lvice napsal(a):

Někdy si tak říkám, jak moc lpíme na hmotných věcech, ale přitom nazí se narodíme a s sebou si nic neodneseme...... Přesto se stále pachtíme a pachtíme být VIP.......

Tuhle větu si lvice opakuji hodně často. Někdy jsem taky nesmírně  sklíčená z toho, že trávím nekonečné množství času tím, že sebe a své blízké ošatím , nakrmím a zabezpečím střechu nad hlavou.  připadá mi, že většina našich tužeb a přání se stále točí jen okolo těchto věcí a mě se někdy tak strašně chce z toho kolotoče vystoupit, ale nevím jak a mě to TAK unavuje.... Sáhnout si na život je pro mě jako duchovně založeného člověka naprosto  nepřijatelný čin ,avšak představa nehmotné existence bez těchto starostí je balzámem na duši.
Jsem asi býk býkovatý materialistický a neumím se nad to materiálno dostatečně povznést, ach jo.

Upravil(a) Somaia (17. 4. 2007 15:59)

poletucha: a jak to víš?

Ivana napsal(a):

poletucha: a jak to víš?

Nejsem sice poletucha, ale jsem stejného přesvědčení. Podle vlastních zážitků, zkušeností, intuice, knih, které jsem přečetla, od moudrých lidí, se kterými jsem mluvila. I kdyby to nastotisíckrát nebyla pravda, dík za tu víru.

Somaia napsal(a):

Sel, jako pannu tě z celé duše chápu..... možná víc než si dokážeš myslet... . Já alespoň občas zastávkuju a totálně se dokážu na všechno na krátký čas vydlábnout. Jelikož přece práce neuteče, když nemá nožičky, ale pro pečlivou pannu je tahle věta nesrozumitelná, že?

No, ja nie som dokonalá Panna - ale fakt je, že pri práci nepoznám brata, ani priateľa, ani milenca... Ale inak

Uáááá! Päťtisíc!!!

Tvrdila som niečo iné...? Nie som si vedomá.

Sel, taky

tedy, pětitisícovka, klobouk dolů!

No já jen reagovala na slovíčko často

Ale když se nad tím zamýšlím, tak vlastně se jeden učíme od druhého, takže kdo je  vlastně učitel, že.

Takže ano, dá se napsat že často se vyšší vtělení rodí mezi nižší z učebních důvodů obou.

Máš pravdu.

Selima napsal(a):

Ja si zasa myslím, že často si duša "vyberie" horšie podmienky, pretože ONA má niečo naučiť svojich rodičov... trebárs postihnuté dieťa...

To je asi pravda

a gratuluju k 5005   aha už 9
učíme se všichni od všech...

Akorát podle té Poletušiny definice nevím, když já relaxuju v oceánu...

Ale prostě relaxace je stejně důležitá jako aktivita,  snaha nebo potřeba přičemž aktivita může být pro někoho relaxace... a opačně..  během relaxace  probíhá v těle mnohdy větší aktivita, než při pohybu. Viz power yoga, tuším     která ovšem nenahradí spánek, což je ovšem zase jen druh aktivity mozku...

Čím větší aktivita a víc světla tím líp, ale kde je hranice, kde je největší aktivita?
Kam se to teda ta duše dostane? Když opravdu je a miluje úplně nejvíc, co to jde a udělá všechno co má?
To jak by člověk se měl nechal vystřelit rychlou raketou do slunce... a přišel totální rozpad po absolutním rozkmitání a nebo nějaké rozpínaní, kam to směřuje?

host eska napsal(a):

Mě tak v 16 přepadaly zase silný pocity, že umřu mladá. Prostě tak 25 a šlus. A dost jsem tomu i začínala věřit. Myslím, že to není předtucha, je to jen strach, možná ze ztráty lásky a tak podobně.

Normálně jsem to i narozdíl od vás i sdělila rodičům a tak. Ať s tím počítají. A divila jsem se, že říkali, že je to blbost a ať neblazním a podobně. Přišlo mi to přirozený, jakože když vím, že mám hlad tak vím, že brzy umřu. Necítila jsem z toho žádnou úzkost, možná trošku mi to bylo líto, že nebudu mít děti a tak podobně. Ale holt, co se dá dělat. Tak nějak to přešlo v pocity, že žádný věci s plánem do budoucnosti nemají smysl, protože se toho už nedožiju. 

Přešlo to naštěstí.  Nebo spíš, teď už myslím, že budu žít  celkem dlouho, asi ... nebo spíš na to nemyslím.

Téda Hostesko, tos mě dostala!
Měla jsem to úplně stejně. Sice jsem na to zapomněla, ale nedávno jsem byla u mámy a ta mi to tak opatrně říká, že jsem někdy kolem 16-ti tvrdila, že vím, že přibližně v 25-ti umřu a že tedy nemá cenu něco budovat... no, a "kritický" věk že jsem už překonala, tak to asi platit nebude Nejdřív mi to přišlo hrozně cizí, ale pak jsem si rozpomněla... fakt jsem si to myslela, a brala to jako suchý fakt, žádnou tragédii...

V pubertě jsem myslela na smrt pořád, dávala jsem k dobru, že jak ostatní myslí na sex, tak já na smrt, ale ještě  častěji. (A se stejnou dychtivostí.)
No, ale myslím na ní čím dál méně. Dneska už výjimečně.

Někde někdo psal, jak se děsí představy, že umře a nic nebude... přišlo mi to zvláštní - prostě jako když se vypne vypínač a zhasne světlo... takové jasné a srozumitelné... Když tomu ale nevěřím.

Ani nevím, co bych si ráda představovala, že bude. Myslím, že všechny naše představy jsou ještě hodně, hodně mimo a budeme velice překvapeni
Dokážu si představit něco jako: no jo, jak jsem mohla zapomenout, tady jsem přece doma! To by bylo milé.

Jako hodně malá (ještě jsem zdaleka ani nechodila do školy) jsem často říkala : "Když jsem byla velká, tak... " Vůbec už nevím, co jsem tím mohla myslet, ale používala jsem to pořád, k všeobecnému veselí rodičů a dalších dospěláků...