Jinak se vám svěřím ještě s něčím, když jste mi všichni tak hezky radili
O Velikonocích jsem byla venku (hlídala jsem ročního bratránka) a najednou se kě mě přidal nějakej chlap. Začal na mě mluvit španělsky. Řekla jsem mu, že mu fakt nerozumim a on si asi myslel, že když mi to bude hodně opakovat, tak to jako pochopim. Tak na mě furt něco vysílal, já pořád opakovala, že fakt nerozumim. Tahal ze mě jestli je to moje dítě a jestli mám snubní prstýnek (domluva rukama nohama) a nakonec řekla, že je z Rumunska (tomu jsem rozuměla). No a prostě sem se ho nemohla zbavit a pak na mě začal česky:,,Sobota, park, diskotéka?" tak jsem řekla, že ne. Tak se ještě párkrát zeptal a nakonec šel jinam (strašně se mi ulevilo, když odešel, vůbec se mi nelíbil - nemam takovýhle typy vůbec ráda - co si myslí, že každá před nima padne na zem, byl takovej slizkej a podle mě potřeboval nějak sehnat trvalej pobyt v ČR). Jenože od tý doby sem ho potkala už třikrát (během toho měsíce) a on se na mě vždycky vždycky nalepí jak žvejkačka a pořád něco mele španělsky...já mu nerozumim a nemůžu se ho zbavit. Začínam se ho strašně bát. Když jsem to řekla kamarádce, tak se ptala, jestli je hezkej a proč sem s nim nešla (rada nad zlato).
Když to tak po sobě čtu, tak vidim, že na to se stejně nedá nic poradit, ale aspoň sem to konečně někomu řekla...teda spíš napsala...

Emy, o víkendu jsem si četla svoje staré deníky. Úplně mě překvapilo, jak moc jsem se v mládí trápila, že nemám kluka - člověk i na tohle trápení zapomene,neboj. Svého muže jsem poznala v 28letech (- na inzerát, dnes jsme  spolu 18 let, máme moc pěkné manželství a dvě děti. ) Ale víš co, když jsem se opravdu hrozně snažila  a trápila- nic nepřišlo. V momentě, kdy jsem byla sama se sebou spokojená, vyrovnaná a klidná - tak to najednou bylo tady. Prostě to tak mělo být.

Ha ha ha, mě je téměř 36, svobodná, bezdětná, dlouho jsem hledala smysluplný vztah. Až jsem jednoho dne pochopila, že krásný život lze prožít i bez muže a dětí. Už jsem si plánovala, co všechno podniknu a partner se najednou objevil . Ale je fakt, že jsem si Vesmír hezky poprosila, aby mi toho správného přihrál v tu správnou chvíli .
Takže zatímco známí řešili rozvody a expartnery svých ratolestí u mě to bylo jednoduché . Nebylo co řešit . Svobodná, bezdětná a nazdar .
Přestaň se trápit takovými nesmysly, jako že nemáš partnera a ostatní ano. Užívej si život, nabízí spoustu možností. Až v okamžiku, kdy budeš spokojená sama se sebou se partner objeví.

Upravil(a) lvice (10. 5. 2007 13:45)

No tak tým by som ja začala - naučiť sa byť spokojná SAMA SO SEBOU. Potom už nebudeš osamelá, ale skôr naozaj len sama - dočasne, dobrovoľne a medzi dvomi vzťahmi trebárs. Mne po všetkých tých životných kotrmelcoch nepadne zaťažko byť sama so sobu - ako som už písala, aspoň mám istotu, že som v dobrej spoločnosti . A viem si život užívať aj v takejto zostave... Nauč sa to tiež, odporúčam.

Selima: a není ti vůbec nikdy ani trochu smutno? Já jsem sama se sebou taky spokojená, dělám si co chci, jak chci, mám všechno co chci, přesto nejsem úplně spokojená. I nějakej ten chlap se okolo mě motá, ale cítím, že ani jeden není ten pravý, mám pocit, že všichni okolo mě hledají maminu, která by se o ně postarala. Už jsem se naučila užít si i samotu, ale nějak neumím sama moc odpočívat. Někdy mě přepadne úplně fyzická touha po pohlazení a obejmutí. Je to stejné jako hlad nebo žízeň, s tím rozdílem  že hlad a žízeň ukojím sama.

AlixaZS:
Možná je pravdou, že můj strach ze vztahů bude vážně pramenit s nedostatku sebevědomí. Říká se, že komplimenty to zcelí, ale mě se nezdá. Často slyším, že mi něco sluší, že mám hezké tohle a támhleto...atd. Moc mě to potěší, ale nějak to ve výsledku nefunguje... Řeknete mi, že mám krásně štíhlé nohy, já přijdu k zrdcadlu a řeknu opak, opakujte mi, že mám krásné vlasy- já zase vidím zničené konečky...atd.
I když nevím, jak pak působí na to, že když o mě má zájem někdo, koho sama chci... prchnu a zhnusím si ho:( Ach jo!

