14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Jinak se vám svěřím jetě s něčím, kdy jste mi vichni tak hezky radili
O Velikonocích jsem byla venku (hlídala jsem ročního bratránka) a najednou se kě mě přidal nějakej chlap. Začal na mě mluvit panělsky. Řekla jsem mu, e mu fakt nerozumim a on si asi myslel, e kdy mi to bude hodně opakovat, tak to jako pochopim. Tak na mě furt něco vysílal, já pořád opakovala, e fakt nerozumim. Tahal ze mě jestli je to moje dítě a jestli mám snubní prstýnek (domluva rukama nohama) a nakonec řekla, e je z Rumunska (tomu jsem rozuměla). No a prostě sem se ho nemohla zbavit a pak na mě začal česky:,,Sobota, park, diskotéka?" tak jsem řekla, e ne. Tak se jetě párkrát zeptal a nakonec el jinam (straně se mi ulevilo, kdy odeel, vůbec se mi nelíbil - nemam takovýhle typy vůbec ráda - co si myslí, e kadá před nima padne na zem, byl takovej slizkej a podle mě potřeboval nějak sehnat trvalej pobyt v ČR). Jenoe od tý doby sem ho potkala u třikrát (během toho měsíce) a on se na mě vdycky vdycky nalepí jak vejkačka a pořád něco mele panělsky...já mu nerozumim a nemůu se ho zbavit. Začínam se ho straně bát. Kdy jsem to řekla kamarádce, tak se ptala, jestli je hezkej a proč sem s nim nela (rada nad zlato).
Kdy to tak po sobě čtu, tak vidim, e na to se stejně nedá nic poradit, ale aspoň sem to konečně někomu řekla...teda spí napsala...
Není tady
Ahoj Emy, jako bych viděla sama sebe ve 20ti... Kamarádky měly lásky od 16ti a já nic... sestřenice ze Slovenska vechny vdané, mámě psaly tetky: Kedy sa bude tá Tvoja vydáva...u má dajakého chalana... sousedi se starali... Navíc se na mě taky lepili takoví típci, který já nechtěla, na zábavě se na mě tutově nalepil ten největí slizoun... anebo jsem se dobře pobavila s kamarádem, jen tak kamarádsky, ale kamarád taky rád, take zase útěk do noci... Navíc jsem byla těká romantička, panna do 23ti let... No co mám povídat, následovaly velijaký eskapády... , toho pravýho, kterýho jsem si nechala dodnes, jsem potkala v 27 letech, take času dost...
Není tady
Emy, o víkendu jsem si četla svoje staré deníky. Úplně mě překvapilo, jak moc jsem se v mládí trápila, e nemám kluka - člověk i na tohle trápení zapomene,neboj. Svého mue jsem poznala v 28letech (- na inzerát, dnes jsme spolu 18 let, máme moc pěkné manelství a dvě děti. ) Ale ví co, kdy jsem se opravdu hrozně snaila a trápila- nic nepřilo. V momentě, kdy jsem byla sama se sebou spokojená, vyrovnaná a klidná - tak to najednou bylo tady. Prostě to tak mělo být.
Není tady
Emy chlapy neře. Přistupuje k tomu patně, stylem oni maj já chci taky. Na to se vyprdni, chlap ti nepřinese ádný velký těstí. Je sice fajn s někým být, e třeba nejsi večer sama a kvůli sexu, ale často se stává e holka zjistí, e je lepí s nikým nebýt´e ji to íleně omezuje. kOlik myslí těch tvých kamarádek z V se nakonec za svého spučasného přítele vdá??? Tyjo mně bejt 20 a bez chlapa, chodila bych cvičit abych byla krásná, na brigádu, kde můu někoho potkat, do divadla klidně sama, jazykový kuzry, přes prázdniny do ciziny pracovat...chlapy si v tomhle věku jen testuj, povídej si s nima, dělej naivní hloupou, vyznej jim lásku(hlavně kdy je nemiluje), flirtuj, někdy se zase pěkně ztrapní, no prostě sranda zábava:o), na tohle nemusí mít ádnýho kumpána. Je ti 20, tak se netlač do nějakejch závazků. Počkej jednou, a přijde ten správnej čas, tak přijde takovej, se kterym bude trávit večery třeba a do smrti:o).
