Moje milé babinetky,
tak jsem se konečně odhodlala zavzpomínat na to, na co jsem se teď snažila hlavně zapomenout a to je můj porod.
Takže pěkně od začátku....
Byla středa 28.2., já jsem byla v 35+5, takže na porod ještě čas, obvzvlášť po úterním ujištění paní Dr. z nemocnice, že vše je O.K. a že se do 38tt určitě nic dít nebude. Pak že porod kvůli mé cukrovce vyvoláme.
Ráno, klídek pohoda, povysávala jsem, ustlala a chystala se jít snídat jako obvykle k Bbnetu. Najednou mě začalo nějak bolet v zádech. Myslela jsem, že jde na mě nějaká chřipka, ale začnalo to být čím dál silnější a vystřelovalo to do stehen a do břicha. Na internetu jsem si našla, že by to mohly být i počínající porodní bolesti nebo poslíčci. Tak jsem si napustila horkou vanu, že se teda uvidí, co z toho vyleze. Jenomže v té horké vaně to začalo být ještě horší a tak jsem pro jistotu zrovna z horké koupele zavolala manželovi, že se asi něco děje, ať je na příjmu, že se mu ozvu, jestli se pojede do Brna nebo nepojede.
Bolesti byly čím dál silnější a já k tomu všemu začala šíleně zvracet...... klečela jsem u záchodu, kapala ze mě voda a já se třepala jak ratlík. Nebudu ani kecat, když napíšu, že jsem ze záchodu do ložnice normálně odplazila a odpočítávala minuty, kdy manžel přijede. Konečně byl tady a začal mě přemlouvat, že nepojedeme do 55km vzdáleného Brna, ale že mě hodí do zdejší okresky, protože, když mě viděl, myslel si, že tu cestu nemůžu ani přežít Když jsem protestovala a trvala na Brnu, pomohl mi s oblíkáním ( nebyla jsem schopná si ani obléct spodní prádlo natož ponožky ), odvlekl do auta. Bolestí jsem snad i ztrácela vědomí, protože si cestu tam ani nepamatuju...prostě něco neskutečnýho. Jediné, co mi bylo po mých dvou předchozích porodech jasný.....že porodní bolesti to ana 100% nebudou a nebo je něco hodně špatně.....
V nemocnici na příjmu mě vyšetřily, udělali UTZ a natočili monitor a nic neukazovalo, že by to byly porodní bolesti. Nejdřív mě chtěli dát algifenový čípek a poslat mě domů, protože měli plno, ale v mém stavu to prostě nešlo. Zařídili mi postel a začali mi dávat algifenové kapačky. Ležela jsem na poporodní JIP a pořád se kroutila v bolestech. Až v noci, asi po osmé kapačce se mi malinko ulevilo. Vyšetřila mě neuroložka, poslali mě na UTZ jater, ledvin a žlučníku a tak našli nějakou vychýlenou ledvinovou pánvičku, která prý pravděpodobně tuhle šílenou koliku způsobuje. Prý mě vysvobodí až porod.....hrozná představa.
1.3. ráno se mi udělalo líp....kapačky mě pořád dávali, ale zase začalo zlobit mimčo na monitoru. Odpoledne už jsme do něj museli celá rodina ( co mě přišla navštívit ) dloubat, aby se vůbec trošku hýbalo..... sestřičce se monitor nelíbil a tak mi ho nechal ještě o půl hodiny dýl a pak usoudila, že je to "jakžtakž". To byla asi ta osudová chyba....bohužel pan docent ( mimochodem...mladý vysoký, pohledný fešák - něco jako skoro šéf ) už odešel domů, takže monitor neviděl. Viděl ho až 2.3. brzy ráno a přišel mě vzbudit, se slovy, že se mu ten monitor nelíbí a musíme natočit hned kontrolní..... miminko bohužel ukazovalo slabou srdeční činnost a tudíž se mu přestávalo dařit !!! Začali mi dělat oxytocinový zátěžový test, že se musí dnes rodit a je potřeba zjistit, jak bude plod reagovat na kontrakce a jestli zvládne normální porod..... začaly slabé kontrakce a už tak dost špatná křivka mimča se změnila na rovnou čáru...pak to začalo....Během 5 minut jsem byla oholená, sbalená a vezli mě na sál na císařský řez. ( po pravdě, po té kolice, bych ani já normální porod určitě nezvládla ). Chtěla jsem být při vědomí a tak mi píchli spinální analgezii, na epidurál nebyl čas. Za pár minut jsem byla nachystaná, přišel pan docent, začal hrát Robbie Williams a začalo se kuchat. Zdálo se mi, že to trvá moc dlouho ...pak jsem viděla jak vytáhli nehybné fialovošedé stvoření, které mi ani neukázali a utíkali s ním někam pryč...ty minuty pak, byly nekonečný.... začala jsem být hysterická, protože u mého břicha bylo nějak hodně rušno a o miminku se se mnou nikdo nechtěl bavit, neslyšela jsem žádný pláč, prostě nic..jen se mi před očima pořád zjevovala ta nehybná malinká mrtvolka....jak jsem byla od břicha dolů umrtvená, nemohla jsem se ani otočit, tak jsem jen ječela, kde je moje miminko....pak ji konečně přinesli Asi tři sekundy mi ji ukázali, já ji pohladila po tvářičce a po tvářích se mi řinuly slzy...byla krásná a hlavně ŽIVÁ později jsem se dozvěděla, že to bylo za 5 minut dvanáct a později už by ji nevzkřísili. Chuďátko musela podstoupit i masáž srdce a kyslík, transfůzi plazmy. Jeji appgar score bylo děsivé 3-7-8
No a co já.....z břicha se mi řinula krev plným proudem a byly přivolány posily ( všechno jsem viděla ve nerezovém světle které bylo nade mnou ), protože panu docentovi asistovala nějaká mladá paní doktorka a ta asi nebyla na komplikace připravená. Krvácela jsem z dolního segmentu močového měchýře, měla jsem rupturu placenty a hematom na zadní straně dělohy a navíc se mi asi nesrážela krev.......to jsem se ovšem dozvěděla až bylo po všem. Anesteziolog mi řekl, že mě radši uspí úplně, protože to bude dýl trvat. Pak už nevím vůbec NIC !!!
