Salvator napsal(a):

Spíše předpokládám, že má strach umřít, že je ve stadiu, kdy podvědomě smrt odmítá a bojí se jí...
Znám podobné případy, dokonce jeden velmi blízký... Můj táta je v podobném stavu a vím, jak se chová. Mohu říct, že mi je velmi trapně, když se dívám na člověka, který už dávno měl odejít, který splnil to, co měl, byť ne úplně do posledního puntíku, ale splnil, ted,y když podobný člověk má v očích hrůzu ze smrti. Nemohu to pochopit, protože vím, jak je život náročný a jednoho dne velmi rád odsud odejtu s dobrým pocitem, že jsem udělal, co jem měl udělat.
Tito lidé jsou v těžkém průšvihu: tělo jim nefunguje, ničemu nerozumí, mozek je zatemněný, svět se od jejich lepších let změnil natolik, že ho nechápou, prostě nemají důvod, aby tady nadále pobývali a recyklace je jediným přijatelným řešením.
Ledaže... nejsou sami sebou, anebo mají nečisté svědomí, anebo... jim začaly vyvstávat do vědomí hrůzné obrazy možného pekelného scénáře, který na ně může po smrti čekat, vystrašeni k nepříčetnosti jejich panem farářem...

Salve, pokládala jsem tě za moudrého člověka. Kde se v tobě vzala taková nepokora? Jsi si skutečně tak jistý, že jednoho dne odsud rád odejdeš? Že si člověk může vybrat, že usne a pak už se neprobudí? Co když to bude jinak? Kdo jsi, že si dovoluješ soudit, kdy má odejít tvůj otec? Kdo jsi, že si dovolíš rozhodovat, jak odejdeš ty a kdy?

Upravil(a) majkafa (17. 6. 2007 21:41)

savéla napsal(a):

Salvator napsal(a):

savéla napsal(a):

Savélo, znal jsem v životě jednu jedinou Savélu, jsi to ty? Je tomu již více jak dvacet let, ale neumím si představit, že ještě někdo ví o té přezdívce...
Pokud jsi to ty, pak určitě znáš význam toho slova...

Elíku, právě teď je to 24 let. Jestli chceš, tak mi napiš, budu ráda.

To snad není pravda, ty také víš, kdo ti píše, no to mně podrž... To je kus času, co jsme se neviděli... ovšem že napíšu...

Před 17lety, když mi bylo 26let, tak mi umíral otec na rakovinu slinivky. Nechci zde vypisovat ten rok a půl trápení, ale jen zkráceně napíši, že pro člověka, kterého jsem velice milovala a rozuměla si s ním, jsem v posledním měsíci jeho života už jen chtěla, aby prostě to trápení bylo ukončené, a to jakkoliv. Prostě jsem jen prosila, ať to pro nás pro všechny už skončí. V tu chvíli jsem pocítila to, že můj tatínek prostě nechtěl odejít,  bylo to trápení a nebyl s tím vším vnitřně smířený. Bylo mu 50let, takže asi také ještě neměl pocit, že by se měl vzdát života.  Smrt tak blízkého člověka zasáhne a v té době jsem přemýšlela o tom, k čemu to pachtění v životě atd. I si pamatuji, že se mi v noci několi měsíců po jeho smrti stával takový stav, kterému jsem nerozuměla a který mě děsil docela hodně. Byl to takový stav, kdy jsem nespala ani nebyla plně při vědomí a prostě ve dveřích jsem viděla obrysy muže -postavu, srdce mi bylo na poplach, bylo to něco pro mne hodně šíleného, takže jsem pak musela tak nějak sama sebe přesvědčit, že nic takového se neděje atd. Jedna paní, mi po letech vysvětlovala, že tím, že jsem měla s tatínkem takový blízký vztah a on nechtěl odejít, tak ještě stále ke mně chodil byl vlastně v nějaké tom přechodném stavu, kdy pořád tím, že ve smrti nechtěl odejít,tak tady byl. Až po nějaké době,  také se mi tehdy narodila dcera(což mi má matka měla za zlé-že prostě jsem se takto rozhodla-mít dítě), tak došlo -asi v mé mysli k určitému smíření a prostě můj otec už se mi jen objevoval ve snech, ale tak nějak v klidu a už to nebyly sny, které se mi také zpočátku zdály, že jsem s ním mluvila a říkala jsem si, že on umírá a mluví se mnout a bylo to vše takové docela hrozné. Byly to sny, ze kterých jsem se budila zpocená. Určitě to bylo vše tím, že jsem prostě celé tohle období  těžko zvládala a docela se mnou psychicky vše otřáslo.
V té době jsem se vídala s mou spolužačkou, která se mi snažila pomoci svou vírou v Boha a také mi ukázat jejich kroužek mladých křesťanů, jednou jsem do tohoto kroužka přišla, ale to co tam probírali a jejich neochvějná víra v to, že vše co konají je jediné a správné mi navždy od křesťanství oddálila. Říkám to velice zkráceně, ale jenom dám příklad, že jsem jim na jejich otázku víry odpověděla např, že nemám pocit, že jejich víra je větší a správnější tím (oproti mé), když chodí do kostela a nebo se oni vídají společně. Jsem sice pokřtěná jako dítě, ale moje matka, nikdy věřící nebyla. Moje matka se bojí  řekla bych přehnaně smrti a chorob. Byla jsem od mala vychovávána v podstatě v takovém strachu z chorob, úrazů atd. Nedávno mi vlastně opět vyprávěla, že vlastně její sousedi všichni prostě k 50tce(nebo po 40tce) už jsou špatní-zdravotně a že si nikdo nemůže myslet, že pak něco zvítězí. Je mi 42, ale cítím, že jsem tady ráda a chci si postavit s mým druhým mužem malý domeček, mít zahrádku, věnovat se čtení, studiu cizích jazyků, cestování a jiné věci.

