Nabuko napsal(a):

Ještě reakce na tu druhou část. Žít s ním, jen s ním nebýt citově zainteresovaná - to je moje druhá vize :-) Nechci odepřít svému synovi výhody našeho vztahu (finanční i citové). Manželovi jsem i řekla, že s ním zůstanu, budu s ním normálně spát, pečovat o rodinu, domácnost, ale že nemůžu vyloučit, že až potkám někoho, kdo bude dobrým otcem pro mého syna a zároveň i dobrým partnerem pro mě, že bez servítek neodejdu.

Nabuko, to jsem já jak přes kopírák, přesně tak to mám i já!

Andromeda napsal(a):

Nebudu to nijak komentovat, ať si to každý přechroustá po svém...

Co mám dělat..? Se současnou manželkou jsme chodili 4 roky a pak jsme se vzali. Myslel jsem si celou dobu, že ona je ta jediná a že nám to společně vydrží až do stáří. Jenže po svatbě se něco změnilo. Ani nevím, kde se stala chyba, přišlo to tak pomalu. Jednoho dne ráno jsem se probudil a uvědomil jsem si, že jsme se s manželkou dostali s naším vztahem někam, kam jsem nechtěl. Zajeli jsme pomalu do kolejí stereotypu, každý den se mi začal zdát stejný, i když jsme se snažili čas od času někam zajít a zpříjemnit si společné chvíle. Bral jsem to tak, že každý vztah se jednou dostane do každodenní šedi. Zvykl jsem si na to, i když jsem se vnitřně cítil, že to není úplně to co jsem od manželství očekával. Před několika měsíci jsme otěhotněli. Doufal jsem, že se teď něco podstatně v našem vztahu změní, ale nějak moc se to začalo točit kolem toho budoucího malého a najednou jsem se začal cítit jako někdo třetí, kdo stojí trochu stranou. Začali jsme potřebovat trochu víc peněz, tak jsem si v práci vzal navíc i nějaké přesčasy.

Pak jsem jí potkal na jedné naší firemní akci. Nejprve jsme prohodili pár zdvořilostních frází, ale oba jsme cítili, že si můžeme sdělit více, zjistili jsme, že máme spoustu společných témat k hovoru. Bylo to příjemné po tak dlouhé době probírat něco jiného než jaký koupíme kočárek pro naše mimi, bylo to jako svěží vánek. Viděli jsme se ještě párkrát, dobře se mi s ní povídalo. Pak jsem si uvědomil, že k ní cítím víc než ke kamarádce. Zastyděl jsem se. Doma mě čeká těhotná manželka, asi by to takhle nemělo být... Přemýšlel jsem co vlastně cítím ke své manželce. Myslel jsem si, že ji miluji, že ten stereotyp ke společnému životu tak nějak patří. Ale teď mi došlo, že jsem neměl pravdu. Ona mi ukázala, že to bylo jenom přežívání, kdy jsem si nalhával, že jsem šťastný. Uvědomil jsem si co to znamená. Chtěl jsem znovu prožít ty pocity, které zažívá každý zamilovaný člověk, ale nechtěl jsem ublížit své ženě. Opravdu nechtěl. Nevím co mám dělat, jak se k tomu postavit. Manželku mám stále moc rád, prožili jsme spolu krásných 6 let, čekáme miminko. Ale takhle to dál nechci. Začíná mi to přerůstat přes hlavu, jsem do Ní zamilovaný, ale ona má taky přítele a budou taky mít rodinu. Nejhorší je, že Ona to cítí stejně jako já. Nevím, jak to všechno skončí, ale asi to nebude pro mnoho lidí pěkné. Ale já to takhle nechtěl. Nevím co mám dělat. Cítím, že ať se rozhodnu jakkoliv, pokaždé někomu ublížím. Navíc čekáme to mimi, kdyby to aspoň takhle nebylo, bylo by to jednodušší. Mám žít se ženou, kterou nemiluju, jen z povinnosti? Asi bysme to nakonec zvládli ustát. Nevím. Od té doby co to ví, tak na mě začala tlačit. Nechce se mi doma být, není to tam teď vůbec dobré, nechce se mi tam vracet, když jdu z práce. Nevím, co mám dělat, poraďte, jak z toho ven.

Andromedo, teda ... Těžko se mi to rozdýchává, vidět to z téhle strany, JEHO strany. Sakra, doprdele práce. Omlouvám se. :-) Jak jsi to dokázala takhle sepsat? Pokud bych měla možnost, řekla bych MU - hochu, dal ses na boj, musíš bojovat. Varianty jsou dvě - zachovat se zodpovědně s tím, že přineseš oběť nebo se zachovat jako podrazák, ale být třeba celý život šťastný.  Bohužel, když si s k sobě někoho připoutal, neseš za něj zodpovědnost. S NÍ to může být taky pár let krásné, ale za čas to taky zevšední a pak možná budeš litovat, že jsi tolik ublížil těm, které jsi tolik miloval. A to už nikdy nelze vzít zpátky.

