29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Holky,je vás tu víc s takovou smutnou zkušeností. Prosím o rady, jak jste našly nové síly,jak dlouho trvaly depky a za jak dlouho jste se znava mohly začít snažit.
Já se nějak nemůžu zmátořit, přes den jsem zalezlá doma a večer je mi tak horzně, že se to nedá ani popsat. Včera jsem dokonce řekla manželovi, že se mi nechce žít, že nějak nemám důvod... Děti jsou už velké a jemu by bylo lépe beze mě, mohl by si majít mladší ženskou, která mu to vytoužené dítko dá.
On se na mě moc rozlobil, povídal, že přeci není jediným smyslem života dítě, že už máme dvě a že jsou lidi na tom mnohem hůř...Vím, že má pravdu,ale jak se bránit útokům hormonů? Jako bych to nebyla já,ale někdo jiný...
Jak jste se s tím vyrovnaly?
Není tady
Ivi, nehhorší to bylo, když jsem byla v "šestinedělí" a cloumaly se mnou ještě hormony... to jsem byla fakt na dně a neměla na nic chuť... i když se možná mohlo zdát, že to zvládám, dobře, byla to spíš jen maska... po šestinedělí už se jakžtakž zklidnily hormony a bylo líp - měli jsme naplánované různé vyšetření apod.... no a se snažením jsme po šestinedělí počkali ještě jeden cyklus(stejně nám to tehdy jednou ujelo) a pak už jsme to pokoušeli víc... a hlavně co mi hodně pomáhalo, když jsem se mohla fakt vybrečet... když jsem brečela, byla jsem fakt na dně a byla jsem pak schopná třeba půl hodiny jen tak zírat do zdi... ale asi ty slzy odplavovaly tu největší bolest a pak už to bylo jen lepší a lepší... ale přiznávám, že úplně zapomenout asi fakt nejde - dodnes, když slyším slovo potrat nebo že někdo přišel o dítě, tak to ve mě cukne a nevím, jak mám reagovat... a znovu to trochu zabolí...
a Tvoje děti nikdy nebudou tak velké, aby Tě nepotřebovaly!! vím, že to zní jak klišé, ale čas a slzy tu bolest opravdu zmírní... jen se přiznávám, že nevím, jak bych to zvládla ještě několikrát... ale ženské jsou silní tvorové a uvidíš, že až vám dovolí se znovu snažit, bude zas líp - nová naděje... jen z těch // člověk už asi nikdy nebude mít radost, ale spíš strach, že se to znovu posere...
posílám velké objetí a doufám, že se Ti brzo povede nechat tu největší bolest za sebou!!! jsi neskutečně silná ženská a věřím, že ten boj jednou vyhraješ!!!!
Není tady
Ahoj Ivusko. Vlastne ani nevim, co Ti mam napsat, abych Te trosku povzbudila a dodala sily.
Ja si timhle taky prosla, i kdyz jsem na rozdil od Tebe prvne otehotnela neplanovane a prekvapilo me to. Pres to nase radost netrvala dlouho, pouze tyden, ale fotku z prvniho UZ mam odlozenou dodnes. Samozrejme byly i slzy a velka bolest, ale tu jsem zahnala praci Snazeni mohlo byt po 3 mesicich, ale my sme do toho prastili az o dva roky pozdeji a dlouho to neslo, az kdyz jsem to vzdala a pripravovala se na navstevu CAR.
Vim, ze mas v sobe velkou bolest, ale Tvuj manzel taky. Zkus ho neodhanet od sebe, prozijte si tu bolest spolecne, stejne jako ste se delili o radost... Ja tehdy videla manzela prvne v zivote a prozatim naposled brecet.
Drzim Ti palce, at krizi brzo prekonate a at se na vas opet co nevidet usmeje stesti...
Není tady
Ivi, je mi to strašně moc líto, co tě potkalo.
