V neděli na apríla jsme byly s manželem na procházce. Začaly jsem se bavit o porodu, že se nějak začínám bát a že si myslim, že něco nebude o.k. Prostě takovej blbej pocit. Manžel mě uklidňoval a řikal, že právě naopak..všechno bude v pohodě, dojedem do porodnice já udělám prd prd prd a mrňousek bude venku. Každopádně procházka to zřejmě rozjela páč večer asi kolem šestý mi začaly kontrakce. Koukala jsem na hodiny a zjistila, že jsou po pěti minutách. Žádný velký bolesti, ale lehce prodejchávat jsem teda musela. Když manžel zjistil, že už to trvá asi čtyři hodiny tak zavelel, že jedem, že nám přeci na kurzu řikali, že pokud jsou kontrakce po pěti minutách aspoň dvě hodiny tak jet. Já jsem dělala asi hodinu fóry páč jsem nechtěla plašit a řikala si, že nás stejně pošlou domu. Pod nátlakem jsem se oblíkla a asi kolem jedenáctý jsme vyrazily. V porodce mi natočili monitor a když mě dr. vyšetřil tak nám sdělil, že se nic neděje a ať jedeme domu. Dal mi nějaký prášek, který jsem si měla vzít večer na noc, abych se trochu vyspala. Dojeli jsme domu, převlíkli do pyžama a šli jsme spát. Manžel hned usnul, ale u mě začali kontrakce sílit. Šla jsem si udělat horkou vanu kde jsem ležela asi hodinu, ale vůbec nepomohla. Kontrakce byly fakt už docela silný, ale nechtěla jsem budit manžela a potom co nás poslali domu jsem si řikala, že nikam nejedu. Vydržela jsem takhle asi do osmi do rána s tim, že se manžel vzbudil a když viděl, že chodim po bytě a bulim tak se rychle oblíkul a řikal, že radši zase jedem, že tohle je už trochu hodně. Já už ani neprotestovala. Když jsme dojeli do porodky, tak už tam byla jiná směna. Doktorka mě prohlédla a řekla, že už se to pomalu začíná rozjíždět, ale jestli bydlíme někde blízko tak ať jedu ještě na dvě hodinky domu a odpočinu si. Kdybych bydlela dál tak si mě tam už nechají. Já chtěla domu i když věta odpočívejte mě docela rozesmála. Tak jsme jeli zase domu s tim, že se za dvě hodinky máme vrátit. Přijeli jsme domu já se převlíkla znovu do pyžama…lehla jsem si na postel a v tu chvíli jsem měla velkou kontrakci a najednou rup a vylítlo ze mě asi litr plodovky. Stála jsem nad mokrou podlahou a manžel kolem mě chudák lítal a i když jsem na něm viděla, že je nervní tak se mě snažil uklidňovat, že všechno bude v pohodě. Volal do porodky a tam samozřejmě ať nečekáme a přijedeme. Do toho jsem měla furt ty kontrakce po pěti minutách a byly už fakt dost bolestivý, že jsem sprdla manžela za každej projetej kanál J Takže na potřetí v porodce. To už nás odvedli na takovej pokoj kde jsme byly s manželem sami a kde už jsem měla rodit. Bylo asi devět hodin. Přišla dr. a vyšetřila mě a řekla, že jsem otevřená jenom na jeden cm, ale podle těch kontrakcích, že by se to mělo brzy posunout. No….neposunulo a na to, že každou hodinu by se to mělo zlepšit o cenťák tak já byla ještě ve dvanáct uplně zavřená a žádnej postup. Už jsme lezla pomalu po zdi. Balon, sprcha nic mi nepomáhalo. Pořád jsem řikala manželovi, že už to nevydržim, že chci epidurál a to hned. Na ten jsem si musela počkat ještě tři hodiny. Přišla anestezioložka a napíchla mi ho. Docela tam na mě u toho řvala, že se nesmim ani pohnout, jenže já už měla kontrakce co minutu a do toho hroznou zimnici. Nakonec se podařilo a za dvacet minut přišla neskutečná úleva. Na to jak jsem tvrdila, že nejsem žádnej cimprdlik, že epidurál