Taky nemám ráda fyzické tresty,ale jde o to,co pod tím trestem vidím.Pod tímhle pojmem mám dennodenní řezání,klečení a nevím co ještě.
Ale občas nějaké plácnutí?Jasně někdy to je o tom,že nedokážu ovládnout svůj vztek,ale když tomu dítěti to říkám pětkrát?!?!To ji pak chytí ani neví jak.Ale je fakt,že to u nás bylo o občasném plácnutí přes zadek nebo ruku,které postupem času přestává.Od nějakých pěti let věku mám taky pocit,že se to většinou mine účinkem.Tak proč se budu rozčilovat honěním ho po bytě,že?
Takže máme za sebou pár malých výprasků na zadek,pár plácnutí přes zadek nebo ruku a minimálně dvě seřezání na sjezdovce....Děti jsou v celku,uměj lyžovat a pár věcí si hooodně rychle zapamatovali...

Tak tohle já zcela odsuzuju."Svoje" děti si budu "mlátit" výhradně sama!!!To si myslím,že přítel nebo přítelkyně by se takhle razantně neměli plést do výchovy,měl by to zasta vlastní rodič.Maximálně,třeba v pubertě,když onen výrostek držkuje na svou matku,tak že přítel ho usměrní zvýšeným hlasem,ať se ke mě jao matce chová slušně.Ale uhodit,to se mi nezdá....

Isobell: Tak za špatné známky výprask - to svědčí o nevelké inteligenci trestajícího. Jednak bitím se dítě pravděpodobně daný předmět nenaučí, jednak se tím naučí známky zapírat, případně chodit za školu. Pokud bude labilnější, tak si může kvůli takovým trestům a svému pocitu selhání i sáhnout na život. (Já osobně být otcem dítěte, tak otčíma za tohle spráskám, že si nesedne...nebo lépe - nechám spráskat a pak zažádám o svěření syna do mé péče...) Nechápu, že matka dítěte něco takového strpěla.

Matka přítele POŽÁDALA aby mu nandal, poté co ho zmydlila sama (zřejmě se jí zdálo, že je to málo ).
Otci po telefonu sdělila, že dělá jenom problémy a neustále se jim plete do "výchovy".
Syn tu žákovskou zapíral skoro tři týdny a tak se mu tam ty špatné známky nahromadily.....
Otec uvažuje o tom zažádat o svěření do své péče, ale obává se, že neuspěje, matka má na sociálce známé.
Taky přemýšlí nakolik by bylo pro syna toto odtržení od matky, od kamarádů atd. prospěšné.....Takový začarovaný kruh.

Já být otcem toho dítěte, tak bych těžko zkousla fakt, že moje dítě mlátí cizí chlap. Ještě kdyby to byla výchovná facka za drzost, tak se to dá pochopit. Ale to, že kluk dostane kvůli špatným známkám od matky a pak ještě od jejího přítele se mi zdá přitažené za vlasy.
A to, že dítě dostalo za lhaní a zapírání (viz žákovská knížka) a potažmo i za špatný prospěch (viz známky) je podle mě nepřiměřeně tvrdé. Za prvé trestající rodiče obvykle sami nebyli žádní študiósové, takže nechápou, že když má kluk špatné známky, je třeba se s ním učit a ne ho mlátit. A za druhé, to, že kluk ze strachu před trestem žákovskou zapírá, taky o něčem svědčí.
A to, že kluka zmlátí jak matka, tak přítel, docela určitě ke kladným výsledkům ve škole nepovede.
Isobell, to, že matka má známé na sociálce, je jí k ničemu. Jestli bude chtít otec dítě do péče, tak ho taky dostane, protože syn je už dost velký na to, aby se před soudem dovedl vyjádřit, s kým chce žít. Jestli se vejřezy místo výchovy a učení se s dítětem budou opakovat, šla bych na místě otce do soudů. Přece se nelze ohlížet na to, že by syn přišel o kamarády, byl by odtržen od matky a bla-bla-bla, když je matkou a jejím chlapem brutálně bit.