Nabuko napsal(a):

Ještě reakce na tu druhou část. Žít s ním, jen s ním nebýt citově zainteresovaná - to je moje druhá vize :-) Nechci odepřít svému synovi výhody našeho vztahu (finanční i citové). Manželovi jsem i řekla, že s ním zůstanu, budu s ním normálně spát, pečovat o rodinu, domácnost, ale že nemůžu vyloučit, že až potkám někoho, kdo bude dobrým otcem pro mého syna a zároveň i dobrým partnerem pro mě, že bez servítek neodejdu.

Žít s někým a nebýt citově zainteresovaná  nějaký čas asi jde. Potom se ale buďto city vrátí a pokud nevrátí, nevím, jestli je dobré pro dítě žít s citově k sobě chladnými rodiči. Děti jsou vnímavější než dospělí a nemyslím, že by to nepoznaly.

Tetamáma napsal(a):

Nabuko napsal(a):

Ještě reakce na tu druhou část. Žít s ním, jen s ním nebýt citově zainteresovaná - to je moje druhá vize :-) Nechci odepřít svému synovi výhody našeho vztahu (finanční i citové). Manželovi jsem i řekla, že s ním zůstanu, budu s ním normálně spát, pečovat o rodinu, domácnost, ale že nemůžu vyloučit, že až potkám někoho, kdo bude dobrým otcem pro mého syna a zároveň i dobrým partnerem pro mě, že bez servítek neodejdu.

Žít s někým a nebýt citově zainteresovaná  nějaký čas asi jde. Potom se ale buďto city vrátí a pokud nevrátí, nevím, jestli je dobré pro dítě žít s citově k sobě chladnými rodiči. Děti jsou vnímavější než dospělí a nemyslím, že by to nepoznaly.

Hele, Tetomámo, vem si, že během toho jeho vztahu, tj. rok a půl byl citově jinde! Když to tak zpětně hodnotím, tak jsme měli k sobě tehdy vztah jako kamarádi. Nebo bratr a sestra. Prostě milenecká složka chyběla. Ale jinak jsme si rozumněli. Tedy hádali jsme se, ale protože já jsem chtěla tu mileneckou složku a šla jsem tehdy na to blbě a taky bojovala s větrnýmy mlýny.

No ale co chci říct. Děti nic netušili, nijak netrpěli. Nepřestali jsme totiž být rodiči. Možná jsme byli hlavně rodiči a pak kamarádi.

No a tak o tomhle jsem psala jako o případné další formě soužití s ním, kdyby se rozhodl nevzdát se milenky. Jen bychom  se už nehádali, už jsem se to naučila. Stejně jsem hádkama ničeho nedosáhla. Asi bych hledala milence, přitele či partnera. Ale jsem přesvědčená, že to ak jde i dlouhodobě.

Někdo se rozvede a přesto nebo i tak děti trpí, protože rozvedení přestali být rodiči.

Vanilka69 napsal(a):

Tetamáma napsal(a):

Nabuko napsal(a):

Ještě reakce na tu druhou část. Žít s ním, jen s ním nebýt citově zainteresovaná - to je moje druhá vize :-) Nechci odepřít svému synovi výhody našeho vztahu (finanční i citové). Manželovi jsem i řekla, že s ním zůstanu, budu s ním normálně spát, pečovat o rodinu, domácnost, ale že nemůžu vyloučit, že až potkám někoho, kdo bude dobrým otcem pro mého syna a zároveň i dobrým partnerem pro mě, že bez servítek neodejdu.

Žít s někým a nebýt citově zainteresovaná  nějaký čas asi jde. Potom se ale buďto city vrátí a pokud nevrátí, nevím, jestli je dobré pro dítě žít s citově k sobě chladnými rodiči. Děti jsou vnímavější než dospělí a nemyslím, že by to nepoznaly.

Hele, Tetomámo, vem si, že během toho jeho vztahu, tj. rok a půl byl citově jinde! Když to tak zpětně hodnotím, tak jsme měli k sobě tehdy vztah jako kamarádi. Nebo bratr a sestra. Prostě milenecká složka chyběla. Ale jinak jsme si rozumněli. Tedy hádali jsme se, ale protože já jsem chtěla tu mileneckou složku a šla jsem tehdy na to blbě a taky bojovala s větrnýmy mlýny.

No ale co chci říct. Děti nic netušili, nijak netrpěli. Nepřestali jsme totiž být rodiči. Možná jsme byli hlavně rodiči a pak kamarádi.

No a tak o tomhle jsem psala jako o případné další formě soužití s ním, kdyby se rozhodl nevzdát se milenky. Jen bychom  se už nehádali, už jsem se to naučila. Stejně jsem hádkama ničeho nedosáhla. Asi bych hledala milence, přitele či partnera. Ale jsem přesvědčená, že to ak jde i dlouhodobě.

Někdo se rozvede a přesto nebo i tak děti trpí, protože rozvedení přestali být rodiči.

Vanilko, opět souhlas. Tak nějak bych to chtěla jako druhou, horší variantu. Přeci jenom, jsme pořád kamarádi a většinou je nám spolu fajn.