Trvalo mi hodně dlouho, než se mi podařilo se trochu zbavit strachu z toho, že něco dopadne špatně atd. Teď říkám dětem, že si nemají přivolávat ty špatné věci a negativní tím, že budou vymýšlet už předem, že něco špatně dopadne. Také zjišťuji, že nemám právě životně ráda to vytváření kastarofic.scénářů od mé matky. Většinou, když jsem s ní tak zjišŤuji, že se stále nechávám "vytáčet" jejími řečmi a pak jsem vysílená a ona je jak čiperka :-)) tak jediné co jsem proto konečně dokázala udělat je, že jsem nastavila pravidla o jejích návštěvách u nás doma, dříve tam bývala velice často.
V životě jsem si už trochu udělala jasno, co tady já vlastně dělám a jaký je život hezký a rozmanitý. Rozvedla jsem se před pár lety a mohu říci, že i to, mi posunulo v životě dále. Nelpím už na tom, co jsem se se domnívala, že je důležité, dostala jsem možná další šanci ve dalším vztahu, ukázat, že už vím trochu jak dál. V  době rozvodu i byla psychicky hodně špatná a přemýšlela jsem i o tom, jestli má život cenu, to vše mi pomohlo k tomu, že vlastně si člověk uvědomí, že prostě máme vždy možnosti volby, není jen jedna cesta a je na nás, jakou formu zvolíme. Uvědomila jsem si, že chci přesně to co popisuje Salv.prožít život, ve kterém cítím, že ještě mám plno úkolů a přání si vyplnit, chtěla bych prostě žít a cítím že žiju, rozhodně se nenudím, práce mám hodně,ale to mi nevadí a pak si myslím, že až bude čas, tak v klidu  usnu a odejdu. Jinak se domnívám, že je to i tím, jak píše Salv. , jak člověk prožije život, jestli tlacháním atd. nebo jinak a smysluplněji. :-) jinak také jsem byla tlachalka, alespoň si myslím, že jsem určitou část v životě zbytečnými plky propovídala :-)) Považuji to nyní za ztracený čas. Bylo to i tím, že jsem určitou část svého života se snažila být vzornou matkou, manželkou a dcerou. :-)
Mám tetu a ta je mi vzorem, nikdy ani když měla velké zdravotní problémy se štítnou žlázou(bylo to po stresu se svým býv.mužem), tak se nesnažila rozplakávat všechny ve svém okolí, naopak mi vždy "dostala " svou vitalitou a chutí žít a také tím, jak brala vše s humorem a to je ten přístup. Nevím, jestli jsem nenapsala moc řádek o sobě :-) za to se omlouvám, ale zkráceně mi to nějak nešlo, prostě chtěla jsem jen napsat Majkafě, že Salvátora rozhodně nemám za nemoudrého člověka a naopak bych řekla, že lidé by měli dát více na svou přirozenou intuici, já když na ní dám, tak dobře dělám.  Přeji všem krásný den           J.

