Konečně se mi podařilo po dvou hodninách přemlouvání uspat naše zlatíčko a tak se pokusím sepsat poporodní slohovku. Těsně po porodu jsem si myslela,že ji psát nikdy nebudu,porod byl pro mě silný a bohužel negativní zážitek,ale dávám za pravdu mnoha maminkám,které to tvrdili před náma,že s miminkem v náručí se na to zlé rychle zapomíná a dokonce vyvstane na povrch i to dobré. A hlavně,při čtení ostatních poporodních slohovek jsem zjistila,že náš porod ani zdaleka nebyl zas až tak špatný a nejhorší. Jsou tady maminky,které to měly mnohem horší a patří jim za to můj obdiv!!!! Ale největší dík a obdiv patří mému milovanému Míšovi,který to celé protrpěl se mnou a nenechal mě ani minutu samotnou. Upřímně říkám,že bez něj bych to nezvládla! Miluju ho strašně,strašně moc!!!! 

Tak takhle to u nás bylo:

V sobotu 24.3. jsme si s manžílkem leželi na gauči, manža klasicky usnul a já kukala na film. Kolem šesté večer se mi zdálo,že mi něco bublá mezi nožkama. Jakoby vzduch,ale cítila jsem se nějaká hodně vlhká. Vstala jsem a šla to okouknout na WC. Měla jsem vlhké kalhotky,ale nic hrozného. Napadla mě plodová voda,ale všude se psalo,že to praskne a tečou litry. Ne že odkápne trocha.Tak jsem se převlékla do suchého a rozhodla se počkat co bude dál. Po cestě z ložnice zpět do obýváku ze mně zase trocha tekutiny vyteklo,to už jsem si říkala,že je to divné,protože moč to 100% nebyla- cítila jsem,jak to teče z pochvy. Tak jsem vzbudila manžela,popsala mu situaci,ten ještě rozespalý zavelel odjez do porodnice,ale já furt nechtěla jet,čekala jsem ty litry a hlavně jsme museli zabezpečit hlídání pro našeho pejska. Po cestě ke skříni pro nové kalhotky opět něco vyteklo,tak jsem se šla osprchovat a zavolali jsme švagrovi,ať si přijede pro psa. Ve vaně se mi po nohou koulely kapky další várky,ale pořád šlo jen o max. deci.Bolesti ani poslíčci nebo cokoli jiného nikde. Ale přesto se jelo do porodnice.
Přímo v porodnici na schodech odtekla zase trocha,ale tentokrát už šlo o slušnou dávku. Vložka úplně mokrá a teklo mi to i po nohách. PA nás viděla přicházet z okna a už na nás čekala u otevřených dveří k porodním sálům. Prý těhule,která jde v sobotu večer směrem k porodnici s kačení chůzí je vždy příjem... Vzala si ode mne vložku,zkusila testem,jestli jde opravdu o plodovku a když se jí to hezky zbarvilo,tak zavolala Dr. ať mě zkoukne a začali jsem sepisovat formuláře a točit ozvy. Vše bylo v poho,bolesti nulové,otevřená jsem byla max. na 2 prsty a tak že se rodit nebude,že tam musím zůstat,manža jel domů s tím,že se to může rozjet v noci,ale spíš až druhý den a to s tímto nálezem klidně až večer. Tak jsem zůstala na porodním sále ležet na tkzv. hekárně. Co půl hod. mi chodili kontrolovat ozvy a každou chvíli tam někdo porodil miminko... Ráno se PA loučila s tím,že má večer zase noční od 6 a že 100% budeme rodit až spolu,protože bolesti nulové a otevření stále stejné. Šla jsem si do sprchy a na WC a tam jsem zjistila,že na vložce je trocha vody - odtékala mi pomalu- ale ta trocha má zelenou barvu. Šla jsem za PA a ptala se jí,jestli je to normální a ta že nee a začal kolotoč. Přiběhla nějaká Dr. v civilu,prý zrovna nasedala do auta