Malinko jsem přišla k vědomí až odpoledna na ARU neboli ORIMu, kde jsem viděla manžela, který u mě stál....nemohla jsem mu nic říct..byla jsem napojená na plicní ventilátor a jiné hadičky a taky jsem byla pořád v tak napůl v umělém polospánku, kvůli tomu, že se jim na sále nepodařilo krvácení úplně zastavit a tak mi do břicha nacpali roušky a jen sesvorkovali. Nalívali do mě krev a plazmu a manželovi řekli " že mě z kritického krvácivého stavu dostali do stabilizovaného stavu " Kdybych tehdy umřela..bylo by mi to úplně jedno !!
Druhý den v sobotu 3.3. mě dopoledne převezli opět na sál, uspali a znovu operovali, tentokrát už naštěstí naposledy. Probuzení bylo krušné.... hrozné bolesti, pořád zasondovaná a na dýchacím přístroji, nemohla jsem mluvit a zeptat se na malou....hrůza !!! Až navečer za mnou mohl manžel a ukázal mi to naše kuřátko na fotkách z inkubátoru.... a řekl, že vážila 3,50kg a měřila 49m.
V neděli mě převezli zpátky na oddělení šestinedělí. Musela jsem se naučit sedat, pomalu vstávat a po třech dnech mě na kolečkovém křesle zavezli k Adélce......
Bylo mi pořád hrozně špatně, měla jsem vysoké horečky a bolesti. V krvi mi našli obrovský nárust CRP, norma je 0j. např. už při 30j. se dávají antibiotika a já měla přes 470j. měla jsem 40st horečky a nikdo nemohl přijít na to, kde ten zánět vězí. Strašili mě, že tahle hodnota je opravdu vážná a až neskutečná Byla jsem na všech vyšetřeních co se dají v nemocnici udělat...rentgen plic, srdce, žaludku, střev, ECHU srdce, na interně, na UTZ, udělali mi veškeré výtěry. Dostávala jsem dvoje antibiotika v kapačkách ( těch flexil, co mi napíchli do žíly, to už snad ani nespočítám ) a pořád nespočet injekcí... Každé tři hodiny jsem se plazila na odsávačku, aby mi nastoupila laktace, nemohla jsem sedět, ale musela jsem...chtěla jsem prostě zkusit kojit !! Ve čtvrtek malou vytáhli z inkubátoru a já mohla za ní.... zkoušely jsme kojení, ale ani mně ani jí to nešlo.... co bysme taky po ní po 6ti dnech chtěli, že ?? Vůbec neměla sací reflex a navíc byla hrozně unavená ze sepse, kterou měla a brala anitibiotika. Pak jí ještě našli zlatého stafylokoka v nosánku, tak musela dostat další...prostě běh na dlouhou trať !!! Zhubla na 3,15kg..teda spíš ji nechali splasknout...bylo to kvůli cukrovce...jen taková odulost, je to vidět i na fotkách, kde je v tom inkubátoru....
U kojení jsem vždycky propotila noční košili a vrátila se s horečkou opět okolo 40st Do dalšího kojení mě zase nadopovali injekcema a tak to šlo pořád dokola....v noci jsem nechodila, to jsem měla nakázáno spát a malé dávali Nutrilon.
Druhou neděli našeho pobytu v nemocnici mi dali malou na pokoj. Horečky se ustálily okolo 38st a to byl úspěch.... jen to CRP ne a ne klesnout. Kojení jsme zlomily a válčily jsme dál..... malá už mohla domů ve čtvrtek a já jsem si vysloveně vybrečela propuštění v sobotu.... musela jsem vyloženě vyhrožovat reversem, aby mě pustili...prostě už jsem na tom byla psychicky tak špatně, že mi začínalo být zase hůř a hůř.....prostě jsem věděla, že se uzdravím až doma !!! CRP v pátek kleslo na 170j. což bylo prý ještě MOC,ale dosoboty spadlo zase, takže antibiotika naštěstí zabrala !!! V sobotu odpoledne jsem dostala poslední dávku v kapačce, manžel nafasoval Fragmin, kterej mi dodnes píchá do břicha na ředění krve a po 17 dnech jsme jeli DOMŮ

Tak..to je konečně celé...kratší to nějak nešlo...omlouvám se za hrubky a překlepy, ale už nestíhám to opravit Musím jít kojit

Upravil(a) Pinky (9. 4. 2007 20:59)