TamtaOna, AlixaZS: Holky, já si taky nevěřím. Ale přišla jsem na celý problém věci. Od malička jsem totiž od svého otce slyšela, jak jsme bez něj všichni nemožní a že jsem tlustá apod. Teď si všechny tyhle vzpomínky táhnu do života a do vztahů s chlapi. Když si to tak zpětně uvědomuju, tak svého bývalého přítele jsem v tom vztahu asi vážně moc dusila. Nikdy jsem nepocítila otcovskou lásku a tak jsem si to asi vynahrazovala takhle. Jsem stále z toho rozchodu smutná, ale už začínám uvažovat pozitivnějc a potřebuju se nejspíš se vším vyrovnat sama, vyrovnat se se svou osobou, s tou samotou a naučit se věnovat sama sobě a hlavně najít ztracené sebevědomí, což bude obtížná cesta. Až pak tohle dokážu, tak snad se ještě v mých letech najde někdo, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem.

pegynna napsal(a):

TamtaOna, AlixaZS: Holky, já si taky nevěřím. Ale přišla jsem na celý problém věci. Od malička jsem totiž od svého otce slyšela, jak jsme bez něj všichni nemožní a že jsem tlustá apod. Teď si všechny tyhle vzpomínky táhnu do života a do vztahů s chlapi. Když si to tak zpětně uvědomuju, tak svého bývalého přítele jsem v tom vztahu asi vážně moc dusila. Nikdy jsem nepocítila otcovskou lásku a tak jsem si to asi vynahrazovala takhle. Jsem stále z toho rozchodu smutná, ale už začínám uvažovat pozitivnějc a potřebuju se nejspíš se vším vyrovnat sama, vyrovnat se se svou osobou, s tou samotou a naučit se věnovat sama sobě a hlavně najít ztracené sebevědomí, což bude obtížná cesta. Až pak tohle dokážu, tak snad se ještě v mých letech najde někdo, kdo mě bude brát takovou, jaká jsem.

Pegino taky jsem od otce i od matky slysela jak jsem tlusta jak nic neumim jsem proste k nicemu.Podle matky jsem se neumela ani oblikat,pritom od lidi jsem slysela jak mi to slusi.Kdyz byli deti male mela jsem je nadherne opletene i sebe i manzela.Ale nikdy jsem od nasich neslysela,ze jsem sikovna jen od cizich lidi.A rikali to i me mamce,ale ta jen mavla rukou.Nic co jsem uvarila jim nechutnalo,ale zajimave je,ze navsteva si u me vzdy pochutnala  a jeste si pridala.Mamka zemrela a ja se zacala oblikat jinak, odlozila jsem volne haleny za tricka trochu na telo i,kdyz jsem plnostihla,slysim od lidi,ze jsem omladla a ze mi to ted slusi je teda pravda,ze jsem neco schodila.Ale casto si rikam,kdyby me tak videla to by zase rikala,ze mam speky at si oblecu neco jineho.Nikdy ani od jednoho si nepamatuju na zadne pohlazeni nebo pochvalu.Snazim se take najit si to sve sebevedomi a kazdy den,kdyz jdu do prace si sama pro sebe reknu,ze mi to slusi.

Eremuruss: Je to strašné, že  si člověk fakt takový nepříjemný věci z dětství tahá i do dospělosti. Jenže když to člověk nezažije, tak to nemůže pochopit. Nemáš nějaký recept, jak získat ztracené sebevědomí? Teda ztracené v uvozovkách, když jsem snad nikdy žádné neměla. Když se třeba ráno podívám do zrcadla, tak se taky občas pochválim, že mi to sluší. Ale pak vyjdu na ulici mezi lidi a vidím všechny kolem, jak jsou hezcí, tak bych šla nejraděj kanálem:-) a to pochválení před zrcadlem je tytam.

TamtaOna napsal(a):

Já řeším podobný problém jako Ty Emy. Mě je sice o rok méně, ale trápí mě to stejně...
Můj problém je okořeněn mým pocitem méněcennosti a strachu ze vztahů. Ani nevím, kde se mi k němu povedlo přijít.
Divné přitom je, že mužskému pohlaví se líbím, nemůžu si stěžovat. Komplimentů hora. Ale já jsem nějak divně zablokovaná.
A i třeba se mi někdy nějaký hodně líbí, prahnu po něm jak žíznivý po doušku vody. Trápím se. Ale neumím to dát tomu dotyčnému najevo, stáhnu se do sebe a radši se vyhnu pohledem, nic neřeknu, nenaznačím. Když nastane situace, že mi o mě projeví zájem i onen, uteču. Ano, ano, stáhnu se a snažím se toho dotyčného nějak odradit (ne přímo cíleně, ale nevěnuju se mu, moc se s ním nebavím, nemám na něj čas... a on to pak radši vzdá)... I když jsem ho moc chtěla, najdu si najednou jakoukoliv blbůstku, kterou si ho zprotivím.
Už nevím, co s tím dělat... Hodně lidí mi říkalo takovéto ,,překonej se a neodtahuj se", ale já nevím jak...
Nemáte s tím nějakou zkušenost? Radu? Cokoliv? Díky!