po noční a začala do mě bolestivě hrabat. Napíchli mi ATB a musela jsem 2 hod. ležet. Až později jsem se dozvěděla,že mi zavedla tabletu na vyvolání. Kolem sedmé ráno zhruba za hodinu po tabletě jsem cítila první bolesti. Šlo spíše a větší MS bolesti. Přišla mě kontrolovat PA a řekla,že jestli chci,ať si už zavolám manžela,že budeme rodit,protože voda je zkalená ale že jsem se zase  neotevřela ani o cm. Asi kolem osmé Míša doběhl,to jsem zrovna seděla na WC a vydýchávala klystýrek. Fakt super dietka!!! Po klystýru mě zavedla PA na sál a že budeme čekat,jestli se otevírání pohne. Za 2 hodiny už jsem měla kontrakce po 5 min,ale otevírání stávkovalo,pokrok ani o 1 cm. Přišla Dr. a zavedla mi druhou tbl. Bylo něco kolem desáté. Kontrakce šíííleně zesílili,už jsem je s Míšou vydýchávala ve sprše,ale po dalších 2 hodinách nález stejný. Kontrakce co minutu a pořád na 2 prsty. Začalo se mi dělat mdlo a natahovalo mě na zvracení,ale ještě jsem byla statečná. Zhruba ve 14 hod už jsem měla kontrakce opravdu šílené a co půl minuty. Já v té půlminutové přestávce normálně usínala vyčerpáním z bolesti. Už to některá mamina psala do slohovky a já si říkala jak může v půlminutových hrozných bolestech usnout,ale fakt to jde. Odejde kontrakce a tělo prostě vypne. Nejde to vůlí ovládat. Míša u mě celou dobu seděl,slzy v očích,držel mě za ruku,hladil mě,ale já ho chvílemi vůbec nevnímala. Byla jsem fakt vysílená.Střídali jsem sprchu,balon a ležení,ale ani jedno mi nepřinášelo úlevu. Dr. mě kolem třetí znovu vyšetřovala, pořád jsem byla jen na 2 prsty,tak mi sama od sebe nabídla epidurál,že už volala anestez.,ale musíme prý nějak docílit otevření aspoň na 3 cm,dřív to prý nejde. Řekla,že se o něco pokusí,že to bude hrozně bolet,ale mohlo by to pomoci. Já už byla pro cokoli. Hrábla do mě, ruku snad až po loket, šílená bolest a najednou ze mně konečně vytekly ty litry najednou. Objevila tam někde sekundární plodový vak s vodou a ten se jí podařilo píchnout. Tím se to rozjelo. Bolesti ještě víc zesílily i když jsem myslela,že horší už být nemohou. Byly mnohem horší. Já plakala bolestí. Nikdy jsem nic horšího nezažila. Do toho už jsem musela jen ležet,protože mi kapala už třetí dávka ATB a já stejně neušla ani krok. Omdlévala jsem bolestí. Ve 4 hod. se Dr. objevila znovu,zkontrolovala mě a huráááá - byla jsem na 3 cm! Škoda,že na ten vak nepřišla ráno v 8. Už bych měla Adélku dávno v náručí! Najednou tam naběhl mladý anesteziolog, píchl mi epidurál. Čekal na tu krátkou půlminutu mezi kontrakcemi a já u píchání epi usnula. Vážně jsem nebyla schopná cokoli cítit. Čekala jsem okamžitou úlevu,ale ta přišla až tak po 15 min. Kontakce byly cítit stále,byly silné,ale daly se vydýchávat a konečně jsem po 4 hodinách byla schopná komunikovat s Míšou,který u mě celou dobu seděl a bez jídla,bez pití a jak jsem později zjistila,tak i bez WC aby mě nenechal ani na minutu samotnou. Před šestou za náma přišla zase Dr., sáhla do mě a byla jsem otevřená a mohlo se jít rodit. Měla jsem si kleknout na všechny 4 a v kontrakci zkoušet potláčet. PA už zůstávala s náma. Zkoušela jsem tlačit,ale moc to nešlo a já blbá dostala strach,že tama Adélku nemůžu