Ja by som sa po svojej skúsenosti do toho nehrnula(sťahovala som sa pod tlakom okolností po pár týždňoch k rozvedenému, ktorý sa staral o syna), ale je to neoceniteľná skúsenosť. Je to diametrálny rozdiel oproti "randeniu", ale tiež poriadny záhul. Niektorý vzťah to posilní, iný rozbije...

Můj názor je taky, že pokud chceš někoho opravdu poznat, je lépe spolu bydlet..něco jiného je asi ve dvaceti a něco jiného po třicítce.. Randění je krásná věc ale, při svém pracovním vytížení a dětech bych se k tomu randění dostala tak jednou za 14dní a to už asi není žádný vztah.. Když spolu partneři bydlí tak maj šanci hned na začátku poznat jestli jsou schopni spolu vůbec žít..

Je to pravda, bydlení hned a od začátku, pokud chce člověk toho druhého otestovat a neztrácet čas s dlouhodobým randěním. Při bydlení se totiž projeví věci, které za jiných okolnosti vůbec. Chodila jsem s klukem přes rok, každý měl svůj byt a vztah jsme pak ukončili také proto,že partner nestál o to, abychom žili dohromady...pak jsme se po roce k sobě vrátili, po půl roce sestěhovali a po třech měsících už jsem se vracela zase zpátky domů, protože společné soužití bylo utrpěním... zkrátka si zvykl na svoji svobodu a vadily mu jakékoliv kompromisy, které se holt musí při společném soužití dělat....

Společné bydlení je o poznání toho druhého. Moc věcí se schovat nebo předstírat nedá.

Lépe je bydlet společně - samozřejmě, když na to máte (peníze).

Můj přítel se dost spálil s bývalou přítelkyní, šel do toho od začátku naplno včetně toho bydlení, a když se pak rozešli, dával to za vinu mimo jiné tomu, že něco uspěchali... Takže mi po třech letech víkendové známosti (bydleli jsme v jednom městě, sotva půl hodiny cesty ) procítěným hlasem sdělil, že se mnou nechce bydlet, protože mě nechce ztratit. Pro mě už ale byl tenhle stav neúnosný, neřekla jsem mu to, ale byla jsem odhodlaná se s ním rozejít, pokud nebude ochotný to zkusit. Nakonec nám náhoda nahrála velmi výhodný pronájem. Byly tam krušné chvíle, ale srovnalo se to, hodně jsme se jeden o druhém dozvěděli a v ledasčem jsme se i pohnuli, naučili jsme se řešit problémy, mluvit spolu...

Chápu oddělené bydlení, pokud je to u lidí, kteří spolu v budoucnu neplánují rodinu, třeba u rozvedených pětačtyřicátníků s odrostlými dětmi- tam mi přijde naprosto pochopitelné, že chtějí mít každý své zázemí a soukromí. Funguje to ale asi jen tehdy, když to tak chtějí oba a když jeden druhého nevyužívá jako servis.

Jinak jsem spíš zastáncem "sbydlení" po měsících, ne letech, stejně jako při seznamování na inzerát jsem pro to, aby dvojice neoddalovala osobní setkání. Někdy se mi zdá, že někteří chtějí mít jenom iluzi vztahu, ten pocit, že někde je někdo, kdo na ně myslí, s někým si esemeskovat nebo randit, ale vlastně se bojí toho druhého doopravdy poznat a žít s ním se vším všudy.

Upravil(a) Judita (19. 10. 2007 18:48)

Ahoj, taky jsem pro společné bydlení, ale ne hned, až po nějakém delším čase. My s přítelem asi půl roku randili a navštěvovali se, pak jsem u něj bývala vždy jen na pár dní, takže jsme si zvykli být spolu a zároveň jsme si ještě nelezli na nervy, a i přes to, když jsme spolu po 2 letech začali regulérně bydlet ve společné domácnosti, měli jsme hrozně problémů a myslím, že bydlet spolu hned od začátku, vzdali jsme to a šli od sebe. Takhle už jsme se opravdu milovali (vím, že to zní nadneseně, ale už to nebyla ta prvotní zamilovanost s růžovými brýlemi) a věděli jsme, že nám to stojí za to řešit, no a teprve teď po dalších 2 letech v jedné domácnosti nám to klape a za nic bych neměnila. Podle mě bydlet spolu ihned je taky spíš ke škodě, nedáš člověku šanci, kterou by si zasloužil a možná je to ten pravý, ale ty to nezjistíš, protože tě prostě vytáčí některé jeho návyky a nepracujete na zlepšení, jednodušší je to skončit.

surikata napsal(a):

Martinka1 napsal(a):

balonek napsal(a):

Jsem jednou četla zamyšlení od jednoho psychologa, a ten tvrdil, že by člověk si měl najít obyčejného, normálního člověka, s průměrnými vlastnosti, protože všechny vybočující a extrémní, i když jsou třeba velmi zajímavé a charismatické, můžou být časem problém. Asi jsem to napsala nepřesně, ale jistě chápete, co jsem tím chtěla říct. Resp. napsat

Takovouhle blbost - a to fakt napsal psycholog? Asi by měl vrátit diplom

Myslíš??  Nevěřila bys, jak ti může po pár letech soužití některá zpočátku obdivovaná vlastnost tvého protějšku lézt na nervy! Myslím, že pan psycholog velmi dobře věděl, o čem mluví!

A k tématu - já osobně po svých zkušenostech už jedině sama...