Není tady
Ha ha ha, mě je téměř 36, svobodná, bezdětná, dlouho jsem hledala smysluplný vztah. A jsem jednoho dne pochopila, e krásný ivot lze proít i bez mue a dětí. U jsem si plánovala, co vechno podniknu a partner se najednou objevil . Ale je fakt, e jsem si Vesmír hezky poprosila, aby mi toho správného přihrál v tu správnou chvíli .
Take zatímco známí řeili rozvody a expartnery svých ratolestí u mě to bylo jednoduché . Nebylo co řeit . Svobodná, bezdětná a nazdar .
Přestaň se trápit takovými nesmysly, jako e nemá partnera a ostatní ano. Uívej si ivot, nabízí spoustu moností. A v okamiku, kdy bude spokojená sama se sebou se partner objeví.
Upravil(a) lvice (10. 5. 2007 13:45)
lvice napsal(a):
Ha ha ha, mě je téměř 36, svobodná, bezdětná, dlouho jsem hledala smysluplný vztah. A jsem jednoho dne pochopila, e krásný ivot lze proít i bez mue a dětí. U jsem si plánovala, co vechno podniknu a partner se najednou objevil . Ale je fakt, e jsem si Vesmír hezky poprosila, aby mi toho správného přihrál v tu správnou chvíli .
Take zatímco známí řeili rozvody a expartnery svých ratolestí u mě to bylo jednoduché . Nebylo co řeit . Svobodná, bezdětná a nazdar .
Přestaň se trápit takovými nesmysly, jako e nemá partnera a ostatní ano. Uívej si ivot, nabízí spoustu moností. A v okamiku, kdy bude spokojená sama se sebou se partner objeví.
Teda, tak to fakt nevim, jestli já někdy budu spokojená sama se sebou Teď si momentálně vyčítam, e jsem la na tu kolu, kam chodím, protoe mě to nebaví a vůbec nevim, co mam dělat dál...
Není tady
No tak tým by som ja začala - nauči sa by spokojná SAMA SO SEBOU. Potom u nebude osamelá, ale skôr naozaj len sama - dočasne, dobrovožne a medzi dvomi vzahmi trebárs. Mne po vetkých tých ivotných kotrmelcoch nepadne zaako by sama so sobu - ako som u písala, aspoň mám istotu, e som v dobrej spoločnosti . A viem si ivot uíva aj v takejto zostave... Nauč sa to tie, odporúčam.
Není tady
Já řeím podobný problém jako Ty Emy. Mě je sice o rok méně, ale trápí mě to stejně...
Můj problém je okořeněn mým pocitem méněcennosti a strachu ze vztahů. Ani nevím, kde se mi k němu povedlo přijít.
Divné přitom je, e muskému pohlaví se líbím, nemůu si stěovat. Komplimentů hora. Ale já jsem nějak divně zablokovaná.
A i třeba se mi někdy nějaký hodně líbí, prahnu po něm jak íznivý po douku vody. Trápím se. Ale neumím to dát tomu dotyčnému najevo, stáhnu se do sebe a radi se vyhnu pohledem, nic neřeknu, nenaznačím. Kdy nastane situace, e mi o mě projeví zájem i onen, uteču. Ano, ano, stáhnu se a snaím se toho dotyčného nějak odradit (ne přímo cíleně, ale nevěnuju se mu, moc se s ním nebavím, nemám na něj čas... a on to pak radi vzdá)... I kdy jsem ho moc chtěla, najdu si najednou jakoukoliv blbůstku, kterou si ho zprotivím.
U nevím, co s tím dělat... Hodně lidí mi říkalo takovéto ,,překonej se a neodtahuj se", ale já nevím jak...
Nemáte s tím nějakou zkuenost? Radu? Cokoliv? Díky!
