Cihla napsal(a):

No, já to pochopila, že je lepší chodit třeba s "obyčejným" truhlářem (nebo manažerem, dosaď co se ti líbí ) než třeba s nějakým umělcem, který např. slyší barvy a tvoří pod vlivem nějaké drogy, zapřisáhlí věřící nějaké sekty a tak, takoví ti pošuci (v dobrém slova smyslu). S těmi je to fakt těžší, ale tím nechci nikoho urazit, jen můj názor a příklad. Lidé, kteří hodně vybočují z normálu. Jde to s nimi, ale je to těžší cesta, víc problémů. Tak jsem pochopila toho psychologa.

Cihlo BINGO!

S pritelem jsme prakticky od zacatku travili spolecne vikendy tj 48 hod v kuse a pak uz jsme rovnou zacli bydlet spolu. Je to dobra skola. Mam nekolik kamaradek, co sli s partnery rovnou do bytu/baraku na hypo a pak se nestacily divit, s kym to xlet chodily, nekde to skoncilo i rozchodem.

Martinko 1,
možná je to otázka priorit- ten tvůj známý. Až mu "zavoní" nějaký kvíteček, bude s ní rád začínat úplně od začátku a svůj díl na baráku přepíše na děti. Taky pro ně ho budoval, ne?
Když jsme  začali mít v manž. problémy, ráda bych přijala verzi, že bude jezdit jen na víkendy a kvůli dětem budeme takto zmírňovat napnelismus. Láska se vytratí, ale děti jsou tu a potřebují oba rodiče. Taky víš,s jakým čertem bojuješ ,ale nevíš, jakého  život přihraje příště.

K původnímu tématu
Po nedlouhé známosti jsem se sbydlela s přítelem, ale velmi brzy jsem ho požádala, aby  odešel. S dětmi vycházel výborně, sexík byl taky prima. Lhal a to já nemusím, nepřispíval dostatečně, ničím ze sebe mě neobohacoval.
Byla to drsná zkušenost, ale kdybychom se vídali jen občas, vůbec bych nevěděla, s kým tancuju.

Pokud spolu lidi nezávazně chodí delší dobu, rozčarování ze společného bydlení jsou teda krutá No, někdy je to drsný i pokud se člověk sbydlí v zamilovanosti. Pak s údivem sleduje, že určitá reakce, činnost, zvyk partnera, ....co se jevilo jako náhoda, nepodstatné, nestálo za povšimnutí, leze na nervy, nelze skousnout, člověk se nestačí divit.  Taky názory, náhledy na život druhého se začínají tak nějak vyhrocovat, mnohdy jsou žel zcela opačné ... A čím jsou lidi starší, tím je to horší. měla bych soukromou teorii, že mladí jsou jednak pružní a otevření změnám a taky víceméně zvyklí poslouchat..., kdežto čím starší, tím větší "patent na rozum" a pocit, že jak to dělám já a jak se chovám já, je to nejlepší vůbec možné řešení...Tolerance trochu pokulhává

Co si myslíte o chození?S přítelem už chodím od svých 16 a půl roku, je mi 23 a už tři roky bydlím u něj.Vychází nám to, až na to, že bydlíme dohromady s jeho matkou.Ona bydlí dole a my nahoře akorát kuchyň máme společnou.Dříve mi to nevadilo,ale už mi to připadá dlouho a začíná mi vadit, že ji poříd vidím, nemám si s ní skoro co říct a není mi sympatické její chování k mému příteli.Ona je rozvedená a po mém příteli pořád něco potřebuje,a´t jde zatopit,atd.Do roku nám snad vyjde hypotéka a budeme spravovat celý vrch a budem mít zvlášť vchody a vše,tak snad to bude lepší.Poslední dobou mi připadá, že je něo špatně, necítím se tu a mám z toho špatnou náladu, přítel o mých pocitech ví a říká, že musím vydržet,až to opravíme.No a už bych chtěla i miminko, prostě chci aby můj život se někam přehoupl, něco mi chybí, možná ta rodina!

