Alixo ne kazdy ty komplimenty mysli uprime ja se setkala i s tim,ze te lichoti a pritom to mysli uplne jinak.Vlastne se te vysmivaji.bohuzel i takovi lide jsou mezi nami a neni jich malo.Pozoruji to v praci hlavne mezi zenskyma.Tam vlastne neduveruju vubec nikomu.

Jinak Alixo by jsi se divila kolik chlapu ma nizke sebevedomi....

Petrik napsal(a):

No me se treba stavalo, ze jedna negativni zprava me dokazala rozhodit i kdyby Ti nekdo skladal 10 komplimentu... clovek az postupem casu pochopil jak je ten clovek falesny a neprejici .. pak jsem mu to dal sezrat

Jojo, přesně! Já taky vždycky spíš myslim na tu negativní zprávu, i kdybych slyšela deset komplimentů...i když je ten člověk nepřející, tak si stejně pořád řikam: A co když má pravdu? A může mi dvacet lidí říkat, že to neni pravda...

Tamtaona:

Mas proste klasicke a typicke priznaky pocitu menecenosti... Ale uvedom si, ze nikdo jiny to za Tebe nevyresi nez Ty samotna... Osobne si myslim, ze Te to prejde samo s pribyvajicim vekem - nastupem do prace atd.. tak jako tomu bylo u me, ale i Ty sama pro to musis neco udelat... jak casto chodis treba s kamaradkama ven se bavit? Balit kluky? Resp. nechavat se... Nikdy bys neverila kolik je hladovejch kluku pro ktere budes pritazliva.... hod to za hlavu, dej si neco ostrejsiho at ztratis zabrany a nebude to dlouho trvat a nekdo te oslovi a pak to pujde samo... a rekl bych, ze zapomenes na tyhle problemy velice rychle.... a ja si vzdycky rikal, ze tyhle pocity menecenosti holky nemaji

Petrik: Tady ten problém nebude, chodím s kamarády do hospody poměrně často a nepatřím mezi ty, co tam sedí nad kolou a mlčí. Piju já, piju ráda a ne každý mi stačí. Většina mých kamarádů jsou kluci... S lidmi se bavit dovedu a mám o čem mluvit... není to problém, ale jak říkám, když narazím na někoho pořádného, začnu se cukat, couvat, utíkat... S tím člověkem se bavím, ale pak se stáhnu... Jsem extrovertní, ale když mi o někoho jde, jsem stydlín... neoslovím, uhnu a když k něčemu dojde, beru do zaječích
Vím, že to musím překonat sama, ale ráda slyším názory ostatních, zkušenosti, nápady:)
Díky i za Tvé

TamtaOna napsal(a):

Petrik: Tady ten problém nebude, chodím s kamarády do hospody poměrně často a nepatřím mezi ty, co tam sedí nad kolou a mlčí. Piju já, piju ráda a ne každý mi stačí. Většina mých kamarádů jsou kluci...

Jen jesli není chyba v tom, že jsi někam zakopala ženu, kterou v sobě máš. A místo, aby ses chovala "žensky", snažíš se vyrovnat mužům. Vlastně to nebude chyba, ale důsledek něčeho, možná toho traumata ze základky. S tím bys měla něco dělat.
Petrik svou radou nemyslel, že máš chodit ven s kamarádama. On chodí s kamarádama. Ty máš chodit s kamarádkama.

Upravil(a) majkafa (14. 5. 2007 7:28)

Když už jsme tady nakousli tu důvěru všeobecně, dnes jsem se dozvěděla, že pár věcí, co jsem pověděla jen kolegyním v práci, co sedí se mnou v kanceláři, zaručeně jen jim a nikomu jinému, tak se mi doneslo úplně z druhé strany, ze strany kamaráda mého BM. To nemohl slyšet nikdo jiný než ony. Teď jsem strašně naštvaná, nevím, jestli to na ně zítra vybalit, nechci jim ublížit, když jsem se rozváděla, stály při mě a moc mi pomohly. Ale už dřív se pár věcí doneslo mému BM. Nevidím prostě spojitost mezi nimi a BM. Leda nějak přes jiné lidi.  Žádná z nich ho nezná a ani BM nezná je. Je mi z toho smutno. Nikdy jsem nebyla k nikomu tak důvěrná, jako v době rozvodu. To jsem holkám povídala všechno, to jak se cítím, skoro všechny detaily... no moc se mi ulevilo, že mě poslouchaly, ale ty věci nebyly určené pro BM ani pro široké okolí, no a teď mě to mrzí, že jsem komu co říkala.

xkisek napsal(a):

Selima: a není ti vůbec nikdy ani trochu smutno? Já jsem sama se sebou taky spokojená, dělám si co chci, jak chci, mám všechno co chci, přesto nejsem úplně spokojená. I nějakej ten chlap se okolo mě motá, ale cítím, že ani jeden není ten pravý, mám pocit, že všichni okolo mě hledají maminu, která by se o ně postarala. Už jsem se naučila užít si i samotu, ale nějak neumím sama moc odpočívat. Někdy mě přepadne úplně fyzická touha po pohlazení a obejmutí. Je to stejné jako hlad nebo žízeň, s tím rozdílem  že hlad a žízeň ukojím sama.