Tak když jsem si přečetla tvuj příspěvek, tak jsem si tak nějak uvědomila, že dělám vlatně to samý...když se mi někdo třeba jenom trochu líbí, tak se mu hned vyhýbám pohledem a doufám, že nepřijde a nebude se mnou chtít mluvit. Občas se mi stává, že po mě kluci koukaj, ale když to vidim, tak radši koukám do země...
A jak sem tady psala, že mě pořád otravuje ten Rumun, tak jsem zjistila, že mam snad s takovejch chlapů fobii...když vidim nějakýho chlapa - stejnej typ, jako je ten po*n Rumun, tak se ho prostě strašně bojim...

Emy:
Tak koukám, že jsme na tom skoro úplně stejně. Musím napsat, že mě to těší. Neber to ovšem ani trochu, jakože Ti to snad přeji. Ale zahřeje pocit, že nejsem sama... Třebas se nám to povede překonat, když si uvědomíme, že v tom nejsme jediné...
Třeba...
Ale teď je hlavní, jak se zbavíme toho strachu?

Holky jestli se mezi vas muzu zapojit - jsem totiz tak zhruba ve vasem veku a musim rict, ze jsem na tom byl tak nejak podobne se sebevedomim... celou stredni skolu jsem se vylozene trapil - a byl skoro cele 4 roky bez vztahu diky memu nizkemu sebevedomi a asi take pocitu menecennosti.... nevim z ceho to pramenilo... i kdyz mi dost holek slozilo kompliment, ze jsem pritazlivy ja jsem si to sam o sobe nemyslel.. a to se pak tezko navazuji vztahy kdyz si neverite..vsak to znate pak prisla Vysoka skola a nejak jsem se trosku otrkal, ale ne uplne..taky trosku dospel..uz sem nebyl takovy ten pubertalni skolak...ale porad to nebylo ono - zmena prisla az s nastupem do prace kdy jsem se musel setkavat s lidmi - jednat s nimi - odpovidat na otazky, nabizet..atd a to si dovedete predstavit jak kluk s nizkym sebevedomim tohle mohl delat kupodivu tohle me hodne postavilo na nohy a proste se to cele ztratilo a ted je to jak ma byt... myslim si o sobe, ze jsem neodolatelny ( sorry nebrat vazne ), zacal jsem pro sebe neco delat, chodit do solarka, obcas do posilovny, kupovat si hezke obleceni atd a to by jste neverili co to s clovekem udela vsechno ruku v ruce s tim, ze se otrkate v praci.... mam sice obcas dny kdy se moc necitim a jsem radsi sam se sebou, ale tech dni je uz zatracene malo a doufam, ze casem nebude zadny takez bych vam radil...zbytecne to nereste...nechte to plavat... zajdete si do solarka, na cviceni, kupte si hezky veci na sebe a ono se to casem nejak srovna.. a az potkate toho praveho tak to vymizi uplne

Ahoj. Ono ja tyhle prispevky cetla az dnes a ne vsechny, ale reaguju, protoze me zrovna opousti kluk a ja nevim, jestli se s tim zvladnu vyrovnat. Je mi 25, tohle je muj ctvrty vztah, vzdy jsem mela dlouhodobe znamosti, bydlime spolu, ale neklape to. Ono to vlastne neklapalo nidky, jen tech prvnich paaar mesicu na zacatku, kdy byl fakt skvely a ja si rikala, ze jsem HO konecne nasla. Ale jakmile me dostal a ziskal jistotu, ze me ma, tak slo spousta krasnych veci do kytek. On rika, ze je tohle normalni vyvoj kazdeho vztahu a ze to nemuze byt porad tak pekne jako na zacatku, ale ja si myslim ze to prave zalezi na tech dvou lidech, jestli si zachovaji to pekne...
Kazdopadne mam hrozny strach ze samoty. Miluju ho, ale to je asi malo. Bude me cekat stehovani do prazdneho bytu,novy zacatek a ja neverim, ze jeste nekdy nekoho potkam Jsem hrozne nestastna, protoze zustanu sama a uz tu nebude nikdo, u koho se rano probudim v naruci... Proc je tak tezke se rozchazet... Proc to tak hrozne boli...