Regi, ano, téma spřízněných duší stojí za to rozvinout víc, škoda, že právě odcházím. Naťukla jsem to právě vedle v "myslíte na smrt".

Tak já se připojím. Bylo mi 22, když jsem nastoupila po VŠ do své první práce - v listopadu 1993. Na jaře dalšího roku se tam objevil modrooký blonďatý kluk, naše nová posila. Když jsem ho tak viděla, podklesla mi kolena. Hrozně moc se mi líbil, ale byla jsem takový blbec, že jsem měla strach ho oslovit a třeba ho pozvat na rande, na výlet, prostě něco podniknout...... Byla jsem do něj fakt hodně zamilovaná, ale prostě jsem byla ta princezna, která čeká, že bude sbalena. Jenže on byl nesmělý panic a tak nic....... Pak se jednoho krásného dne před vánoci konal podnikový večírek, kde ho lapila má kolegyně. Marně jsem se ho ten večer pokoušela sbalit, protože jsem viděla, že mám poslední šanci..... Lapila ho ona. Nebyla takový trouba jako já, sbalila ho a do roka a čtvrt čekali mimčo. Tak se vzali, krvácelo mi celou tu dobu srdce...... Pak jsem změnila pracoviště a na něj zapomněla...... Sejde z očí, sejde z mysli...... Po pěti letech nás společný pracovní projekt svedl dohromady. Byl o 20 kg těžší a já si tak říkala, ještě že to dopadlo tak jak dopadlo.... . Jenže, při pracovních schůzkách jsem cítila, že to zase mezi námi těžce jiskří, a tentokrát z obou stran. Zamilovali jsme se do sebe, kvůli mně zhubnul 20 kg, bylo to šílenství....... Byl ženatý, s dítětem, rodiče mu hrozili, že ho vydědí, seberou barák, když se rozvede...... Skončil s vypumpovaným žaludkem na ARO....... Já pak na psychiatrii s pocuchanými nervy..... Zůstal doma s rodinou a do roka čekali dalšího potomka...... Náhoda? Ne, nevěřím, vím, že jsme si byli předurčeni spolu něco vyřešit, já to oddálila, a tak to přišlo později, a mělo to pořádné grády.....

No, zbaite ma, ale ja som považovala a asi aj považujem za osudové o.i. stretnutie s "mojím ženáčom". Bola som s ním dvakrát(pauza medzitým 3 roky) a obidva razy sme sa dali dokopy, keď som bola v rekonvalescencii po zlom rozchode... Prvý raz sme na seba natrafili v električke, oslovil ma, dosť priamočiaro šiel na vec a hoci ma k nemu niečo ťahalo, nebola som si istá. Dala som mu vizitku, ale keďže som nemala mobil a šla som vzápätí na dva týždne lyžovať, nedovolal sa mi, len si dobre pokecal s mojimi rodičmi, a potom to vzdal . Aj ja som ho viac-menej pustila z hlavy, len občas som so slzou v oku rozmýšľala, čo by bolo, keby... Odmietla som aj "dovolenkovú známosť", lebo som mala absurdný pocit, že by som mu bola neverná. Potom sme sa po pol roku náhodou - ktoré samozrejme neexistujú - znovu stretli v električke. Normálne už jazdieval autom(preto až po pol roku), ale mal ho v oprave... Už sme neplytvali časom, šli sme rovno na kávu, na ďalšie rande, do postele... Do života. Po rozchode sme ostali v občasnom kontakte(nefyzickom) a asi po troch rokoch mi zavolal, keď som opäť bola v období trúchlenia. Namlouvání bolo kratšie, kocovina tentoraz dosť dlhá... Ale trvám na tom, že to bol osud.

Nestraš...?!!! Už nechcééém! Prisahám, že som sa už poučila!

Já jsem se do mého manžela zamilovala na první pohled. Ihned jak jsem ho spatřila. Do té doby se mi to nestávalo a od té doby taky ne.