Vím přesně jak se cítíš, před třemi lety se mi stalo totéž, ale zjistilo se to až ve 14 týdnu, že mimi nežije. Na revizi, a pak depka. Psychicky jsem se složila, a to mi moje sousedka v den, kdy jsem šla do nemocnice sdělila, že čeká mimi
Začala jsem nehorázně jíct, cpala jsem se kudy jsem chodila, dávala jsem si to za vinu, že nejsem schopná donosit dítě, a takový nesmysly. Dost mě podržel manžel, pak jsem si uvědomila, že tudy cesta nevede, a začala jsem něco dělat. Přihlásila jsem se na spinning, kila jsem shodila dolů, začali jsme chodit do společnosti a postupem času jsem se dala do hromady. Jeli jsme na dovolenou, prostě jsme se věnovali jeden druhému a taky Patrikovi, a když jsem cítila, že jsem opět připravená se o to znovu pokusit, čtvrtý měsíc po snažení se nám to povedlo. Je pravda, že to trvalo rok a něco, ale povedlo se, no a teď máme nádhernou zdravou vymodlenou holčičku.
Věřím, že budete bojovat dál a že se jentak nevzdáte !!!!!!!!!!!
Můžu ti i poradit, mě pomohlo k otěhotnění čínský bylinky, bylo to teda hnus fialovej, ale jsem přesvědčená, že to zabralo. Jezdila jsem tam každý tři neděle, přímo na míru mi umíchali lektvar a po třetí nebo čtvrtý kontrole jsem byla těhu !!!!!!!! Doktorka mi vysvětlovala, že pokud má žena tam dole studeno, že se mimi třeba uchytí, ale že nemá šanci se vyvíjet, protože je mu zima. Tak jsem těma čajama zahřívala dolejšek a mělo to úspěch.
Přeju hodně sil do dalšího boje, vím že jsi lvice, ty se jentak ničeho navzdají a bojují!
Upravil(a) Heli (11. 5. 2007 11:42)
Není tady
Ivuško, mě to potkalo 2 krát, takže fakt vím, jak se cítíš a věř, že je to normální a chce to opravdu jen čas a hlavně něco dělat, aspoň chvilkama myslet na něco jiného. Užij si teď léta a klidne po 3 měsících bezproblémové MS můžete zase znovu. Hlavně to nevzdávej, já taky měla ty stavy, ale pak jsem se začala trochu sobě věnovat a mimi nakonec udržela a teď se chystáme na další. Věř, že to vyjde!
Není tady
Ahoj Ivo,
na tohle neexistuje univerzální rada. Chce to čas. Já to zažila 2x po sobě během půl roku a vidíš, jak jsme na tom teď. Takže nepropadej depresím, zapomeň na to co bylo a soustřeď se na další snažení.
Mě asi nejvíc pomohl manžel. Místo litování mi koupil plechovky s barvou¨, štětce a celý "šestinedělí" po potratu jsem natírala dveře v celém bytě. Je to možná absurdní, ale tahle obyčejná činnost mě prostě odvedla myšlenky jinam. Neříkám, že to bylo skvělý, ale bylo to snesitelný.
Hlavně tomu nepodléhej!!! Jen co to půjde to zkuste znovu, nám se to po tom druhém potratu povedlo hned - ani jsme nevěděli jak
Není tady
Ivi mě pomohla práce a zase práce,ale můžu ti říct, že na mimčo jsem nikdy nepřestala myslet, asi proto,že mi táhlo na třicet a byla bez mimča.
Věřím, že ani ty se nevzdáš a budu bojovat s tebou.
Není tady
Leni, je to přesně tak jak píšeš. Asi za všechno můžou hormony, brečím každou chvíli a pak zírám do zdi a říkám si proč??? V noci mám děsivé sny a dneska ráno, když mě manžel hladil, tak jsem se rozklepala jako ratlík a představa sexu mě úplně vyděsila, nevím, jak s ním budu moct spát, bojím se. Přitom vím, že ho moc miluji a on mě,ale je mezi námi nějaká stěna, která nejde prorazit. Chvíli cítím jeho blízkoust a chvíli je mi tak vzdálený...Jakoby nechápal jak se cítím a přitom vím, že on je na tom stejně. Proč mozek nefunguje?
Věřím, že po šestinedělí to bude dobrý, určitě to jsou hormony, které mi vládnou, dneska už chápu šestinedělky, které ublížily sobě nebo dítěti.
Nasadila jsem si pupalku a ještě si koupím klíčkový olej, nemáte ještě nějaký nápad na zklidnění hormonů?
Moc vám všem děkuji za krásná slova, moc mi to pomáhá, cítím, že v tom nejsem sama a Romča je důkaz toho, že i po opakovaných potratech se člověk může dočkat...I když jak píše Lenka, příští těhu nebude radost,ale veliký, převeliký strach. Tentokrát jsem tomu fakt věřila a snažila se nenervovat a stejně to dopadlo špatně, tak v tom to asi nebude.
