Mně se to stává taky.. Mám uplně t ystejné stavy jako ty. Ještě jsem se s tím nikdy nesvěřila, přišlo mi, že snad nejsem normální, ale jsem ráda že nejsem sama. Nejčastěji se mi to stává při usínání.. Je to hrozně neodbytný pocit, kterého se nejde za žádnou cenu zbavit, ať se snažím myslet na sebekrásnější věci.. A nedávno jsem měla někam jet (měla jsem řídit) a najednou to na mě přišlo a já začala panikařit, žeto je určitě znamení a že se musí zákonitě něco stát!! Byla jsem uplně hotová!! No ale přežila jsem, cestu v pořádku odřídila Ale jinak nevím co s tím, jak se toho zbavit...

Myslím, že s tímto by se mělo možná zajít k psychologovi.. Nevím, jak dlouho to máte a jestli se to zhoršilo, ale aby to nepřerostlo v panický strach nebo fobii a pak vás to nepřemohlo, že radši příště nikam jezdit autem nebudete:( Taky celkem přemýšlím nad smrtí a to je mi teprve 20, ale beru to tak, že to stejně neovlivním, tak nemá cenu se kvůli tomu trápit.

sunny napsal(a):

nechcem ist k psychologovi aby do mna tlacil nejake lieky..moja teta ma panicky strach uz niekolko rokov a doktor do nej tlaci iba lieky,vobec s nou o tom nekonzultuje...

Tak to by si měla najít někoho jiného. Léky by měli být až poslední věc. Psycholog by s vámi měl hlavně mluvit. Takže to chce najít nějakého dobrého.

sunny napsal(a):

nechcem ist k psychologovi aby do mna tlacil nejake lieky..moja teta ma panicky strach uz niekolko rokov a doktor do nej tlaci iba lieky,vobec s nou o tom nekonzultuje...

Psycholog ti nemůže předepsat žádné léky, psycholog je doktor filosofie a ne medicíny! Psycholog používá pouze psychoterapii, takže se toho vůbec nemusíš bát, je to jako pokecat si s důvěrným přítelem. Určitě bys k němu měla zajít................. Není to nic nenormálního, dnešní společnost žije bludem, že zajít k psychologovi znamená být bláznem, ale psycholog pouze pomáhá překonat těžké životní situace, utřídit a pochopit tvé myšlenky, s kterými si nevíš rady, odhalit původce strachu, které se zkrývají hluboko v našem podvědomí a mi o nich ani nevíme ............ a těmto věcem podobné. Tvá teta chodí k psychiatrovi a je samozřejmé, že si s ní o problémech moc nepovídá, protože psychiatr se zajímá pouze o to, jak jí zabírají léky. Nejlepší je samotný psycholog nebo kombinace psychologa a psychiatra, ale samotný psychiatr není moc šťastné řešení, člověk má pak pocit, že to nikam nespěje...............

naozaj si myslite ze by som mala zajst k psychologovi?myslite ze to moze byt aj horsie?..neviem ja by som sa asi hanbila pred nim rozpravat tieto moje stavy,ale urcite pocul uz aj horsie veci...zato sedenie sa aj nieco plati?

No jsou i soukromí psychologové za které se platí, ale většina je bezplatných. Nejlepší je najít si nějákého, který má ordinaci v prostorách nemocnice. Normálně si zajdi za obvodním lékařem a ten ti nějákého doporučí............  A moc dobře si to řekla!.......... On už zažil mnohem horší případy, věř že s tvým případem se už nespočetněkrát setkal!!! A nemusíš se před ním stydět............ on se rozhodl být psychologem právě proto, že ho takovéhle problémy a příběhy lidí zajímají a že jim chce pomáhat a že má pro ně pochopení! Většinou trvá tak 3 sezení než k němu budeš mít důvěru a pak se rozpovidáš............ Veř, že chodit k psychologovi je celkem příjemné, vždy si u něj úžasně vyčistíš hlavu (a nemusíš s ním probýrat jen to, kvůli čemu jsi za ním původně přišla, ale mužeš s ním řešit každý tvůj problém............... je to skvělý rádce životem)

Já na smrt myslím. Ze života nikdo nevyvázne živý...

No důvodů opět může být spousta, u úzkostných obav je často důvodem příliš zvýšená hladina právě dopaminu............

Sunny, urcite nejakeho psychologa navstiv, podla mna pomoze uz len to, ze to povies niekomu, pre koho je to nieco uplne normalne. Teda aspon ja som sa citila dobre, ked som sa mohla vyrozpravat niekomu, kto je zvyknuty pocuvat take veci.
Podla mna na tom tvojom strachu nie je nic nenormalne, myslim, ze sa takto boji dost vela ludi..

Ja osobne sa nebojim samotnej smrti, bojim sa umierania. mam hrozu z predstavy, ze by som umierala dlho na nejaku chorobu, alebo tak. A bojim sa o svojich blizkych. Ale to je asi normalne.

Na smrt nemyslim - ja myslim neustale len na sex

Od detstva mám občas záchvaty fyzického strachu zo smrti. Mama dodnes (so smiechom - ten môj nevysychajúci zdroj empatie) spomína, že som ako šesťročné decko dobehla do obývačky s plačom a otázkou: Prečo PRÁVE JA musím zomrieť...? A rodičia sa mi snažili vysvetliť, že na takéto myšlienky mám dosť času... a že zomrieme všetci, nielen ja.

Sunny .

Upravil(a) lvice (16. 4. 2007 13:24)