KALIK napsal(a):

Nemá smysl se nad smrtí zamýšlet, páč je to jediná jistota v životě, o tom není potřeba přemýšlet a řešit. Já se docela na smrt i těším (tedy na rychlou smrt), člověk konečně pozná, co je tam, na druhé straně, je to dobrodružství

Přesně tak. Ne že bych se na smrt těšila, to tedy ne, ale když někdo mluví o dobrodružství, je můj člověk.

adra napsal(a):

oxi...kdo tady mluvil o 5-ti číslech za den při dovolené???

kto? Natynka preca, nee?

Upravil(a) Oxi (17. 4. 2007 12:14)

Viděla jsem film s Robinem Williamsem,  jsmenovalo se  to nějak Jak se malují sny nebo tak nějak, bylo to o tom, jak se mu při havárii zabila manželka s dcerou. Manželka překrásně malovala a Williams se dostal skrze její obraz na druhý břeh, kde ho potkal černošský průvodce. Williams zpočátku nechápal, že ten svět funguje jinak (barva, perspektiva, možnost létání), ale pokud by onen svět vypadal jako tam, tak se smrti nebojím. Z toho černocha se pak vyklubala jeho dcera. A pak Williams muse zase přes obraz zachránit duši své ženy, která se při smrti obvinila , že tu autonehodu zavinila, a dostala se do očistce. Williams ji chtěl zachránit a musel projít dost morbidími a drsnými místy (např. hlavy zakopané do země), a manželku našel v rozbořeném starém promočeném domě plném špíny, pavučin a černých cárů čehosi, světelná atmosféra zářivek (nemám ráda zářivkové světlo, je tak jedovaté a studené) tomu dodávala punc naprosté beznaděje a bezútěšnosti.
Samozřejmě to mělo téměř happyend, když pomyslím, že on byl živý a jeho milovaní mrtví...Vyšlo z toho to, že už se nebál zemřít, protože věděl, že  se tam setká se svými blízkými.

Mě tak v 16 přepadaly zase silný pocity, že umřu mladá. Prostě tak 25 a šlus. A dost jsem tomu i začínala věřit. Myslím, že to není předtucha, je to jen strach, možná ze ztráty lásky a tak podobně.

Normálně jsem to i narozdíl od vás i sdělila rodičům a tak. Ať s tím počítají. A divila jsem se, že říkali, že je to blbost a ať neblazním a podobně. Přišlo mi to přirozený, jakože když vím, že mám hlad tak vím, že brzy umřu. Necítila jsem z toho žádnou úzkost, možná trošku mi to bylo líto, že nebudu mít děti a tak podobně. Ale holt, co se dá dělat. Tak nějak to přešlo v pocity, že žádný věci s plánem do budoucnosti nemají smysl, protože se toho už nedožiju. 

Přešlo to naštěstí.  Nebo spíš, teď už myslím, že budu žít  celkem dlouho, asi ... nebo spíš na to nemyslím.

Po smrti si myslím, že žádný převozník není. Jen jen nekonečný klid a mír. Celkem příjemný stav.

Což je celkem opak toho dobrodružství takže každý máme asi něco jinýho po smrti Někdo nebe a peklo a někdo očistěc a někdo převozníka a někdo tunel, asi to zaleží od člověka

V raji si ja osobne nejaké adrenalínové dobrodružstvá nepredstavujem... Ale ktovie, možno exisutje niečo osobný raj pre každého - podľa povahy, náplne života, skutkov...?

já si teda, když už tak myslím že nějaký adrenalinové dobrodružství se po smrti cítit nedá...jen právě tak věčnost a klid, prostě "jen" bytí té duše.nevím jestli mi rozumíte...ale nějakej adrenalin nebo jakýkoliv pocity...ale vlastně nééé to až po to kdy si moje dušička splní vše...pak nastává to všeopepínající blaho:-)))

BINGO!!!!! zase jsi mě dostal:-))) ale nic jsem necítila:-)))

Dobře adro, občas by si měla čas na oddych

je to stav, keď necítiš ani orgazmus, ale ani ptorebu mať ho. Necítiš sa viazaná na nikoho a na nič. Komunikuješ myšlienkami s tými, čo sú podobne vyladení(jendo, či sú živí, v kóme, alebo mŕtvi... Nemáš žiadne potreby, ktoré treba uspokojiť, žiadne búrlivé emócie. Všetko pozoruješ ako film, ktorý sa ťa netýka. Tak si to predstavujem.

To mi připomnělo, že mám podobnou představu, že nic člověk nepotřebuje, ale já jsem ve smrti tak nějak sama. Ani komunikace ani vyladění. Něco jako relaxovat uprostřed oceánu, kde nehrozí žádný nebezpečí ani bouře :)není zima ani teplo, není žízeň ani hlad, nejsou lidé a není tam prostě nic.. ani světlo ani tma... ale je to příjemné, vyvážené, nekonečné...

s tou duší, to já teda chápala tak, že duše potřebuje udělat nějakou zkušenost na zemi, a proto si vybere ty určitý rodiče, ne že když je mimo tento svět, ja vlastně jako v obchoďáku a vybírá si kam zaletí

Ivi, tak to "vieš" teda viac než ja. Ja len predpokladám, domnievam sa, a ty "vieš"... Už si smrť zažila, že si si taká istá?

Někdy si tak říkám, jak moc lpíme na hmotných věcech, ale přitom nazí se narodíme a s sebou si nic neodneseme...... Přesto se stále pachtíme a pachtíme být VIP.......