Není tady
Ivi, ještě jedna věc, co jsem nenapsala mi fakt pomohla - nebát se projevit tu bolest před manželem... pár dnů mi trvalo, kdy jsem se před ním tvářila hrozně statečně a on taky... ale pak jednou bylo něco v televizi a já jsem chytla zas záchvat pláče a nešlo s tím nic dělat... on napřed nevěděl, jak se zachovat, ale pak mě obejmul a pobrečeli jsme si spolu...
nevím, co na zklidnění hormonů, ale na zklidnění celkové se používá meduňka... takže i to by Ti snad mohlo trošku pomoct
Není tady
Je pravda, že jsem byla pak stresovaná při každém píchnutí, ale... První 2 těhu jsem si měřila BT, pořád jsem se hlídala, dělala x testů a stejně to nedopadlo, tak jsem se na to vyprdla, cvičila jsem Mojžíšovku, nechala se pročistit, sem tam nějaká bylinka a hlavně POZITIVNÍ myšlení, ale to nebude hned. Příroda si holt prosadí své a já věřím tomu, že ví co dělá i když jsem ji po každém potratu nenáviděla... :-))
Uvidíš, že tak za měsíc už budeš mluvit jinak, zase naběhne touha po miminku, budeš klidnější, protože běžný život tě nenechá se užírat.
Není tady
Leni, tak tohle jsme už zvládli, v úterý při Ordinaci jak přišla Dorka s krvácením k mudrům a oni jí řekli, že její miminko nežije, tak jsem propukla v zoufalý pláč a bylo to tak, jak u vás. Ale tím se mi ulevilo jen na chvilku a hlavně mám v sobě takový ten pocit nedostatečnosti, neschopnosti, zbytečnosti...
Stalo se to 3x, proč by se to nemělo stát znova? Vždyť tentokrát jsme dodržely všechny postupy a stejně se to stalo.
Není tady
Ivuško, celý tvůj příběh sleduju a moc moc mě to mrzí.
Já si tím nedávno taky prošla. Teď jsem čerstvě po šestinedělí, tak to mám ještě v živé paměti ty první dny a týdny. Mě osobně teda hodně pomohlo jít ven mezi cizí lidi, kteří o ničem nevědí a nelitují mě, nerozebírají, neptají se. Asi jsem se tím chtěla oprostit od faktu, že se to vůbec stalo, nevím. Měla jsem strašnou potřebu být venku. Doma mi bylo hrozně úzko a pořád do breku
Šla jsem už po pár dnech do práce (kde teda o mém těhu nevěděli) a většinu času po práci jsem trávila na procházkách, kde jsem v klidu mohla přemýšlet a pobulet si
Pláč mi taky pomáhal, jak píšou holky. Manžel mi „naordinoval“ spoustu aktivit, akcí a výletů, abych přišla na jiné myšlenky
Přesně vystihnul, co potřebuju.
Rozptýlit se!
Za pár týdnů se hormony jakštakš zklidnily a já se přestala obviňovat, že jsem neschopná mít mimi. Teď se snažím upínat na myšlenku, že to, že se nepovedlo byla prostě „jen náhoda“ a není důvod, proč by to příště nemělo vyjít. I když někde vzadu pořád ta myšlenka, že se to může zase opakovat, tam je. Ta nejistota a strach asi nikdy nezmizí dokud nebudu mít v náručí svoje miminko.
Chci si nechat ty 3 měsíce pauzu a pak se pozvolna vrhneme do nového snažení, snad už úspěšného.
Ivi, drž se, s manželem to zvládnete a bude líp. Čas je opravdu lékem na srdíčko
Není tady
ivuško to je mi moc líto, já si tím prošla nedavno taky 2 x během půl roku a taky na tom nejsem ještě dobře, ale jak napsala lenulka nejlepší je se vyplakat a hlavně to nedusit v sobě. život je prostě hnusnej a nespravedlivej ale nesmíš propadat depresi, najdi si doma nějakou zabavu a uvidíš že čas všechno zahojí. babinet tě jistě podrží a podpoří
Není tady
Hmm, máte pravdu holky,Speedy i Blondie si živě pamatuji, jenže já si furt říkám, že se to stalo 3x po sobě, tak naděje, že se to nestane počtvrté je mizivá... Hrozně mo toužíme po miminku a já chci udělat všechno,ale další zklamaní by byl naším koncem, to si myslím, že bych nezvládla a hlavně by to asi neustálo naše manželství.