On byl velký vůdce revoluce - byl ve vedení stávkového výboru na naší fakultě v roce 1989. Poprvé jsem ho uviděla 20.11. když nám studentům ve velké aule vyprávěl proč jít do stávky. Já ho vůbec neposlouchala, koukala na něj jak na svatý obrázek. Později jsem se stala sekretářkou stávkového výboru, on byl pro mě velký boss, který vůbec o mě nejevil zájem. Ale nakonec mě zbalil on. No první pusu jsme si dali v den, kdy byl Havel poprvé zvolen prezidentem. MMCH druhý syn se nám narodil v ten den, kdy měl Havel druhou svatbu

Ale zpátky ke mně a mému muži: později jsme zjistili, že nejlepší kámoška mé maminky bydlela o patro výš než rodiče mého muže. Takže když byla moje maminka se mnou těhotná na návštěvě u své kámošky tak občas pozorovala o patro níž maminku mého muže, která tam vyvalovala na balkóně své bříško, ve kterém byl můj muž. Narodili jsme se totiž pět dnů od sebe.

Ta kámoška mé maminky měla psa, kterého jako malý kluk venčil někdy můj muž a také občas já.

Mohli jsme se tedy jako děti potkávat. Pak se kámoška mé maminky odstěhovala pryč, my se s mužem dali dohromady o mnoho let později.

Já to mám tak trošku s nejlepším kamarádem. Už od první chvíle co jsme se potkali tak bylo mezi námi zvláštní napětí. Strašně moc si rozumíme. Jsme spřízněný duše. Pomáhá nám vzájemná přítomnost a povídání když je nám zle. Jsme rádi spolu. Prostě nejlepší kamarádi. Kolikrát jsme oba ale chtěli víc. Jenže nikdy nám to nevyšlo. Za tolik let! Když jsem byla volná já, ona někoho měl a naruby, když byl volný on, měla jsem zase přítele já. Teď máme už dlouhodobě každý svého partnera a světe div se,vzájemně si to přejem a jsme rádi, že ten druhý je šťastný. I když takový to napětí je mezi námi pořád . Já jsem po čase dospěla k tomu, že si prostě asi jako partneři nejsme souznění, že jsme jako dvě rovnoběžky, které si hoví vedle sebe, ale nikdy se neprotnou.

Upravil(a) madelain (17. 4. 2007 16:25)

ja to poviem stručne. chodila som s jeho kamarátom, neznášali sme sa. a keď sa začali MS v hokeji, tak sme chodili partia do krčmy pozerať zápasy. sedeli sme ďalej od seba, oproti sebe. nad jeho hlavou telka, na ktorú som hľadela ja a môj priateľ, nad mojou hlavou telka na ktorú mal pozerať on a zbytok ľudí. tých pár zápasov rozhodlo.všetci kukali na hokej, len my na seba. ako vlastne skončili MS v hokeji 2003?

Ach, ta láska nebeská...

nádherný...všechno:-)))  -))))

Regina napsal(a):

Madlen, jako Mulder a Scullyová . Nebo Dempsey a Makpeaceová.

Harry a Sally - tí to ale po desťročiach dotiahli "dokopy".

Já se neumím zamilovat na první pohled. Mého BM jsem poznala na VŠ, chodil se mnou do kruhu. Vůbec ničím mě nezaujal, byl to prostě spolužák. Pak jsme jeli na zmní výcvikový kurs, ani jeden jsme neuměli lyžovat a sedět s ostatními nelyžaři v zakouřené hospodě se nám nechtělo, tak jsme chodili po venku a povídali si. Zjistili jsme, že máme hodně společných zájmů a názorů. Po návratu a skončení zkouškového období mě začal doprovázet po škole na trolejbus a občas jsme spolu šli do kina nebo na výlet a po pár týdnech jsem zjistila, že spolu chodíme. Tak nějak plíživě jsem se zamilovala, ale nejvíc jsem ho milovala až po svatbě.  Měla jsem tehdy pocit, že jsme si souzeni, že jsme 2 půlky jedné kuličky. Myslela jsem si to, já blbec, dlouho, až do 3.září 2005, kdy mi řekl, že mě nemiluje a že se chce rozvést.