No, je to fakt děsný to společný bydlení s rodinou ať už s mojí nebo s jeho.Jenže je tu problém, jeho matka je rozvedená a má na krku dvě dcery, takže přítel jí dělá něco jako náhradního manžela.Vím, že schody jak říkáš to asi nevyřeší,ale přítel se odstěhovat nechce, cítí, že jí musí pomáhat, když zůstala sama nebo co a já jelikož jsem neměla moc navybranou jsem si vydupala aspoň to, že bude vše oddělené a já pokud možno ji budu vídat co nejméně.Neříkám, někdy je fajn,ale svůj život jsem si představovala jinak a ne že se budu ve svých letech kdy mám vše ještě před sebou starat o někoho kromě mého vlastního dítěte, což si přeju ze všecho nejvíc, asi si potřebuju udělat tu svou rodinu a mít ten svůj "klid"))
Možná mě chápeš?!

terezka007 napsal(a):

S přítelem jsme spolu začali žít po skoro dvou letech chození. A musím říct, že  společné bydlení mi vyhovuje mnohem víc než "pouhé" chození.

Já jsem začala bydlet s přítelem po pěti letech chození a taky si nestěžuju, mezi náma je to mnohem důvěrnější než předtím.Občas mě chytne ponorka ale posléze je to zas v pohodě.
Už bych neměnila!

Ema305 napsal(a):

Chodím s přítelem už tři roky, oba ještě studujeme, já mám s kamarádkou pronajatý byt a přítel bydlí ve vlastním bytě sám. Chtěla bych abysme bydleli spolu, vlastně to chci už dva roky, ale on pořád nechce, říká, že až po škole, že potřebuje mít taky čas jen pro sebe. Školu skončíme za dva roky. Rozejít se s ním nechci, ale chtěla bych náš vztah posunout dál. Je to od něj sobecký nebo se já do toho moc hrnu, když nám je teprv 23?

Ahojky Emi, já s přítelem ydlím od 20ti.Chlapy to takhle mají že to odkládají a odkládají, já ani nevím jak k tomu došlo, že jsem se k němu nastěhopvala.Možná bych i řekla, že jsem ho k tomu trošku i přitlačila, očas je musíš kopnout aby to pochopili.ydlím tu už 4 roky a je to super.Už ych sama ani nebydlela, aspoň se mám o koho furt starat

Britana napsal(a):

Ptáš se na naše zkušenosti a také na náš názor.Myslím,že je chyba uvažovat o nastěhování se k příteli,zejména když ještě studujete.Neuvažovala bych jestli je od něho sobecké,že bydlí ve vlastním bytě a mně nechá bydlet  s kámoškou v pronajatém.Určitě bych uvažovala o vlastním bydlení a nepočítala bych,že nebudu nic schánět,protože součastný partner má byt,tak budeme mít kde bydlet a čekala na nabídku partnera,že mi nabídne společné bydlení.Dnes chceme být emancipované,soběstačné,rovnocenné partnerky,tak i myšlení by mělo směrovat tímto směrem.Né jenom v něčem,ale ve všem. Když budeš mít ty svůj byt ,pak ,při společném bydlení, ho můžeš třeba pronajmout atd..atd..

Jojo, o tohle se snažím. Počítám s tím, že až dokončím školu, tak si najdu vlastní bydlení. Asi v tomhle nejsem tak moc emancipovaná, tak se musím dost snažit:) Nicméně se mi nechce čekat až se on rozmyslí a já budu moct hezky naběhnout k němu. Takže celkem past:lol:

Britana napsal(a):

Ptáš se na naše zkušenosti a také na náš názor.Myslím,že je chyba uvažovat o nastěhování se k příteli,zejména když ještě studujete.Neuvažovala bych jestli je od něho sobecké,že bydlí ve vlastním bytě a mně nechá bydlet  s kámoškou v pronajatém.Určitě bych uvažovala o vlastním bydlení a nepočítala bych,že nebudu nic schánět,protože součastný partner má byt,tak budeme mít kde bydlet a čekala na nabídku partnera,že mi nabídne společné bydlení.Dnes chceme být emancipované,soběstačné,rovnocenné partnerky,tak i myšlení by mělo směrovat tímto směrem.Né jenom v něčem,ale ve všem. Když budeš mít ty svůj byt ,pak ,při společném bydlení, ho můžeš třeba pronajmout atd..atd..

Je to dobrej plán, ale ty peníze nejsou.Taky jsem to tak chtěla udělat ale pak mi řekl at se k němu nastěhuju.Předtím jsem bydlela uu rodičů.