Jak některé z vás vědí, neboť sledovaly skoro celou první polovinu porodu v přímém přenosu, odhodlala jsem se k cestě do porodnice v sobotu ve čtvrt na deset večer, kdy jsem už měla kontrakce po čtyřech minutách. Tomu předcházely dva dny váhání (hlavně v noci a nad ránem), jestli už je to ono, nebo ještě ne (a to jsem si říkala, jak budu napodruhé profesionální - jó, túdle... ) - a k pokusu rozdýchat to jsem nebyla daleko ani v sobotu večer... Když se ale čtyřminutový interval nezkracoval  a manžel byl čímdál nervóznější, tak jsem mu doporučila, ať se ještě navečeří, že pak pojedeme, a klábosila jsem si na babinetu... Po večeři už s ním ale řeč nebyla vůbec - tak jsme o ve čtrvt na deset vyrazili... no, projeli jsme i jednu červenou, i když nechápu proč, času bylo ještě dost
Kolem půl desáté jsme přijeli do porodnice a doktor, kterého bych na ulici směle prohlásila za maturanta, mi řekl" no vidíte, dobré 4cm, už jste v půlce - tak jsem si řekla, že to je dobře, že nějakých osm hodin čekání jako u prvního porodu mě snad nečeká a celkem klidně vypisovala s PA papíry - když najednou přiběhla druhá, že už mám být dávno na monitoru, abychom ještě nějakej vůbec stihly to mě trošku vyděsilo, protože takový fofr jsem snad ani nechtěla - nicméně kontrakce se pořád daly i usedět v křesle - tak jsem seděla - pak nám dali vybrat sál - oranžový nebo modrý - a já tu oranžovou tak nesnáším, takže jsem ani na výběr neměla - a sotva jsme se tam uvelebili, tak došel doktor-maturant, že ještě potřebuje kouknout na utz, jak je asi mimi velký, když mám ještě tři týdny do termínu... naznal, že asi tři kila, což se mi celkem líbilo, a šla jsem zpátky za manžou na sál. Intervaly se mezitím prodloužily na pět minut, což mě dost iritovalo, ale nálev a sprcha je rázem vrátily na čtyři minuty, a za chvilku z nich byly i tři... to bylo něco po půl dvanácté, voda pořád držela - tak mi PA navrhla, jestli ji nechci píchnout(jako tu vodu) - jo, ještě předtím se ptala, jak to  s tím porodem vidím - tak jsem jí řekla "dneska už to asi nestihnem " a ona na to "proč myslíte? " no - po píchnutí vody jsme se dostaly na minutky dvě - a rázem bylo po vtípkách, kdy jsem se manžovi chechtala, že je zelenější než já, a on mi jen říkal, ať nedělám hrdinu a přiznám jak mi skutečně je teda - tu minutu, kdy byla kontrakce, jsem funěla jak lokomotiva, a tu minutu, kdy byl klid, jsem se ještě na nějaký ten pokus o vtip probrala... lehce po půlnoci jsem začala mít pocit, že mám hlavičku do slova a do písmene mezi stehny, asistentka usoudila, že ještě ne, ale že když vydžím na levém boku, tak "mimčo líp přeskočí porodní cesty a bude rychle venku" zase jsem se hrdinsky - jak jinak - rozhodla, že to přece vydržím - a vydržela - ale místo vtipů jsem už mezi kontrakcemi říkala, že ještě jednu takovou, a zhebnu - manžel měl pohled, jako by mi to vážně věřil, a ještě mi říkal, ať to v sobě nedusím, a klidně křičím, jestli mi to pomůže - ještě má v živé paměti porod Jiříka, kde jsem poslední dvě hodiny doslova a do písmene prořvala jako největší hysterka - a možná i proto bylo pro mě důležité vydržet nekřičet - a šlo to, dokonce jsem snad měla i víc síly a dokázala víc myslet na miminko než na sebe... kousek před půl jednou se už nedalo přemoci nucení na tlačení - a než došla PA - tak jsem i jednou zatlačila navíc - což mě stálo pár vnitřních stehů, ale žádná tragédie to nebyla... pak jsem se konečně přetočila na záda - a za čtyři nebo pět kontrakcí byl Matýsek venku manžel, doktor-maturant i skvělá PA - ta asi nejvíc - mě pořád povzbuzovali, že už ho vidí, tak to šlo tak nějak samo - ani si to moc nepamatuju
Na břiše se mi ocitnul cvrček s černými vlásky, neuvěřitelně maličký a Jirka dostal do ruky nůžky, aby přestřihl šňůru (od té doby machruje, že třetí dítě porodí doma sám ) - pak ho lehce otřeli, dali Jirkovi v plence do náruče, tak jsem na ně koukala, a šití, které jsem u Jiříka prosyčela, jsem skoro nevnímala a že trvalo půl hodiny - no, ale pan doktor-maturant se asi vyzná, neb v sedm ráno už jsem klidně seděla - rozdíl oproti prvnímu porodu, kdy to šlo za tři týdny ... pak Matýska odnesli na dětské, tak jsme se jali obvolávat rodinu a rozesílat smsky - a kolem čtvrt na tři přišla PA, jestli zvládnu dojít do sprchy - znovu jsem hrdinsky řekla, že ano, pomalu vstala, PA mě chytila pod paží a šly jsme - a pořád se ptala, jestli se mi točí hlava, já pořád, že ne - a došly jsme těch asi šest kroků ke sprše, tam jsem se opřela, konečně přiznala, že se mi ta hlava trochu točí, ale že si odpočinu a do té sprchy půjdu... nicméně stáním to bylo ještě horší, což PA poznala, a navrhla mi, ať se raději vrátím na postel - a zase - zvládnete to? jasně... a po prvním kroku už si vybavuju jen Jirkovy vytřeštěné oči, jak ke mě letí z křesla vedle postele - a pak nějaký sen, který si zaboha nemůžu vybavit, no a potom už jen obličeje Jirky a PA, zvednuté nohy, mokrý hadr na hlavě a dotazy, jestli už je vnímám... vnímala jsem, tak mě ještě nechali nabrat dech na zemi - pode mnou krve jako na zabijačce - jak jsem si potom všimla, a že mě odvedou zpátky do postele - no, odvedli, ale na tu jsem se jim opět složila dostala jsem druhou infuzi a řekli mi, že na pokoj mě raději odvezou na lehátku - a prý, že to nevadí, že paní, která porodila na vedlejším sále hodinu přede mnou, taky nevstala ... tak mě odvezli, řekli mi, že když ráno vstanu, dojdu do sprchy a na záchod, tak mi dají Matýska - tak jsem teda vstala, v osm, opatrně obešla postel, zjistila jsem, že to asi půjde - a pak zasedla těsně před tím, než jsem se zase málem sesunula k zemi... tak za čtvrt hodiny znovu - to už to šlo, no, do desíti jsem splnila obě podmínky - a v jedenáct mi dali Matýska, který skoro pořád spinkal - a když nespinkal, tak papal a zatím ho to tak drží, tak nám držte pěsti, ať je takhle hodné miminko pořád