Salvatore, minulý rok jsem se dobrovolně rozhodla odejít. Vrátili mě zpět, že ještě nepřišel můj čas. Takže docela vím, o čem mluvím. Nu, dělej si, jak myslíš, jednou se dozvíme, jak to je doopravdy. Možná.
A pak možná bude čas na mou omluvu tobě, nebo na tvou omluvu mně. Ták, teď jsem si řekla, že se tam někde najdeme, abychom si řekli, co a jak a případně se sobě si omluvili, nebo taky ne. Taky se těším, až odejdu jinam, co mě tam zase zajímavého čeká. A teď se těším i na tebe, že se tam někde sejdeme a popovídáme. :-) Ale až přijde můj čas. A kdy ten čas bude, o tom nerozhodnu já, nemám na to právo. Teď už to vím.

Upravil(a) majkafa (19. 6. 2007 9:15)

Majkafo, posílám Ti pohlazení.

majkafa napsal(a):

Salvatore, minulý rok jsem se dobrovolně rozhodla odejít. Vrátili mě zpět, že ještě nepřišel můj čas. Takže docela vím, o čem mluvím. Nu, dělej si, jak myslíš, jednou se dozvíme, jak to je doopravdy. Možná.
A pak možná bude čas na mou omluvu tobě, nebo na tvou omluvu mně. Ták, teď jsem si řekla, že se tam někde najdeme, abychom si řekli, co a jak a případně se sobě si omluvili, nebo taky ne. Taky se těším, až odejdu jinam, co mě tam zase zajímavého čeká. A teď se těším i na tebe, že se tam někde sejdeme a popovídáme. :-) Ale až přijde můj čas. A kdy ten čas bude, o tom nerozhodnu já, nemám na to právo. Teď už to vím.

Odejít, nebo utéct? V tom je rozdíl. Kdo si myslíš, že tě vrátil zpět? A když tě tedy vrátili, jak říkáš, tak tady ještě máš práci a pak tvoje "rozhodnutí" odejít zřejmě bylo jenom nějakou pózou, aniž bys vyčerpala všechny možnosti.

Stává se to v situacích, kdy se člověk tak zamotá do svých rozhodnutí, že by to chtěl raději vzdát. O ničem takovém jsem nemluvil. Psal jsem o tom, že každý má právo odejít, když splní svůj úkol. Takže, logicky vztato, jsi tady správně a pokračuješ ve studiu...

majkafa napsal(a):

světýlko, děkuji. Víš, má babička byla pro mne tím nejlepším člověkem na světě, dala mi spoustu lásky, které se mi jinde nedostalo. Chtěla odejít. Měla velké bolesti. Modlila se k bohu, aby jí už dovolil odejít. Byla dobrým člověkem, přesto neodešla ve spánku, ale s velkými bolestmi a utrpením. Jak pro Salvatora jednoduché - dobrý člověk odejde v klidu, nejlépe ve spánku, zlý člověk v utrpení. Doopravdy je to tak prosté? Má babička byla dobrým člověkem.

Určitě to tak prosté není - to by jedním z největších sviní na světě byl Hus, ten si užil bolesti určitě dost.
Neboj, je veliká naděje, že babičku uvidíš. a já zase tu svoji milovanou babičku - vlastně obě.

Upravil(a) světýlko (19. 6. 2007 10:09)

Salve, skutečně tvé ego potřebuje omluvu ? Ty víš, jak věci fungují, tak co s omluvou ? Proč chceš omluvu od člověka, který nedosáhl úrovně tvých znalostí a pochopení znalostí života a smrti? Proč ti záleží na tom, zda si o tobě někdo myslí, že jsi nepokorný, když ty sám víš, jaká je skutečnost?


