Po odeznění první zamilovanosti, kdy jsme se vídali obden, jsem dva roky měla víkendový vztah na "dálku" mezi Královým Polem a Žabovřeskami

Poté jsem příteli víceméně dala nůž na krk, ne jako utlimátum, ale vnitřně jsem byla rozhodnutá, že spolu buď začneme bydlet, nebo to pro mě nemá dál cenu. Naštěstí mu to došlo...

To naštěstí neznám a obdivuju všechny kterým to vydrželo

Mě vztah na dálku vydržel rok a čtvrt - já myslela, že je to zvládnutelné - oba jsme měli náročnou práci - a vídali se jen o víkendech a byli spokojeni. Jenže on ač tvrdil, že mě má rád - tak si našel ženu ze stejné vesničky a vysvětlil mi, že je pro něho časově náročné dojíždět. Takže se přikláním k Santale a tvrdím, že už bych do vtahu na dálku nešla. Ale i tak věřím, že někdo tu vzdálenost zvládnout může. Hodně štěstí.

Emmo, já jsem do té doby bydlela v podnájmu, on v mamahotelu   Našli jsme si byt a v létě oslavíme páté výročí 

Nelituju toho, že jsem s ním zůstala, ale zpětně si říkám, že jsem měla projevovat své přání po společném bydlení daleko rázněji a dřív než po třech letech vztahu...

Emma napsal(a):

Holky, se.erte mně!
Ja som zamilovaná, šťastná, že som konečne našla človeka, z ktorého mám pocit, že mi rozumie a dopĺňa to, čo bolo doteraz nezaplnené..
Sme 100km od seba, cez týždeň je to ťažké, ale keď sme spolu, je to neuveriteľne pokojné a prirodzené.... myslím, že za ním by som utekala aj na kraj sveta!

Co vám brání být spolu ? Proč nejdeš za ním ? On za tebou ? Napiš víc... Jasně, že se nedá nic zobecnit

Znám pár, kdy on pracuje na ropný plošině - má smlouvu na rok a oba vědí, že po těch 12 měsících to končí. Oba vědí, že potřebují peníze, proto tu praci vzal.
Společný cíl a vidina konce. Nevím..Snad jim to vyjde.

Upravil(a) Santala (24. 4. 2007 10:52)

1.2 km?

Ono záleží taky na těch dvou
Můžou bydlet v paneláku v bytech pod sebou a budou si cizejší než ti z " ropné plošiny" a těm to třeba vydrží dalších 50let

8 let trval vztah - já v Praze a přítel v Seville a pak v Buenos Aires...no nakonec jsme se oba shodli na tom, že ani jeden se za druhým nechce stěhovat a přátelsky jsme se rozešli - také kvůli tomu, že nám to paradoxně lépe šlo na dálku než dohromady...Ale jsem za to všechno strašně vděčná osudu, protože to byla vážně skvělá doba a určitě největší láska mého života a dodnes jsme nejlepší přátelé...
Obecně je to hodně o toleranci a ochotě z obou stran...když to chybí, tak to nevydrží ani týden. Trochu problém jsou vždycky kulturní rozdíly - člověk si myslí, že láska všechno překoná, ale když jste si každý hrál na jiném písečku, tak je to poznat stále... No a taky náš vztah byl otevřený: tedy když nejsme oba ve stejném městě, tak si jedem po svém - a oba jsme toto pravidlo plně respektovali a nebylo nám vnitřně proti srsti...jinak by ten rozchod taky přišel mnohem dříve...

Tolerance ve vztahu je jedna z nejdůležitějších věcí. Měla jsem manžela, ale jaksi jsme ke konci taky žili něco, jako víkendový vztah a později ani to ne.
Dnes mám partnera s opačným problémem. Pracovní dny trávíme spolu, ale víkendy patří jeho dětem a rodičům na druhém konci republiky. respektuju to, zatím to funguje, ale nepopírám, že i to je občas náročné na hlavu.

Záleží na vztahu ... největší vzdálenost může být právě mezi těmi dvěmi. Nemyslím tím v km !

Mám vztah na víkendy. Vzdálenost mezi námi jen asi 90 km. Trvá to zatím rok a dva měsíce. Občas přijde "duševní krizovka" ale zvládnout se to dá. V dojíždění o víkendech se střídáme. Dohodli jsme se, že počkáme až jeho syn udělá maturitu a moje dcera dokončí první třídu, pak se rozhodneme kam se přestěhujeme. Vše záleží na lidech. Pokud se někdo chce najít někoho jiného, nebo podvádět, je jedno jestli jste od sebe půl světa nebo ve stejném měste.

Santala, ja som mamička s dieťaťom. Mám veľmi dobrú prácu vo výbornom kolektíve. Toto je ešte len mladunký vzťah, ale dosť intenzívny na duševnú blízkosť. Takže sa zdá, že má budúcnosť. Otázka je, kto sa vlastne vzdá svojho zázemia. Mne maminka dosť pomáha s dcérkou, vyberá mi ju zo školy, učí sa s ňou, tým pádom sa nemusím ponáhľať z práce domov a byť vystresovaná všetko sama stíhať... Vlastný byt zatiaľ nemám (kvôli predošlému manželovi). Chcem si ho kúpiť budúci rok. Ale neviem, či by som v tom meste našla takú prácu, akú mám teraz. Smola je ešte v tom, že som úzko zameraná, myslím profesne. On práve zmenil prácu, má vlastný 4 izbový byt, ešte nezariadený.
O toto mi vlastne asi ani tak nejde. Čo si naozaj neviem predstaviť je, že ak by sme sa jeden alebo druhý presťahovali kvôli sebe, tak by to potom pre nás oboch bol veľký životný krok, keďže je tam dieťa. Čo myslíte? Jednoducho, už by nešlo len o fazuľky...
A ako Adriana správne podotka, už jedno veľké sklamanie mám za sebou. A nebolo to sklamaním len mojím, ale aj moja dcérka veľmi trpela. Preto sa asi teraz tak bojím...

Upravil(a) Emma (24. 4. 2007 14:37)