Není tady
Selima: a není ti vůbec nikdy ani trochu smutno? Já jsem sama se sebou taky spokojená, dělám si co chci, jak chci, mám vechno co chci, přesto nejsem úplně spokojená. I nějakej ten chlap se okolo mě motá, ale cítím, e ani jeden není ten pravý, mám pocit, e vichni okolo mě hledají maminu, která by se o ně postarala. U jsem se naučila uít si i samotu, ale nějak neumím sama moc odpočívat. Někdy mě přepadne úplně fyzická touha po pohlazení a obejmutí. Je to stejné jako hlad nebo ízeň, s tím rozdílem e hlad a ízeň ukojím sama.
Není tady
TamtaOna:
Mám to troku podobné jako ty, je mi 32, rozvedená, jsem sama se synem a taky se bojím, jestli jetě někdy naváu nějaký vztah. Stačí jedna patná zkuenost, a u se prostě bojím. Pocit méněcennosti a nízké sebevědomí, je to to samé? Nevím. Ale jak si to svoje sebevědomí zvednout? U se cítím mnohem líp ne před půl rokem, i kdy mi BM řekl, e je vechno moje vina, časem jsem přila na to, e není, zjistila jsem, e bez něj můu ít, a celkem v klidu. Ale pořád to jetě v sobě řeím, porovnávám se se svým okolím. Nemám prostě takové sebevědomí jako mé kamarádky, mám pořád pocit, e vechno dělají líp ne já, e vypadají líp ne já, baví se líp ne já... Jak si to svoje sebevědomí zvednout? V čem to vězí? Jestli máte někdo, prosím, nějakou praktickou radu, sem s ní. Díky
Není tady
AlixaZS:
Moná je pravdou, e můj strach ze vztahů bude váně pramenit s nedostatku sebevědomí. Říká se, e komplimenty to zcelí, ale mě se nezdá. Často slyím, e mi něco sluí, e mám hezké tohle a támhleto...atd. Moc mě to potěí, ale nějak to ve výsledku nefunguje... Řeknete mi, e mám krásně tíhlé nohy, já přijdu k zrdcadlu a řeknu opak, opakujte mi, e mám krásné vlasy- já zase vidím zničené konečky...atd.
I kdy nevím, jak pak působí na to, e kdy o mě má zájem někdo, koho sama chci... prchnu a zhnusím si ho:( Ach jo!
Není tady
TamtaOna:
Moná to taky souvisí s nedůvěrou v lidi, nevěříme, e je pravda to, co nám říkají, třeba i ty komplimenty. Nevěříme samy sobě, nevěříme lidem okolo sebe...Jene co s tím?
Není tady
TamtaOna, AlixaZS: Holky, já si taky nevěřím. Ale přila jsem na celý problém věci. Od malička jsem toti od svého otce slyela, jak jsme bez něj vichni nemoní a e jsem tlustá apod. Teď si vechny tyhle vzpomínky táhnu do ivota a do vztahů s chlapi. Kdy si to tak zpětně uvědomuju, tak svého bývalého přítele jsem v tom vztahu asi váně moc dusila. Nikdy jsem nepocítila otcovskou lásku a tak jsem si to asi vynahrazovala takhle. Jsem stále z toho rozchodu smutná, ale u začínám uvaovat pozitivnějc a potřebuju se nejspí se vím vyrovnat sama, vyrovnat se se svou osobou, s tou samotou a naučit se věnovat sama sobě a hlavně najít ztracené sebevědomí, co bude obtíná cesta. A pak tohle dokáu, tak snad se jetě v mých letech najde někdo, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem.
Není tady
Třeba je to i v tom, e nechceme věřit. Kdy jdu takhle po městě, vidím spoustu holek, co mají dost kilo navíc, nosí obepnutý díny, krátký topíky, sádýlko se jim vude třepe, přetíká, a ony to vůbec neřeí, jsou se sebou spokojený, tváří se, jako byly ty největí krasavice. Jak to tedy mají v sobě vyřeený? Komplimenty jsou moc hezký, je příjemný je slyet, ale za nějakou dobu stejně začnu přemýlet o tom, jestli tomu věřit nebo ne.