Prostě bych si udělala viníka. Má tedy vůbec smysl tohle riskovat?
A velký čas na zregenorování myšlenek nemám...
Není tady
ivuško ja sama za sebe ti můžu napsat že nic se nemá uspěchat vím že tvůj příběh je trošku jinačí než ten můj, ale já ti můžu říct že pro mě ten 2 potrat byl horší na psychiku něž když se mi to stalo po prve. dnes už vím že jsem měla počkat alespoň 4 měsíce.čas je nejlepší lék. mě nejvíc pomohlo když sem se pořádně s manžou vyplakali a řekli jsme si že už se tím nebudeme trápit protože pláčem se nic nevyřeší .je to blbé že to píši ale je to tak . vím jak moc to bolí a bolet bude ale člověk se nesmí vzdávat ivuško odpočin si a hlavně to nevzdávej to miminko za to trápení stojí a jednou by jsi si mohla říkat proč já sem to už znova nezkusila. nikdo ti nezaručí že se to nestane znova i já se bojí až se mi někdy znova objevi // na testu ale o to víc budu bojovat i kdyby mě to mělo stát další bolest a i kdyby se to třeba nikdy nepovedlo můžu si říct že jsem proto udělala vše co bylo v mích silách.nechci si hrát na tvrďáka, taky když vidím kočárek po ulici nebo těhulku že nemám slzičky na krajíčku.ivuško držím ti palečky a dej to mu čas teď se na to díváš pod návalem hormonů a za pár týdnu se rozhodneš co dál.
Není tady
Ahoj Ivuško
nemůžu radit z vlastní zkušenosti, ale moje sestřenka potratila už třikrát . Teď je v 11tt
.... takže chce to jediné hlavně se nevzdávat a nedávat si to za vinu. tohle nikdo neovlivní. Neztrácej naději, uvidíš, že se to příště podaří a budeš se tulit k úžasnému mimču
Není tady
Vies Iviku mozno to bude zniet sucho a drsne ale mam znamu psychologycku a bezne sa stretava so zenami, ktore prekonali takuto ujmu. Este stale zijeme v dobre ked sa ludia "hanbia" riesit problemy cez lekara ale pokial je to trapenie velke, ver, ze dokazu pomoct. Iviku mohli by ste skusit aspon jednu navstevu, mozno aj spolocnu s manzelom a videli by ste ci je to k niecomu.
Není tady
Ivi, já jsem byla 10 dní na hromadě, buď jsem brečela nebo raději nemluvila vůbec. Potom jsem si řekla a dost a začala jsem uklízet, přerovnávat, chodit mezi lidi a bylo čím dál líp. Bojuj!!! Stojí to za to! Vybreč se, vyvstekej se, ono je lepší to dostat ze sebe ven, než to dusit v sobě.
Není tady
Ivuško, já toto zažila 2x, začít snažit jsme se mohli po 3 měsících a fajn mi bylo až s novým těhotenstvím. Navenek se ten smutek dal skrýt, ale uvnitř to zůstává i po letech... moc ti držím palce, ať je ti co nejdřív líp a ať vám to co nejdříve vyjde
Není tady
Ahoj Ivo - já jsem taky přišla o mimi, doporučeno nám bylo počkat 3 cykly, kt. se po malém šetinedělí měli dostavit - bohužel se trochu loudali, ale 7 měsíců po kyretáži jsem otěhotněla a mám dnes už více než ročního chlapečka - naprosto zdravého
. Psychicky to bolelo a trápilo v podstatě do objevením // na testu, ale nejvíce mi pomohlo, když jsem narazila a dlouhodobou diskuzi na jednom mimiserveru a zjistila, že je to bohužel dosti bežná záležitost a že se to děje nejen mě, a hlavně, že to jde. Jeden gynekolog říkal, že každý potrat je vlastně pohnojení (jako v dobrým slova smyslu) těla pro další těhotenství!!! Doporučení se nám tehdy dostala od 10 dní (dle mého nesmysl) až do 6-ti měsíců - dle stáří plodu.....Většina z tý kopy co se nás tam tenkrát sešlo už máme mimi a některý čekají už další
, takže se neboj, nejsi na to sama, počítej s tím, že to bude bolet, že si popláčeš, ale ulev si!!!!! a hlavu vzhůru:)
Posílám štěstíčko
Není tady
...práce,práce,práce a zase práce... a antidepresiva
Není tady
Ivuško zkus třezalkové tablety a plakat, plakat a vztekat se. Nesmíš si v sobě nechávat tu obrovskou bolest. Nejsi na vině, chyba byla někde jinde. Vím, že už je to potřetí, ale co když právě ten pocit, že nestihneš další mimi, je problémem? Jsi strašně silná ženská, vím, že ti za pár dní už bude dobře, jen tohle překonat. Věřím, že miminko mít ještě budete. Mám tě moc ráda, Ivuško!