NIekedy mi je smutno, ale to mi občas bolo aj s bývalým, keďže sme sa vídali len cez víkendy...  Som obklopená kolegami, kamarátkami a kamarátmi a fyzické objatia mi poskztjú psi(hlavne moja psina je veľká túlička), neterka a prasynovec a občas sa nájde aj nejaké to mužské objatie(hoci skôr výnimočne). Keď mi začne chýbať fyzický kontakt s mužom, vydávama sa na "lov" a väčšinou si nájdem niekoho aspoň na tie objatia, ale občas je z toho aj niečo viac. Ale zatiaľ, zaplaťpánobh(rozchod bol v januári), žiadne také nutkanie nepociťujem.

pegynna napsal(a):

Eremuruss: Je to strašné, že  si člověk fakt takový nepříjemný věci z dětství tahá i do dospělosti. Jenže když to člověk nezažije, tak to nemůže pochopit. Nemáš nějaký recept, jak získat ztracené sebevědomí? Teda ztracené v uvozovkách, když jsem snad nikdy žádné neměla. Když se třeba ráno podívám do zrcadla, tak se taky občas pochválim, že mi to sluší. Ale pak vyjdu na ulici mezi lidi a vidím všechny kolem, jak jsou hezcí, tak bych šla nejraděj kanálem:-) a to pochválení před zrcadlem je tytam.

Skús sa neporovnávať s druhýmu ľiďmi, ale len sama so sebou. Povedať si - dnes mi to ale sluší, obliekla som sa veľmi šik... Alebo - tento účes mi ide lepšie ako predchádzajúci... Alebo potom trebárs počúvaj ,čo ti hovoria ľudia; nie jeden človek, ale keď ti to isté povie viac ľudí, asi to bude pravda. Povedz si to, čo som si uvedomila ja: Moji rodičia boli z detstva zvyknutí kritizovať a byť úplne nemilosrdní vo svojom úsudku, a oni len dávajú ďalej to, čo si doniesli. Ja tu ani nejdem rozpisovať veci, čo mi mama narozprával, ale mňa to ubíjalo tak, že som chcela páchať samovraždy a keď mi v 20 chlap povedal, že mám dobrú postavu, rozplakala som sa, prečo si zo mňa robí srandu. A on zostal paf, lebo to myslel úprimne(fakt som vtedy mala dobrú postavu, ale neverila som tomu "vďaka" rodičom). Postupne som sa odrezala od mienky rodičov, ostatných ľudí beriem s istou rezervou - ale bývajú o niečo objektívnejší, a najviac verím zrkadlu a svojim očiam. Navyše som zistila, že okrem merateľných a ľahko zistieľných vecí existuje niečo, čo ani na fotke nie je vidno: vyžarovanie - a to robí zázraky...

Selima:
Nevím, jestli někdo poslouchal za dveřma, to vyloučit nemůžu. Už jsem se trošku uklidnila, holkám nic říkat nebudu. Nikdy mi nic neudělaly, hodně mi pomohly, a jestli něco řekly, určitě ne v tom smyslu, aby mi to ublížilo. Já bych jim taky nechtěla ublížit. Fakt je kolikrát lepší počítat do deseti než okamžitě vybuchnout.

TamtaOna napsal(a):

Ještě něco: co znamená ,,chovat se žensky"? Musím říci, že tohle spojení mě velmi uchvátilo ...

To je prima, že tě to uchvátilo. Tak začni bádat. Není nad to, když na to přijdeš sama, kde je chyba.

Každý si pod tým predstaví niečo iné. Ženy okolo teba asi v jednom kuse omdlievajú a prekladajú si nôžky, ženy okolo mňa sú prosto ženské, vtipné, rafinované a úžasné ženským spôsobom. Iné ako muži a pritom celkom svojské. Ale to je zbytočné písať niekomu, kto potrebuje barbínovské šaty a quety do vlasov, aby sa cítil ako žena. Mmch, distingvovane by sa mali správať aj chlapi-džentlmeni, ba občas sa tak dokonca správa aj môj pes, to by som neprisudzovala čisto ženám...

TamtaOna napsal(a):

majkafa:  Moc by mě ale zajímalo, co to znamená v Tvém podání? Nožka přez nožku, růžové šatky, kytička ve vlasech, distingované vystupování, culení se, omdlévání???

:lol:To není o vzhledu, o culení a omdlévání.