Majkafo, rozumím Salvovi, jak to myslel. Vůbec není nepokorný, ale ví, o čem mluví. Člověk, který svůj život maximálně využije, na konci svého života prostě cítí a ví, že splnil to, co měl a může s klidným svědomím z tohoto světa odejít. Kdo komunikuje s duší a využívá intuici, ten cítí, kdy je jeho čas. Navíc ví, že odejde pouze jeho fyzická schránka a jako duše se přemístí do jiných dimenzí a až přijdou správné podmínky a čas a bude-li potřeba, znovu se inkarnuje. To není o nepokoře, nýbrž o hlubokém pochopení fungování života a smrti.
A totéž je i o jeho vztahu k jeho otci a smrti. Je mnoho duší, které vyčerpali svůj čas tady na Zemi a měli by odejít, ale zoufale se bojí opustit svoji schránku-a zuby nehty se drží tady na Zemi, přestože by již duše měla být někde úplně jinde. Je hloupé jak se lidi bojí smrti, bojí se odejít, zoufale se drží svého fyzického těla. To měl Salv na mysli. Pokud pochopíš princip života a smrti, princip reinkarnace, pak pochopíš, co Salv řekl. Jestli ti mohu doporučit, přečti si knihy Michaela Newtona http://www.kosmas.cz/hledani_vysledek.a … l%20Newton
To, že jsi spáchala pokus o sebevraždu ještě neznamená, že jsi pochopila princip života a smrti. Já to udělala také v době, kdy jsem o smrti a reinkarnaci nevěděla vůbec nic. Není to žádné hrdinství, jen nezvládnutý život a plán duše. Je to jen hloupý útěk a nezvládnutá lekce. Na druhou stranu jsem ráda, že se to stalo. Je to sice karmické zatížení, ale díky tomu jsem přerušila bludný kruh a nastartovala konečně duchovní vývoj......
A myslím, že to co píšeš s babičkou a Salvovo postoj je pouze tvé velké zjednodušení. Něco ti povím, tvoje babička mohla slovy chtít odejít, ale znáš její pocity a její myšlenky? Jak víš, že podvědomě neměla ze smrti strach? Jak víš, že podvědomě se zoufale nedržela svého těla? Jak víš, že podvědomě neměla strach z vyhodnocení svého celého života, kdy sv. Michael jí podle křesťanského výkladu zváží dobré a zlé skutky a pošle jí do pekla či nebe či očistce. Nevíš to. Víš jen to, co vidíš a slyšíš. Což ale v mnoha případech neznamená, že znáš pocity a myšlenky člověka. Vidíš jen to, co ti druhý dá vidět. Také jsem si nevšimla, že Salvátor někde píše, že dobrý člověk odejde ve spánku, zlý člověk v utrpení. To je pouze tvoje interpretace. Salv psal - MĚLO SE OBECNĚ ZA TO......
Stojím plně za Salvátorem, že každý z nás má plné právo se rozhodnout, kdy z tohoto světa odejde (toto se netýká sebevražd). A ten, kdo ví, že splnil maximálně co měl, může s klidným vědomím a svědomím odejít a také odejde.

Upravil(a) lvice (19. 6. 2007 10:24)

Salve, skutečně tvé ego potřebuje omluvu hmm? Ty víš, jak věci fungují, tak co s omluvou big_smile? Proč chceš omluvu od člověka, který nedosáhl úrovně tvých znalostí a pochopení znalostí života a smrti? Proč ti záleží na tom, zda si o tobě někdo myslí, že jsi nepokorný, když ty sám víš, jaká je skutečnost? hmm
.............

Hele, lvice,.... mmmmmmm neřeš to.... ovšemže žádnou omluvu nepotřebuji... takové věci mi neleží v patě...

majkafa napsal(a):

Lvice, Salvatore, děkuji za vaše řádky. Vidím, že mám ještě hodně co na práci. Nebo-li  líbí se mi to anglické: I have so much to do.
Salve, na tvou otázku - já nevím, jak bych chtěla tvému tatínkovi pomáhat. Neznám situaci. Možná vím, jak bych byla dokázala pomoct mé babičce, ale byla jsem tak daleko.

To my všichni, majky, to my všichni... jinak bychom se tu neplácali...

táta si bohužel bude muset pomoct sám. Zčásti proto, že je 150 mil daleko, zčásti proto, že to řešit nehodlám ani mi to nenáleží...