Není tady
pegynna napsal(a):
TamtaOna, AlixaZS: Holky, já si taky nevěřím. Ale přila jsem na celý problém věci. Od malička jsem toti od svého otce slyela, jak jsme bez něj vichni nemoní a e jsem tlustá apod. Teď si vechny tyhle vzpomínky táhnu do ivota a do vztahů s chlapi. Kdy si to tak zpětně uvědomuju, tak svého bývalého přítele jsem v tom vztahu asi váně moc dusila. Nikdy jsem nepocítila otcovskou lásku a tak jsem si to asi vynahrazovala takhle. Jsem stále z toho rozchodu smutná, ale u začínám uvaovat pozitivnějc a potřebuju se nejspí se vím vyrovnat sama, vyrovnat se se svou osobou, s tou samotou a naučit se věnovat sama sobě a hlavně najít ztracené sebevědomí, co bude obtíná cesta. A pak tohle dokáu, tak snad se jetě v mých letech najde někdo, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem.
Pegino taky jsem od otce i od matky slysela jak jsem tlusta jak nic neumim jsem proste k nicemu.Podle matky jsem se neumela ani oblikat,pritom od lidi jsem slysela jak mi to slusi.Kdyz byli deti male mela jsem je nadherne opletene i sebe i manzela.Ale nikdy jsem od nasich neslysela,ze jsem sikovna jen od cizich lidi.A rikali to i me mamce,ale ta jen mavla rukou.Nic co jsem uvarila jim nechutnalo,ale zajimave je,ze navsteva si u me vzdy pochutnala a jeste si pridala.Mamka zemrela a ja se zacala oblikat jinak, odlozila jsem volne haleny za tricka trochu na telo i,kdyz jsem plnostihla,slysim od lidi,ze jsem omladla a ze mi to ted slusi je teda pravda,ze jsem neco schodila.Ale casto si rikam,kdyby me tak videla to by zase rikala,ze mam speky at si oblecu neco jineho.Nikdy ani od jednoho si nepamatuju na zadne pohlazeni nebo pochvalu.Snazim se take najit si to sve sebevedomi a kazdy den,kdyz jdu do prace si sama pro sebe reknu,ze mi to slusi.
Není tady
AlixaZS napsal(a):
TamtaOna:
Moná to taky souvisí s nedůvěrou v lidi, nevěříme, e je pravda to, co nám říkají, třeba i ty komplimenty. Nevěříme samy sobě, nevěříme lidem okolo sebe...Jene co s tím?
Neverim,kdyz mi to rekne jeden clovek,ale,kdyz me to rekne vic lidi nezavisle na sobe ,tak zacnu premyslet,ze to asi tak bude.
Není tady
Eremuruss: Je to strané, e si člověk fakt takový nepříjemný věci z dětství tahá i do dospělosti. Jene kdy to člověk nezaije, tak to nemůe pochopit. Nemá nějaký recept, jak získat ztracené sebevědomí? Teda ztracené v uvozovkách, kdy jsem snad nikdy ádné neměla. Kdy se třeba ráno podívám do zrcadla, tak se taky občas pochválim, e mi to sluí. Ale pak vyjdu na ulici mezi lidi a vidím vechny kolem, jak jsou hezcí, tak bych la nejraděj kanálem:-) a to pochválení před zrcadlem je tytam.
Není tady
Kdy tak přemýlím, moná to i má svoje kořeny v dětství. Ale mě to spí říkali kamarádi a spoluáci, ne rodiče, e mám pár kilo navíc. A taky řeili oblečení. Mamča s babičkou mi toti vechno ily, kdy jsem byla malá, no taky se mi vechno nelíbilo. Za poslední dobu jsem shodila 25 kilo, vichni okolo mi říkají, e to stačí, e u jsem hubená, ale já pořád nejsem spokojená. Prostě nevěřím...
Není tady
TamtaOna napsal(a):
Já řeím podobný problém jako Ty Emy. Mě je sice o rok méně, ale trápí mě to stejně...