nechci tak teď jsem za něj děkovala. Když přišel zase dr. na vyšetření..zjistil, že se furt vůbec neotvírám a že jsem cca po sedmi hodinách furt na nějakejch třech centimetrech. Začali do mě píchat nějaký injekce a napíchli mi oxitocinovou kapačku. Když epidurál přestal fungovat tak mi napíchli další dávku. Ta už tak úlevová nebyla…oxitocin začal fungovat..začala jsem mít daleko silnější kontrakce a to už jsem myslela, že víc to ani nejde. Takže zase dr. zase vyšetření a zase nález stejnej. Takže další injekce, další oxitocin. Já už brečela a manžel chudák uplně vyřízenej, že mi nemůže pomoct a že je to už hrozně dlouhý. Mezi kontrakcema jsem vyčerpánim usínala. Když na mě šla další začala jsem hysterčit, že tu už nepřežiju. Čas ubíhal a já se otvírala strašně pomalu. Ten čas nemá cenu ani popisovat ..myslela jsem, že je to můj konec. Čas plynul a plynul. Před sedmou hodinou zjistili, že už jsem otevřená na 9 cm a že jdem zkusit tlačit. Já se toho strašně bála a byla jsem už tak vyčerpaná, že jsem neměla vůbec sílu. Napíchli mi třetí dávku epidurálu. Oni ho takhle nakonec nedávaj kvůli tomu aby kontrakce pomáhaly v tlačení, ale já už po těch hodinách byla tak vyčerpaná, že už bych další kontrakce nezvládla natož tlačit. Přišla PA a začala semnou zkusit tlačit. První dvě jsem tlačila jenom do hlavy, ale pak jsem se to naučila a tlačila dobře. Každopádně se vůbec nic nedělo. Po půl hodině PA zavolala doktorku a začalo se znovu. Manžel mi držel nohy a když mi PA skočila na břicho tak jsem jí vzteky chytila za ruku a zařvala na ní, že tohle bylo teda naposledy J) chudinka se uplně lekla a jenom špitla, že mi chtěla pomoct. Každopádně mě tam nechali tlačit asi hodinu a půl což je hrozně dlouho…furt kontrolovali malou a ta se zdála být v pořádku tak se pokračovalo. Já už prosila o císaře a manžel řval na doktorku ať se na mě podívá, že už nemám sílu ani dejchat natož tlačit. Pamatuju si, že zkoušela nějaký hmaty a furt mě rukou vyšetřovala což strašně bolelo. Jsem jí normálně chtěla už zabít J Pak dr. řekla, že už to trvá hrozně dlouho, že neví proč malá nechce ven..přitom šprajclá nikde nebyla. Monitor už nebyl tak dobrej tak se zavolal další doktor, pediatr a najednou u mě byli asi tři doktoři a něco si tam řikali. Já vůbec nevěděla co se děje. Pak jsem zjistila, že zaveleli císař. Jenže do toho přišel další doktor, šáhnul do mě a řikal, že cejtí hlavičku a vlásky a že to ještě naposledy zkusíme. Já už si tohle nepamatuju…do teď tvrdim, že malou musel vytlačit manžel, kterej vedle mě fakt tlačil chudáček a křičel na mě ať pořádně tlačim. PA mi skočila zase na břicho, dr. mi strčil ruku dovnitř udělal tam nějaký dva hmaty a najednou byla malá venku. Manžel pak řikal, že mi museli uplně vyvrátit nohy, aby malá vůbec vyjela. To jak malá ze mě vyjela si pamatuju do detailu. Cítila jsem neuvěřitelný teplo a úlevu. Pak překvapení, že máme holčičku. Já nějak tak poslední měsíc cejtila, že to bude kluk J. Každopádně jsem moc šťastný, že Terouška máme. Manžel je z holčičky takovej rozteklejší J a malá si ho už dokonale omotala kolem prstu..vlastně nás všechny. I když porod pro mě i pro manžela byl dost hroznej zážitek tak za to, že vám dají ten nádhernej uzlíček do náručí to stojí. Každopádně bez pomoci manžela bych to určitě nezvládla to vim jistě!!
PS: Omlouvám se za hrubky, nejsem slohař ani češtinář