...a také proto, že nejsem pánbů a i kdybych byl, tak bych to ve své nebetyčné moudrosti nechal na jeho vlastní svobodné vůli...

světýlko napsal(a):

majkafa napsal(a):

světýlko, děkuji. Víš, má babička byla pro mne tím nejlepším člověkem na světě, dala mi spoustu lásky, které se mi jinde nedostalo. Chtěla odejít. Měla velké bolesti. Modlila se k bohu, aby jí už dovolil odejít. Byla dobrým člověkem, přesto neodešla ve spánku, ale s velkými bolestmi a utrpením. Jak pro Salvatora jednoduché - dobrý člověk odejde v klidu, nejlépe ve spánku, zlý člověk v utrpení. Doopravdy je to tak prosté? Má babička byla dobrým člověkem.

Určitě to tak prosté není - to by jedním z největších sviní na světě byl Hus, ten si užil bolesti určitě dost.
Neboj, je veliká naděje, že babičku uvidíš. a já zase tu svoji milovanou babičku - vlastně obě.

Dobrý - zlý --- takhle černobíle to v žádném případě není... Tvou babičku považuji za oběť své vlastní iluze. Nic víc.
Ovšem i toto stačí, aby si užila zbytečného utrpení...

Pan Hus srovnal svou karmu stejně, jako ji bude muset srovnat každý. O panu Hitlerovi v dalším životě, kdy bude někým úplně jiným a třebas zemře mučednickou smrtí za záchranu židovského národa, to řekneš taky, světýlko?

Svět není černý a není bílý...

Taky verim tomu, ze clovek ma pravo odejit kdyz se na to citi a verim, ze Buh to respektuje. Vim o lidech, kteri se proste rozhodli, ze uz toho tady maji dost a chteji domu. A taky sli.

Buh nam vymezil vek nejmin 80 let a nekteri se citi v 90 jako na zacatku zivota, jini jsou unaveni a touzi po oddychu. Je to na nich a verim, ze Buh tady nikoho nedrzi nasilu. Akorat je potreba, aby clovek mel jasno v tom, kam po smrti jde. Ti, co smeruji do neba se ale nemaji ceho bat a vetsinou se na to nesmirne tesi. Ja se tesim uz ted, i kdyz vim, ze to jeste tak brzy nebude

Salvator napsal(a):

světýlko napsal(a):

majkafa napsal(a):

světýlko, děkuji. Víš, má babička byla pro mne tím nejlepším člověkem na světě, dala mi spoustu lásky, které se mi jinde nedostalo. Chtěla odejít. Měla velké bolesti. Modlila se k bohu, aby jí už dovolil odejít. Byla dobrým člověkem, přesto neodešla ve spánku, ale s velkými bolestmi a utrpením. Jak pro Salvatora jednoduché - dobrý člověk odejde v klidu, nejlépe ve spánku, zlý člověk v utrpení. Doopravdy je to tak prosté? Má babička byla dobrým člověkem.

Určitě to tak prosté není - to by jedním z největších sviní na světě byl Hus, ten si užil bolesti určitě dost.
Neboj, je veliká naděje, že babičku uvidíš. a já zase tu svoji milovanou babičku - vlastně obě.

Dobrý - zlý --- takhle černobíle to v žádném případě není... Tvou babičku považuji za oběť své vlastní iluze. Nic víc.
Ovšem i toto stačí, aby si užila zbytečného utrpení...

Pan Hus srovnal svou karmu stejně, jako ji bude muset srovnat každý. O panu Hitlerovi v dalším životě, kdy bude někým úplně jiným a třebas zemře mučednickou smrtí za záchranu židovského národa, to řekneš taky, světýlko?

Svět není černý a není bílý...

Nerozumím - jak oběť své vlastní iluze? Oběť mé iluze? A Salve, asi by nám to spolu nešlo. To, cos napsal o své mamince, to mě dostalo. Budu přemýšlet, proč. Že bych měla uvnitř takové pocity vůči své vlastní mamince? Proboha. Budu s tím muset něco udělat. Nikdy bych si nedovolila to říct takhle nahlas. Spíš je mi  jí líto, že sama sobě ničí krásný život. Nemám jí co odpouštět, protože jsem odpustila sobě a jiným už nemám potřebu odpouštět. Dala mi dar života.