Můj problém je okořeněn mým pocitem méněcennosti a strachu ze vztahů. Ani nevím, kde se mi k němu povedlo přijít.
Divné přitom je, e muskému pohlaví se líbím, nemůu si stěovat. Komplimentů hora. Ale já jsem nějak divně zablokovaná.
A i třeba se mi někdy nějaký hodně líbí, prahnu po něm jak íznivý po douku vody. Trápím se. Ale neumím to dát tomu dotyčnému najevo, stáhnu se do sebe a radi se vyhnu pohledem, nic neřeknu, nenaznačím. Kdy nastane situace, e mi o mě projeví zájem i onen, uteču. Ano, ano, stáhnu se a snaím se toho dotyčného nějak odradit (ne přímo cíleně, ale nevěnuju se mu, moc se s ním nebavím, nemám na něj čas... a on to pak radi vzdá)... I kdy jsem ho moc chtěla, najdu si najednou jakoukoliv blbůstku, kterou si ho zprotivím.
U nevím, co s tím dělat... Hodně lidí mi říkalo takovéto ,,překonej se a neodtahuj se", ale já nevím jak...
Nemáte s tím nějakou zkuenost? Radu? Cokoliv? Díky!
Tak kdy jsem si přečetla tvuj příspěvek, tak jsem si tak nějak uvědomila, e dělám vlatně to samý...kdy se mi někdo třeba jenom trochu líbí, tak se mu hned vyhýbám pohledem a doufám, e nepřijde a nebude se mnou chtít mluvit. Občas se mi stává, e po mě kluci koukaj, ale kdy to vidim, tak radi koukám do země...
A jak sem tady psala, e mě pořád otravuje ten Rumun, tak jsem zjistila, e mam snad s takovejch chlapů fobii...kdy vidim nějakýho chlapa - stejnej typ, jako je ten po*n Rumun, tak se ho prostě straně bojim...
Není tady
pegynna napsal(a):
Eremuruss: Je to strané, e si člověk fakt takový nepříjemný věci z dětství tahá i do dospělosti. Jene kdy to člověk nezaije, tak to nemůe pochopit. Nemá nějaký recept, jak získat ztracené sebevědomí? Teda ztracené v uvozovkách, kdy jsem snad nikdy ádné neměla. Kdy se třeba ráno podívám do zrcadla, tak se taky občas pochválim, e mi to sluí. Ale pak vyjdu na ulici mezi lidi a vidím vechny kolem, jak jsou hezcí, tak bych la nejraděj kanálem:-) a to pochválení před zrcadlem je tytam.
Jojo, přesně...taky se na sebe občas ráno usměju do zrcadla a řeknu, e dneska je to dobrý...ale s prvnim člověkem, kterýho potkam, moje nadení obvykle končí...
Není tady
Emy:
Tak koukám, e jsme na tom skoro úplně stejně. Musím napsat, e mě to těí. Neber to ovem ani trochu, jakoe Ti to snad přeji. Ale zahřeje pocit, e nejsem sama... Třebas se nám to povede překonat, kdy si uvědomíme, e v tom nejsme jediné...
Třeba...
Ale teď je hlavní, jak se zbavíme toho strachu?
Není tady
TamtaOna napsal(a):
Emy:
Tak koukám, e jsme na tom skoro úplně stejně. Musím napsat, e mě to těí. Neber to ovem ani trochu, jakoe Ti to snad přeji. Ale zahřeje pocit, e nejsem sama... Třebas se nám to povede překonat, kdy si uvědomíme, e v tom nejsme jediné...
Třeba...
Ale teď je hlavní, jak se zbavíme toho strachu?
Tak to fakt nevim...já si vdycky řikam, e nejsem normální, ale mám prostě strach. Ale já se třeba i bojim jít ven s někým, s kým si píu přes net...třeba si rozumíme, píeme si a je to fajn, ale jakmile navrhne, abysme se seznámili a někam spolu li, tak se začínam vymlouvat a nakonec stejně nikdy nejdu. Kamarádka se mě ptala, proč to nezkusim, e přece nemůu nic ztratit. No já taky nevim čeho se vlastně bojim, ale prostě to nejde...
