Svatba je pro mě důležitá i z toho hlediska, že se chystáme na koupi nemovitosti. Myslím, že v případě dětí a majetku se lidi mají vzít. Myslím, si, že to pak bere i zodpovědněji. Partnerovi je 32 let, myslím, že už má taky čas i když u chlapů se to dá těžko říct. Tak myslíš nechat to plynout?

Jj to je pořád stejná písnička. Mému příteli je 34, jsme spolu pátým rokem a dítě jojo, ale svatbu nene

Ty pány chápu, já bych se nerad taky někdy ženil! Důvody: plno lidí se rozvádí (prý až 50 procent!), můžete odejít od druhého prakticky stejně tak jako když nejste svoji, nechutné scény ohledně dělení majetku, někdy i vraždy. Mají-li se dva rádi, tak určitě ne kvůli papíru. Tolik můj názor jako chlapa.

Nic si nezoufej, nejsi v tom sama Ten můj taky nechce o svatbě ani slyšet Jsme spolu 3 roky a sice sem tam nějaká ta věta z mých úst vypadne...jako : kdý že si mě to teda vezmeš?? ale reakce nic moc ale letos na jaře přišel a dal mi prstýnek s tím, že je to teda jako ten zásnubní a to je skoro jako svatba, tak ať teď dám chvíli pokoj, že všechno přijde Zkus se na to neupínat, hodně lidí žije "na hromádce" není na tom nic špatného. A pokud se máte vzít, tak se vezmete, neboj Hlavně netlač na pilu, taky by se mohlo stát, že nebude ani manžel ani přítel... Držím palce

No joé no já to měla lehký mi jsme se jednou o tom bavili a pak už to jelo. Stačili tři měsíce a bylo to.

Já jsem na tom podobně. Řekl mi, že letos už to nestihneme!

Tak to je super! S těmi dětmi jsme na tom podobně. I s tím, že přijmení bych dala své - to začal remcat, že ne, že to nikdy, bla bla bla... No a nic.

Toužit po svatbě je dnes již dle mého opravdu trapné! A je to projev majetnictví.

Čtu Vaše příspěvky, ale na tohle musím reagovat. S přítelem jsme tři roky a máme roční holčičku, které jsem bohužel dala příjmení po přítelovi, asi nějakej výpadek v mozku. Teď toho lituji, všude kam jdeme (doktor, ...) musí říkat jiné přijmení, než je moje a tohle mi přijde trapné. Čekám pořád, kdy nastane ta moje chvíle, kdy se vezmeme, abych taky někam patřila a vůbec mi to nepřijde trapné

No podle mě svatba tak trochu výrazem majetnictví je. Chceme, aby ten druhý patřil jenom nám a chceme to mít oficiálně potvrzené. Když se na tom oba shodnou, tak proč ne. Ale zaráží mě jedna věc. Totiž proč ten nátlak. Podle mě ženská, která zná svojí cenu, se nesnižuje k tomu, aby vymýšlela různě triky, jak svého vyvoleného doslova dotáhnout k oltáři.

Upravil(a) estelle (31. 1. 2008 18:41)

Verunka a Vanesska napsal(a):

Čtu Vaše příspěvky, ale na tohle musím reagovat. S přítelem jsme tři roky a máme roční holčičku, které jsem bohužel dala příjmení po přítelovi, asi nějakej výpadek v mozku. Teď toho lituji, všude kam jdeme (doktor, ...) musí říkat jiné přijmení, než je moje a tohle mi přijde trapné. Čekám pořád, kdy nastane ta moje chvíle, kdy se vezmeme, abych taky někam patřila a vůbec mi to nepřijde trapné

Taky máme s přítelem dítko, které má příjmení po tatínkovi. A naprosto chápu jak to myslíš s tou trapností např. u doktorů. Taky mě nebaví a je mi nepříjemné donekonečna vysvětlovat, že se jmenuji jinak než můj syn. Ale narozdíl od tebe už před jeho narozením jsem věděla, že to nebude napořád. Přítel mě požádal o ruku před synovým narozením, ale k uskutečnění svatby jsme se dostali až teď  a jsem celkem ráda, že si to užije i mrňous.

Ja myslim, ze do stadia "svatba ano" musi kazdy dospet sam. Vetsinou zensky jsou v tomhle trochu rychlejsi tak holt musi pockat.
Ja jsem se taky uz chtela vdavat dlouho, ale pritele jsem do niceho netlacila, nebavili jsme se o tom....no a pak sam prisel a pozadal me. Takze po 4 letech do toho prastime

Co mam ale zkusenost z okoli, pokud se chlap nerozhoupe ani po 7-10 letech tak to vetsinou nedopadne.....teda dopadne, ale rozchodem. Po takoveto dobe uz musi vedet jestli teda ano ci ne. Moje kamaradka cekala 8 let a pak uz zacala nalehat...no a on na to, ze se rozejdou. Proste spolu byli ze setrvacnosti, ona mu varila, uklizela, a on byl proste jen pohodlnej. Pak ji dokonce rekl, ze neni ta prava! No jako objevne zjisteni po 8 letech vztahu, ne?