Tak jsem se konečně na chvilu urvala od toho našeho zlatíčka a dostávám se k tomu, abych vám napsala, jak se to všechno vlastně semlelo...
V pondělí (26.3.) jsme byli s manžou ještě u našich na kus plku, vyběhla jsem si schody do 5. patra, bo jim nejezdil výtah...doma jsme pak v klídku povečeřeli, dali klidný pohodový večer bez jakýchkolik náznaků, že se bude cokoli dít... ... Před spaním jsme ještě žertovali ohledně ideálnosti denní doby, kdy odjíždět do porodnice...pak jsme usnuli...ve třičtvrtě na jednu v noci jsem se vypravila na wecko, klasika noční těhulí frekvence, ale ouha, ještě v ložnici mi cosi začalo valit po noze...tak si říkám, že bych se po..., no to snad ne?! No a ona plodovka...tak jsem vzbudila manžu (hlasitým komentováním situace) a šourala se co nejrychlejc na záchod...tam jsem paralyzovaně seděla asi pět minut, pořád mi nedocházelo, že jako už je to asi tady...že jedem...no manža byl pohotovější - z kuchyně ke mně doléhal zvuk kráječe chleba...tak jsem dostala záchvat smíchu, že zatímco já trůním vypleklá na hajzlu, on si dělá svačinu .... do porodky jsme dojeli v půl druhé, tam mě natočili prckovo srdíčko a Dr. prohlédl - nález = 1cm, stejný jako minulý týden, takže závěr - manžel domů a já do sprchy...prý co centimetr, to hodina (u prvorodičky)....no tak "fajn"...to už mě docela dost bolelo břicho a ve sprše se přidaly kontrakce...v té sprše mě to vůbec nebavilo, stejně jsem ji musela během kontrakcí vypínat a otvírat ten sprcháč, bo tam bylo k nedýchání a taky mi ta voda během bolestí dost vadila....tak jsem toho nechala a šla říct sestře na sesternu, že si jdu teda na pokoj, páč mě ta sprcha moc nedodává...dala mi injekci - nevím, co to bylo a prej abych se snažila mezi kontrakcema odpočinout a trochu si schrupnout - to mi pak na pokoji, kdy jsem se o to snažila, přišlo dost vtipný, bo jen co kontrakce přestala a já se z ní zmátořila, tak jsem cítila pozvolný nástup další....no dejchala jsem tam jak rozdrážděná fena a chudák jedna holka se tam asi u toho fakt dobře vyspala...nechápu, že mě nedali někam jinám...v půl čtvrté přišla sestra, že mám na chodbě manžela - chudák, byl tak nerves, že nemohl spát a tak se vrátil...za to jsem mu doteď vděčná, protože kontrakce nastupovaly rychleji a rychleji a se stále větším důrazem....sestra řekla, že manža na odd. nesmí a tak jsem strávil zbytek 1. doby porodní na čekacím křesle na chodbě před porodními sály ... bylo mi to celkem jedno, protože už to byl celkem hukot, a tak jsem se soustředila na to, abych to rozdejchala...sestra za námi chodila na kontroly a po nějaký chvíli se jí teda zdálo, že se mi to střídá nějak moc rychle a že teda na mě "koukne"....vzala mě na vyšetřovnu, zkušeně do mě šáhla a jaké bylo překvápko, když zjistila, že jsem na 7cm otevřená...no a že teda jdem na sál...tak jsme šli....dostala jsem velice slušivou oranžovou halenu, manža modrý obleček, moc mu to seklo (to jsem si mezi kontrakcema ještě stihla všimnout ) ...
Na sále už jsem se kroutila jak žížala na suchu...ale přežít to šlo....pak přišla PA a ať si vylezu na křeslo a jestli mě to nutí k tlačení, že už tlačit můžu...jenže já byla v šoku z toho, jak to jde rychle, že jsem nějak nemohla a pořád to prodejchávala, tak když mi to zopakovali asi po třetí...poslouchala jsem akorát manžela, který mi opakoval, co kdo na sále řekl, abych dělala...tak teprve pak jsem teda začala....no moc mi to nešlo....ale pak PA zahlásila, že vidí vlásky a přišel Dr...........nevím, na kolik zatlačení a kontrakcí byl prcek venku, ale přišlo mi to jak věčnost - ani ne tak ta bolest, jako to, že mi to nešlo - připadala jsem si neschopná a dostávala na sebe pořádnej vztek....naštěstí byl prďolka silnější než já a tak jeho srdeční akce byla pořád dost v pohodě a já měla svým způsobem čas.... Dr. ještě žertoval, že mu za 15min končí směna, tak že by tu byl nerad přes čas...nevím, jestli jsem vtip nepochopila a nechtěla ho prostě zdržovat, ale výsledek byl ten, že v 5:47 jsme s manželem slyšeli ten nejkrásnější pláč na světě....sestřičky ho odnesly k nezbytným procedůrkám, manžel jim byl s foťákem v patách....já ještě "vyprdla" placentu a pak začalo šití...to mi fakt nesedlo...přišlo mi to jako věčnost, ale i ta nakonec skončila...pak už se vrátil manžel s naším Honzíkem a dali nás stranou na jinou část sálu...byli jsme ty nejšťastnější lidičky pod sluncem, Honzík se krásně přisál a to byla ta nejsladší třešnička na celém tom "dortu" !!!
No nebudu popisovat poporodní (menší) komplikace - revize a ztráta krve....vše jsem prostě přestála a už ve středu odpoledne si říkala, že bych do toho šla znovu, že to za to prostě stojí. Takže těhulky, žádnej strach, je dřina, ale dá se to!!!! Ta odměna pak stojí opravdu za to!!!
Musím touto cestou poděkovat a vyzdvihnout manžela a jeho lví podíl na tom, že mám na porod takovou vzpomínku...byl prostě skvělej a nenahraditelnej a já ho za to moc miluju! Bylo to strašně dojemné vidět ho, jak mi zjihle děkuje a kouká na ten náš malej pokládek. Honzík je moc hodný a strašně hezký - asi bude po něm  

Musím říct, že jsem byla v porodnici (Mladá Boleslav) moc spokojená - sestřičky jak na odd. šestinedělí, tak i na novorozeneckém byly úžasné, myslím, že kvalita péče tam je opravdu dobrá

No to jsem se rozepsala, chtěla jsem stručně, ale .... omluvte, prosím, chyby, už to po sobě nebudu číst....

Upravil(a) Tinuška (9. 4. 2007 12:38)