Vanilko, pokod se to takhle povede, je to samozřejmě paráda............

Nabuko napsal(a):

Andromeda napsal(a):

Teď neplánuju, musím říct, že je to fajn, nemusím mít moc věcí v hlavě a jsem happy Má to něco do sebe, stačí to nechat plynout a ono to NĚJAK dopadne

Ale jak to zařídit, aby mi to v téhle hlavě přeplo?

Asi tím, že to zkusíš

Andromedo krásně napsaný. Oni většinou chlapi v této situaci opravdu NEVÍ co dělat. Jsou bezradní. A to my je většinou tlačíme k tomu, aby s vymezili. Většinový scénář je, že si v tom tak žijí a neřeší. Taky proč.

Nabuko napsal(a):

majkafa napsal(a):

Nabuko napsal(a):

Ale jak to zařídit, aby mi to v téhle hlavě přeplo?

Nabuko, to kdyby někdo věděl, tak je to na nobelovku.

:-)

Nabuko, tímto mi připomínáš mne samotnou. Před rokem jsem tady přesně takhle volala, že vím vše, co mám udělat, rozumím tomu,  ale Pan - řekni mi JAK? Jak si to v té hlavě přepnout? Teď už to tam snad mám přepnutý, ale jak jsem to udělala, netuším. Prostě to tak nějak přišlo tím, že jsem na tom pracovala, četla knížky, četla babinet, rozmlouvala s lidmi, přemýšlela, naslouchala sama sobě. Když jsem se "urputně" přestala snažit přepnout to a nechala vše volně plynout, přišlo to tak nějak "samo".

Nabuko napsal(a):

Andromedo - obětovala, ale nebrala bych to jako oběť, ale jako svoje rozhodnutí, které by pramenilo z mého pragmatismu a lásky k mému manželovi.

Nabuko, on teď o té lásce není úplně přesvědčen, v tomhle případě by to opravdu byla rozumem zdůvodněná oběť. Otázkou zůstává, jestli by to "přetvařování" vašemu vztahu do budoucna prospělo. On by neměl přinášet oběť, ale měl by se k tobě chtít vrátit, aby ten vztah měl smysl. Nevím, jestli by tě bavil vztah s nastrčenou figurkou jen abys měla pocit "naplněného smyslu manželsví".

Andromeda napsal(a):

Nabuko napsal(a):

Andromedo - obětovala, ale nebrala bych to jako oběť, ale jako svoje rozhodnutí, které by pramenilo z mého pragmatismu a lásky k mému manželovi.

Nabuko, on teď o té lásce není úplně přesvědčen, v tomhle případě by to opravdu byla rozumem zdůvodněná oběť. Otázkou zůstává, jestli by to "přetvařování" vašemu vztahu do budoucna prospělo. On by neměl přinášet oběť, ale měl by se k tobě chtít vrátit, aby ten vztah měl smysl. Nevím, jestli by tě bavil vztah s nastrčenou figurkou jen abys měla pocit "naplněného smyslu manželsví".

Andomedo, nesmíš to podle mě brát takhle vyhroceně. Nezapomeň že on je pod vlivem hormonů, je čerstvě zamilovaný a možná že jen platonicky. U milenky chyby nevidí, má růžové brýle. 

Vždyť jsem to už psala. Kdybych se řídila tím, co řekl o mně, o našem vztahu a o milence můj muž v době provalení, tak si hodím mašli. Taky tam nebyla zmíňka o mně, ale jen o povinnosti k dětem a k rodině. A dnes to on vidí úplně jinak, sám mi říká, že tehdy byl na milence sexuálně závislý a neměl patřičný nadhled. O milence dnes mluví úplně jinak než tehdy a zrovna tak o mně.

Já si myslím, že xxxx se tady k tomu postavila podle svého úhlu pohledu. Ona si špatně zvolila, nepoznala, že se nechala oblbnout darebákem, ketrý navíc existenčně ohrožuje ji i syna a je mu to fuk. To se ani nedivím   , že je naštvaná a že si říká, že kdyby tohle věděla dřív, tak to dřív řešila a nedopadla tak, jak dopadla. Takže i chápu její postoj k nevěře manžela Nabuko. Všeobecně se totiž předpokládá, že budoucí taťka ba měl být šťastný jak blecha , ženu opečovávat a nepodrážet. Je to pro ženu velice zranitelné období kdy si většina připadá ooooobrovská a neforemná  a vůbec  na nic a má třeba výkyvy nálad. Takže v tomhle hájeném období je to fakt nefér. Ale co je v životě  fér, že .....

Taky jsem si vzpomněla na Janinku  ( ???  jestli jsem jí nespletla nick) ..... ta  měla taky dárečka, vyrobil dítě jí i milence a chudáček nevěděl s kterou zůstane ...    

Tak ji necupujte, každý na to fakt kouká podle své zažité zkušenosti  ..... a taky znám  jednu ( já to nejsem ) kterou nevěrný manža nakazil kapavkou .......