Blanche napsal(a):

Já bych fyzické tresty nezatracovala. Myslím tím ale takovou tu výchovnou facku nebo plácnutí přes zadek. Dítě dostane facku, moc dobře ví za co a je to. Ale já jsem byla vychovávaná jinak. Nevím jestli to bylo dobře nebo ne, ale myslím si, že jsem slušně vychovaná. Moje mamka má jinou taktiku, vždy když jsem něco provedla, vždy se to snažila se mnou probrat a povídat si o tom. A to bylo pro mě utrpení, byla bych raději, kdyby mi vrazila facku a bylo to. Já věděla, že jsem udělala něco špatného a ještě se v tom babrat bylo utrpení. Postupem času jsem jí říkala, že bych někdy raději tu facku než to "psychické týrání". Taťka ten byl zase kliďas a když už to vytočilo i jeho, tak jen zakřičel nebo zvýšil hlas a to taky platilo, ale do teďka mám strach z lidí co křičí nebo nemám ráda když na mě nikdo křičí. Vždycky se bloknu a nejsem schopná slovo. Nevím jestli to je nějaký následek z dětství, ale jsem na to dost citlivá. Kdybych třeba v dětství dostávala facky, tak bych se teď třeba bála lidí, aby mě neuhodili.

Nepamatuji si, ze bych vychovnou facku dostala, ani zadnou nakladacku, mama zvysila hlas a divala se dost vyhruzne, takze to stacilo.. A doted nemam rada, kdyz na me nekdo zvysuje hlas, mam pocit, ze jsem udelala neco spatneho a pritom ne, jen si chce nekdo vybit zlost..

Tak náš příběh má pokračování:
minulý týden mi chlapec volal a brečel mi do telefonu, že by chtěl jít bydlet k nám (to bylo poprvé, co to řekl).Řekla jsem mu, že pokud je stoprocentně o tom přesvědčený, že by se s tím dalo něco udělat, ale ať si to dobře promyslí, že je třeba zrovna na mámu naštvaný (bylo to po nějaké hádce s ní) a že si o tom ještě promluvíme osobně až k nám přijede.
Druhý den jsme mu s manželem volali a on, že na tom stále trvá a že mu máma prolezla telefon, zjistila, že mi volal a nastal výslech proč mi volal a že jí řekl, že mi volal proto, že by chtěl jít bydlet k nám.Na to prý máma začala brečet (to se nedivím), její přítel řekl ať si sbalí věci a táhne a nakonec mu máma řekla, že jestli se odstěhuje, že už ho v životě nechce vidět....Druhý den šla do školy a každému oznamovala, že jí syn sdělil, že chce jít bydlet k tátovi....taky si musí z domova odnést všechny dárky co kdy od nás dostal.....nesmí nám psát přes Skype, nesmí nám volat(pokud je kredit od mámy), nesmí nás  prozvonit z pevné linky, nesmí nám psát e-maily-protože PC i tel. jsou matčina přítele(jak nám DEBILŮM napsal, když jsme je žádali aby s námi mohl komunikovat přes PC)...je toho moc.
Synovo přesvědčení o tom, že chce jít bydlet k nám samozřejmě po té co mu maminka řekla, že jestli se odstěhuje, že už ho v životě nechce vidět je fuč, protože se hrozně bojí, že by to opravdu splnila.
A já pořád přemýšlím co vlastně dělat.....

Isobell napsal(a):

Tak náš příběh má pokračování:
minulý týden mi chlapec volal a brečel mi do telefonu, že by chtěl jít bydlet k nám (to bylo poprvé, co to řekl).Řekla jsem mu, že pokud je stoprocentně o tom přesvědčený, že by se s tím dalo něco udělat, ale ať si to dobře promyslí, že je třeba zrovna na mámu naštvaný (bylo to po nějaké hádce s ní) a že si o tom ještě promluvíme osobně až k nám přijede.
Druhý den jsme mu s manželem volali a on, že na tom stále trvá a že mu máma prolezla telefon, zjistila, že mi volal a nastal výslech proč mi volal a že jí řekl, že mi volal proto, že by chtěl jít bydlet k nám.Na to prý máma začala brečet (to se nedivím), její přítel řekl ať si sbalí věci a táhne a nakonec mu máma řekla, že jestli se odstěhuje, že už ho v životě nechce vidět....Druhý den šla do školy a každému oznamovala, že jí syn sdělil, že chce jít bydlet k tátovi....taky si musí z domova odnést všechny dárky co kdy od nás dostal.....nesmí nám psát přes Skype, nesmí nám volat(pokud je kredit od mámy), nesmí nás  prozvonit z pevné linky, nesmí nám psát e-maily-protože PC i tel. jsou matčina přítele(jak nám DEBILŮM napsal, když jsme je žádali aby s námi mohl komunikovat přes PC)...je toho moc.
Synovo přesvědčení o tom, že chce jít bydlet k nám samozřejmě po té co mu maminka řekla, že jestli se odstěhuje, že už ho v životě nechce vidět je fuč, protože se hrozně bojí, že by to opravdu splnila.
A já pořád přemýšlím co vlastně dělat.....