Není tady
Holky jestli se mezi vas muzu zapojit - jsem totiz tak zhruba ve vasem veku a musim rict, ze jsem na tom byl tak nejak podobne se sebevedomim... celou stredni skolu jsem se vylozene trapil - a byl skoro cele 4 roky bez vztahu diky memu nizkemu sebevedomi a asi take pocitu menecennosti.... nevim z ceho to pramenilo... i kdyz mi dost holek slozilo kompliment, ze jsem pritazlivy ja jsem si to sam o sobe nemyslel.. a to se pak tezko navazuji vztahy kdyz si neverite..vsak to znate pak prisla Vysoka skola a nejak jsem se trosku otrkal, ale ne uplne..taky trosku dospel..uz sem nebyl takovy ten pubertalni skolak...ale porad to nebylo ono - zmena prisla az s nastupem do prace kdy jsem se musel setkavat s lidmi - jednat s nimi - odpovidat na otazky, nabizet..atd a to si dovedete predstavit jak kluk s nizkym sebevedomim tohle mohl delat kupodivu tohle me hodne postavilo na nohy a proste se to cele ztratilo a ted je to jak ma byt... myslim si o sobe, ze jsem neodolatelny ( sorry nebrat vazne ), zacal jsem pro sebe neco delat, chodit do solarka, obcas do posilovny, kupovat si hezke obleceni atd a to by jste neverili co to s clovekem udela vsechno ruku v ruce s tim, ze se otrkate v praci.... mam sice obcas dny kdy se moc necitim a jsem radsi sam se sebou, ale tech dni je uz zatracene malo a doufam, ze casem nebude zadny takez bych vam radil...zbytecne to nereste...nechte to plavat... zajdete si do solarka, na cviceni, kupte si hezky veci na sebe a ono se to casem nejak srovna.. a az potkate toho praveho tak to vymizi uplne
Není tady
Petříku:
celkem to potěí slyet od chlapa, e i on na tom se svým sebevědomím nebyl nejlépe. Chlapi z mého okolí mají sebevědomí spí na rozdávání (nebo alespoň se tak tváří). Z tvého příspěvku vyplývá, e to chce určitou soutěivost, snait se vyrovnat ve vem těm, které tak trochu obdivuje, snait se dosáhnout toho, co se ti na druhých líbí.
A jak psala eremuruss o komplimentech: "nevěřím, kdy mi to řekne jeden člověk, ale kdy to řekne víc lidí nezávisle na sobě ..." něco na tom je a příjemným slovům by se přece mělo věřit, ne? A kdy nám řekne někdo něco negativního, moná má své dny, nebo někdo řekl něco patného jemu a on to je posílá dál...
Není tady
Ahoj. Ono ja tyhle prispevky cetla az dnes a ne vsechny, ale reaguju, protoze me zrovna opousti kluk a ja nevim, jestli se s tim zvladnu vyrovnat. Je mi 25, tohle je muj ctvrty vztah, vzdy jsem mela dlouhodobe znamosti, bydlime spolu, ale neklape to. Ono to vlastne neklapalo nidky, jen tech prvnich paaar mesicu na zacatku, kdy byl fakt skvely a ja si rikala, ze jsem HO konecne nasla. Ale jakmile me dostal a ziskal jistotu, ze me ma, tak slo spousta krasnych veci do kytek. On rika, ze je tohle normalni vyvoj kazdeho vztahu a ze to nemuze byt porad tak pekne jako na zacatku, ale ja si myslim ze to prave zalezi na tech dvou lidech, jestli si zachovaji to pekne...
Kazdopadne mam hrozny strach ze samoty. Miluju ho, ale to je asi malo. Bude me cekat stehovani do prazdneho bytu,novy zacatek a ja neverim, ze jeste nekdy nekoho potkam Jsem hrozne nestastna, protoze zustanu sama a uz tu nebude nikdo, u koho se rano probudim v naruci... Proc je tak tezke se rozchazet... Proc to tak hrozne boli...
Není tady