Já si akorát nedovedu představit, že bych si vybírala partnera podle toho, že je "průměrnej" - a ani nevím, jak se to pozná! :-)
Jak si podle toho můžu vybrat chlapa? Chlapa si můžu vybrat podle toho, jestli se mi líbí a ne podle toho, že je "průměrnej" - a to ještě nevím, podle jakých měřítek.
Každej člověk je jinej, a co bude vadit mně, nebude vadit jiný ženský.
Podle mě je to rada naprd - i když uznávám, že po letech zprvu obdivovaná vlastnost druhému může lézt na nervy - ale to dopředu nemůžeme vědět, že, abychom se jí vyvarovali.
Proč stahovat kalhoty, když je brod daleko?
Když na vztahu pracuju, můžu se z něj i něco naučit - od toho druhého - třeba jak se vyrovnat s vlastností, kterou jsem nejdřív obdivovala, a pak nenávidím. :-)

Cihla napsal(a):

No, já to pochopila, že je lepší chodit třeba s "obyčejným" truhlářem (nebo manažerem, dosaď co se ti líbí ) než třeba s nějakým umělcem, který např. slyší barvy a tvoří pod vlivem nějaké drogy, zapřisáhlí věřící nějaké sekty a tak, takoví ti pošuci (v dobrém slova smyslu). S těmi je to fakt těžší, ale tím nechci nikoho urazit, jen můj názor a příklad. Lidé, kteří hodně vybočují z normálu. Jde to s nimi, ale je to těžší cesta, víc problémů. Tak jsem pochopila toho psychologa.

Aha... no takovýho bych si stejně nevybrala... :-) Drogově závislé, věřící, sekťáky, pošuky... Ty si asi vybírají podobně "postižené" ženské, kterým to nevadí, ne? Já si to nedovedu představit.
Pokud je to takhle podané - tak ano, ale Ti lidé jsou "problémovější" na vztah už jaksi sami od sebe, než aby mi po nějaké době začlo vadit něco, co za začátku ne... Na chození s takovým typem lidí musí být ženská prostě dělaná. Mně by (v současnosti) nikdo takový nepřitahoval.

Mno, Martinko1,já jsem s jedním takovým umělcem - básníkem chodila, dokonce 4  roky, a doufám, že podobně postižená nejsem Bylo to fajn, ten člověk tě okouzluje svým viděním světa, rebelskými myšlenkami, nekonformností.... ale je pak zjistíš, že tyto vlastnosti jsou fakt převážně naobtíž, ztratíš nervy a jdeš od toho. Vydržet to už opravdu potřebuje svatozář Ale je fakt, že dnes s tím mým praktikem se mi občas zastýskne a v dobrém vzpomínám na ty světlé chvilky, kdy jsme s tím oním rebelským poetou žili podle "jeho diktátu srdce" , není těžké se do takových lidí zamilovat, dokáží ti dát to, co ti "obyčejní" ne.
Surikata: někde jsem četla, že když tti na druhém začne vadit úplně všechno, je problém v tom, že neznáš sama sebe a nevíš, co vlastně chceš. Nemyslím to proti tobě, jen mě to tak napadlo a vzpomněla jsem si na to... jen postřeh.

Kdybych byla mladá a svobodná, tak bych do společného bydlení stoprocentně šla. Kdyby mi bylo 35 a byla rozvedená s malými dětmi, už bych si velmi rozmýšlela, koho si nastěhovat do bytu, ale pokud by se mi líbil a líbil by se i dětem, ještě stále bych do toho asi šla. Ale nyní, když je mi 48, děti jsou dospělé a brzy vyletí z hnízda, už bych nikdy nechtěla s žádným chlapem bydlet. Myslím si, že to stejně chtějí jen ti chlapi, kteří hledají kuchařku, uklízečku a pečovatelu. Ať žije svoboda!

Martinka1 napsal(a):

surikata napsal(a):

Martinka1 napsal(a):

Takovouhle blbost - a to fakt napsal psycholog? Asi by měl vrátit diplom

Myslíš??  Nevěřila bys, jak ti může po pár letech soužití některá zpočátku obdivovaná vlastnost tvého protějšku lézt na nervy! Myslím, že pan psycholog velmi dobře věděl, o čem mluví!

A k tématu - já osobně po svých zkušenostech už jedině sama...

Já si akorát nedovedu představit, že bych si vybírala partnera podle toho, že je "průměrnej" - a ani nevím, jak se to pozná! :-)
Jak si podle toho můžu vybrat chlapa? Chlapa si můžu vybrat podle toho, jestli se mi líbí a ne podle toho, že je "průměrnej" - a to ještě nevím, podle jakých měřítek.
Každej člověk je jinej, a co bude vadit mně, nebude vadit jiný ženský.
Podle mě je to rada naprd - i když uznávám, že po letech zprvu obdivovaná vlastnost druhému může lézt na nervy - ale to dopředu nemůžeme vědět, že, abychom se jí vyvarovali.
Proč stahovat kalhoty, když je brod daleko?
Když na vztahu pracuju, můžu se z něj i něco naučit - od toho druhého - třeba jak se vyrovnat s vlastností, kterou jsem nejdřív obdivovala, a pak nenávidím. :-)

Můj známý opustil manželku a děti pro rusovlásku, která byla neskutečně "živočišná", skvělý sex, všechno prožívala a tak. Po 20letech normálního manželství byl úplně v transu. Ovšem po roce a půl z toho vzathu utíkal a dosti těžce, neboť rusovláska byla léčená hysterka s papírem na hlavu, což mu jaksi uspěšně tajila...normálně ho pokousala jako pes a vůbec uměla vyvádět , nejen v posteli při sexu. ten by teď rád "normální" partnerku, přesně dle rad toho psychologa.