sestře a když jsem jí popsala situaci, tak se mě nevěřícně zeptala, na co ještě čekám? Tak jsem zavolala tátovi, protože přítel byl v práci 100 km daleko a jeli jsme. Tátu jsem nechala čekat v autě i s taškou, protože jsem si pořád myslela, že mě třeba ještě pošlou domů. Když jsem před třetí dorazila na příjem rodiček, hned se na mne vrhli, dostala jsem erární košili, napojili mě na monitor a už mě z něj nepustili. Najednou sestřičky začly něco šeptat a hned u mě byla doktorka, hned za ní primář a už se ode mě nehli. Bolesti se stupňovaly a primář řekl, že když to bude takhle pokračovat, že máme za ¾ hodiny odrozeno. Ale pořád sledoval monitor, střídavě mě s doktorkou prohlížel a podle jejich pohledů a reakcí jsem už poznala, že se něco děje. Zavedli mi spodem k hlavičce miminka sondu k odebrání krve, aby poznali, jak se malá okysličuje, na monitoru se při kontrakcích ztrácely ozvy srdíčka. Pak primář začal telefonovat, aby připravili sál na sekci a mně řekl, že to musíme ukončit, že bude nějaký problém uvnitř. Dostala jsem několik injekcí… To bylo chvilku po čtvrté hodině. Na jednu stranu se mi v tu chvíli ulevilo, že mě zbaví bolestí, ale na druhou stranu jsem měla hrozný strach o malou…Pak mi dali podepsat souhlas s císařským řezem a ještě nějaké papíry, to ani nevím co, podepsala bych snad i darování orgánů a měla jsem tak rozklepané nohy i ruce, že jsem se sotva trefila na linku. No a pak převoz na sál, přípravy… Po probuzení jsem se hned ptala na malou, řekli mi, že je úplně v pořádku, Apgar měla 9, 10 a když mě převáželi na JIPku, ukázali mi malou na fotce, vyfotili ji hned, jak ji vyndali z bříška. Byla krásná, baculaťoučká a čisťoučká, narodila se v 16.54, 3 500g a 51 cm. Po 2 hodinách na JIPce mě převezli na pokoj, pak jsem poprosila sestřičku, jestli bych mohla malou vidět, sestřička byla moc hodná a i když byla malá na jiném patře a v inkubátoru (prý proto, aby se zahřála), tak ji oblíkli a přinesli mi ji ukázat. Nejraději bych ji už nedala z ruky. Druhý den za mnou přišel primář a řekl, že měla omotanou pupeční šňůru kolem krku jak kšandy. To jsem pak obrečela, když jsem si uvědomila, že stačilo málo a nemusela tu být… no, ty hormony…Ještě druhý den po císaři jsem pořádně nemohla vstát, omdlívala jsem, ale říkala jsem si, že musím kvůli malé, tak jsem to celý den zkoušela, až se podařilo, došla jsem na WC i do sprchy a pak už bylo líp a líp. Třetí den jsem dostala Marianku k sobě na pokoj a už 5. den nás pustili domů. Je to zlatíčko, je moc hodná, ještě jsme ji neslyšeli pořádně zaplakat, nemůžu se na ni vynadívat a nejraději bych zastavila čas, abych si to krátké a nejhezčí období mohla co nejvíc vychutnat...