Není tady
S tím pohnojením to je pravda, ale nemělo by se těhotnět hned po potratu, opravdu ty 3 měsíce jsou minimum. Já mám kámošku co potratila už 8x!! a pořád zkouší dál, ale bohužel stylem každý měsíc, takže odpověď těla je pak jasná. Jinak můj gyn má pacientku, která potratila 15x!! a teď má 2 děti... Já vím, útěcha to není, ale určitě se zase zadaří.
Není tady
Iva - ja som potratila a hoci mi kázali si dat pauzu minimálne pol roka ja som otehotnela o mesiac po potrate to boli šoky pre okolie! a donosila som synceka, nemala som žiadne problemy dokonca mi museli porod vyvolavat 9 dní po termíne, takže je to individuálne ja som evidentne pauzu nepotrebovala ale bála som sa, telo vraj potrebuje urcitý čas na regeneráciu, najma maternica, ale zadarilo sa
držím Ti palce, nech sa Ti splní sen, ale keby to aj nevyslo, nevidím dôvod panikárit ved mas 2 deticky tak co????? mne by stacili aj dve až až
Není tady
Ahoj Ivi
Ja jsem jese nedavno patrila do letnatek.
POtratila jsem v 18 tydnu, tedy v patem mesici. Byl to uz velky potrat a tak jsem musela dite porodit. Porod to byl normalni jako s donosenym ditetem. Dostala jsem i epidural - a muzu ti rict, nepreji to ani svemu nejhorsimu priteli. Sama na pokoji, pod sebou kovovou misu a silene bolesti.
Lekari prisli az kdyz dite lezlo ven.
Ivi, vim ze to zni hloupe, ale lepsi na zacatku - kdy za to muze priroda, nez takhle pozde. To je uz zavinemim matky + ta bolest ze rodis svoje milovane ale mrtve dite.Dokonce jsem ho omylem videla a ten obraz me budi dodnes ve snech. Porad si vycitam ze jsem na sebe nebyla dost opatrna. Ve 12tt jsem dostala chripku a od te doby to slo z kopce. Pricina potratu - zanet plodovych obalu.
Je mi te moc lito - tolik si dite prejes. Ale mozna je cas vypnout a prestat na to myslet. Ja jsem take otehotnela po vic jak roce v mesici, kdy jsem se na to vykaslala. Udelej si peknou dovolenou a neodstrkuj manzela. On trpi stejne jako ty. A neni to jen tvuj problem. I jeho. BYlo to i jeho dite.
A jak ted prezivam? Zacala jsem hodne sportovat, to mi moc pomaha a polozila jsem se deo prace. Chodim k psychologovi. Udelej to taky, moc mi pomohl. Nejvic mi pomohla veta: "To dite tu na svete melo jedinou ulohu. Pomohlo Vam zjistit, ze muzete otehotnet.Tu ulohu splnilo a nemelo uz duvod tu dal setrvavat"
Na vsem se snaz najit neco pozitivniho. A brec, rvi, kric. Musis to ze sebe dostat. Nesnaz se to zakopat pod koberec. Promluv si o tom otevrene s manzelem. Podivej jak te podrzel, jak te miluje. Zjistila bys to jinak??? Mas uzasne deti ktere te podporily. Dej si ted pauzu, uzivejte si jwn milovani bez pocitu - mam plodne dny musime. Experimentujte v sexu, proste zij. Nemuzeas se upnout jen na to ze chces dite. To prijde prave ve chvili, kdyz si zacnes rikat ze ten zivot bez ditete vlastne taky neni spatny. Uvidis, ale chce to cas.
Moc ti drzim palce:hjarta:
Není tady