.....vysvetlit mu, ze to je bud ze strany matky psychycke vydirani a az zjisti, ze se opravdu odstehoval tak si takovou vetu pro priste rozmysli a nebo to mysli vazne, a o takovou matku neni moc co stat. Kazdopadne, jestlil si mysli, ze u vas chce byt, tak bych mu pomohla se stehovanim. Kdyby me manzel rekl at deti tahnou (nejsou jeho) tak by vyjel ani by nestihl spocitat schody. Divim se, ze matka takova slova ze strany pritele ignoruje......

Kluci, když byli malí, dostávali zlehka přes zadeček, aby si uvědomili, že dělají něco, co se mi nelíbí, odpadlo tím dost i vztekací období, když byli větší, zpravidla tak jednou za měsíc přesáhli meze a potřebovali se utvrdit, kdo doma velí, to byla vařejka a někdy i zlomená, potom nastoupila puberta a někdy přes ústa vyřešilo víc, než kázání, to když se neřešil problém, ale odmlouvali, občas byl výprask takovou tyčkou, ale to jen v extrémnách situacích, tak dvakrát, nyní od patnácti už to není potředba, domluvíme se na všem, k práci se dokonce někdy nabízejí sami, chlapci potřebují přísnost i něhu, mám pocit, že se mi přísnost vyplatila, když vidím, co dělají jejich vrstevníci a jak jsou drzí na rodiče, myslím si, že ta moje metoda nebyla marná.

Upravil(a) Irenka21 (24. 3. 2008 18:02)

To jsme na tom ito podobně-my se definitivně rozhodli, že půjdeme k soudu žádat o svěření do péče otci.Matka o tom nechce ani slyšet,je fakt, že není alkoholička ani feťačka, chlapec chodí velmi hezky oblékaný, čistý, matka se chodí informovat do školy(pravda, naposledy tam šla aby všem řekla, že se chce syn odstěhovat k tátovi) a v podstatě na ní nemáme nic kromě přání syna být u nás a těžko prokázatelného psychického týrání....Tak snad se to podaří a najde se někdo, kdo bude naslouchat synovi a ne jen jeho matce.

Já myslím, že pár dobře mířených někdy udělá lepší službu, než hodinová diskuse

No pokud projde paní Stehlíkové stupidní návrh, že tělesné tresty jsou zločinem, bude tato diskuse zbytečná ...

http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/za-p … 47549.html

Dle mého názoru (děti -asi zatím- nemám) je nutno zásadně rozlišit mezi tím, kdy (přiměřený) fyzický trest (např. pár na zadek) je použit v souvisloti s konkrétním "skutečným" prohřeškem a tím, když rozlícený rodič dítě seřeže za to, že ho rozčiluje nebo ruší. Pokud dítě ví a chápe, proč na zadek dostalo, myslím, že to výchovný efekt mít může. A věřím, že v některých případech skutečně má i větší než hodiny vysvětlování, zvlástě u menších dětí (čímž nemíním batolata).
Myslím, že zásadní je, aby dítě vědělo "za co". A také, aby fyzický trest byl trestem "výjimečným", použitým v závažných situacích.

Moji rodiče podobný systém uplaťnovali na mě a mou sestru (babička s úsměvem vzpomíná, jak mamka v těhotenství prohlašovala "nikdy nebudu bít svoje děti" :-) Nepamatuji si mnoho situací, kdy jsem dostala "na pr..." , ale u všech dobře vím, za co to bylo a necítím to jako křivdu. A vždycky to bylo vedeno tak, že fyzicky nám ublíženo moc nebylo, ždáné modřiny a jelita, ten trest byl ve výsledku v té psychologické úrovni. A myslím, že z nás vychovali zdravé, slušné jedince.

Jsou děti, kterým se dá všechno vysvětlit a rodičům takových dětí závidím. Rodiče všech ostatních dětí, kterým občas "ujede ruka", naprosto chápu.

A k tomu článku - myslím si, že zákaz fyzických trestů týrání dětí nezabrání - a navíc týrání dětí je trestné už nyní.