protlačit a začala jsem mít hrozný strach tlačit. Byla jsem celou dobu napojená na monitor,který Aďušku kontroloval a zničeho nic začal ječet. PA vytřeštila oči,já se lekla, hned volali Dr a najednou bylo kolem mě asi 7 lidí. 2 PA, 2 Dr. , děcká sestra a nějaký dětský Dr. a anestez.sestra,která kontrolovala dávkování epi. Křičeli na mě,že musím tlačit,že Adélka nemá kyslík a že může umřít, nějaký Dr. mě přehodil na záda a začal mi skákat po břichu, křičeli ať tlačím i mezi kontrakcemi,přístroj řval alarmem,Míša měl slzy v očích a já nebyla schopná v této panice a hrůze,že mi Adélka umírá správně tlačit. Vždycky jsem vyprskla pusou. Přikázali Míšovi,ať mi tlačí na pusu dých. masku, já ji nechtěla,protože mi bránila v pořádném nadechnutí,měla jsem pocit,že se v ní dusím,odstrkovala jsem chudáka Míšu a měla ho za úhlavního nepřítele. Pak na mě PA zakřičela,ať z ní dýchám aspoň pro Adélku,já že se mám klidně udusit,tak jsem pochopila,že je asi fakt zle a tlačila ze všech sil.Přidali mi oxitocinu a já tlačila. Asi na 15 zatlačení ze mně vyklouzla malá fialová kulička a cítila jsem teplou vodu a hroznou úlevu. Jen jsem neslyšela v té hrůze žádný pláč a zpanikařila jsem,že je Aduška mrtvá.Všichni ztichli  abych slyšela  jak si Adélka poplakává. Jen tak kňourala. V tu chvíli ze mně všechno spadlo a bylo mi nádherně! Míša plakal a utíkal  Adélku fotit. Já se ptala,jestli mě stříhali,tak prý ne,že na to nebyl ani čas a ani nebylo až tak potřeba. Adélka mě trošičku potrhala,ale jen malinko.Na 3 stehy a jen povrchové. Pak mě ještě zajímalo,kdy budeme rodit placentu a tu prý Adélka vytáhla sebou. Měla tak krátký pupečník,že když se tlačila do porodních cest,začal se natahovat a protékalo jím méně a méně krve a proto ty ozvy šly dolů a spěchalo se. Nakonec to zvládla ,Abgar 10,10,10  no prostě je to naše bojovnice!  Ten Dr. co mi skákal po břichu ( mám tam na památku krásnou modřinu) byl z dětské JIP, mysleli si,že bude potřeba Adélku křísit,ale naštěstí tam byl zbytečný. Jen mě mrzí,že Míša pupečník nemohl přestříhnout.Stříhali ho ještě v pochvě,aby se neudusila. Dali mi Adélku na prsa, maličkou bezbrannou, stočenou do klubíčka a já štěstím plakala jako malá holka. Na šití mi sestra přidala epidurál,ale než začal působit,měla jsem ty stehy hotové. Varovali mě,že to bude trochu bolet,cítila jsem jak mi projíždí jehla kůží,ale po bolestech stahových to byl jen štípaneček. Za chvíli přišel Míša s Adélkou v pleně, zvážili ji,změřili a nechali nás samotné. Začal působit silnější epi na šití a já cítila strašný příval štěstí a úlevy. Zato na chudáka Míšu všechno dolehlo a zatímco já byla samý humor a žert on cítil vyčerpání a únavu. Ještě na sále jsem mu slíbila,že ještě jedno miminko mít budeme,ale že mi to bude chvíli trvat než se odvážím jít rodit. Včera to bylo 14 dnů od porodu a myslím,že dýl jak 2 roky čekat nebudeme. Prostě usmívající se a vrtící se Adélka v náručí a šťastný tatínek mi všechno rychle vynahradili a já na porod velmi rychle zapomínám a jsem díky nim nejšťastnější maminka na světě! Miluju je oba víc než svůj život!!!!!!!


Adélka se narodila 25.3.2007 v 18.20 hod ve zlínské porodnici. Měla 3150g a 47 cm.