Moja mama má skoro 67 rokov a nie som taká naivná, aby som očakávala od NEJ, že sa zmení. Aspoň nie nejako výrazne. Trochu sa zmiernila, odkedy sa zhoršilo s deduškom, odkedy sme sa oňho spoločne starali a od jeho smrti. Ale to je dočasné. Stará známa MATKA začne o chvíľu zasa vystrkovať rožky - ani jej to nezazlievam. Zeniť sa musím hlavne JA. Každú zmenu by sme asi mali začínať od seba, lebo je známe, že keď sa v systéme zmení čo len 1 malilinká drobnosť, zmení sa celý systém. A ja rozhodne nie som drobnosť...

Ty slova od Musim vypadají dost zatrpkle, nebo zatvrzele? Myslím, že když nechceš, není to nutné řešit.

     Rozebírám s terapeutkou občas sny. Pořád chce, abych to ráno zapsala, protože je vždycky zapomenu. Mám sny určitě každou noc, někdy i dva nebo tři. Slibuju: zapíšu, zapíšu..., ale pak to stejně neudělám. Ona: Co je důležitější než zapsat své sny? A já: no přiběhne vnuk, dcera nemá svačinu do školy a nestíhá, někdo zaspal a potřebuje pomoct... tehdy to všecko zapomenu. Nechává mě mluvit. Slyším samu sebe jak říkám: Já sem ale blbec, ty sny rozebíraj hrozně jednoduchým způsobem, co já CHCI strašně složitě řešit. Tak proč je tedy neposlechnu? A ona na to, no co myslíte, proč? (Vždycky mi dává prostor, abych si sama odpověděla.) Říkám, nevím, prostě nevím, jsem blbá, ale nijak se nepřinutím to zapsat! A ona:   Nevadí, až budete na to připravená, a zralá, určitě je zapíšete.    Jak jednoduché, že?

Tohle je síla, pročetla sem to a jste skvělé baby..... Lupino , nevím jak to napsat, ale i když máš mámu, která tě miluje , stejně tě může ubíjet. Strachem, zodpovědností, tím že cokoli uděláš , je to špatně. Protože ona má vždycky pravdu. A já vlastně  i díky babinetu o ní asi přijdu - protože toho se nevzdám, babinet je sekta adt....blá blá ... , chovám se jinak a psychické vydírání je taky síla. A přitom vím, že mě má ráda, teda věřím tomu .... takže s Pan půjdu na ty konstalace. Mám blbou náladu tak se omlouvám..... jen jednou v životě bych chtěla zažít, že mě má máma vyslechne a nebude následovat přednáška co všechno dělám špatně, kdyby si odpustila věty typu ale já ti to říkala, ty jsi neměla děti mít, já tě vlastně neznám, nechápu kde si se v naší rodině vzala ,nechápu tvé myšlení,  tohle neudělám a je to pro tvoje dobro, ano, si dospělá ale děláš to špatně, pro mě si byla nejdůležitější ty a tvá sestra, tak si to udělej po svém ale počkej, pak ti nepomůžu ...... vždycky ve mě vyvolá neskutečný pocit viny. Nevím za co . Jinak máma kvůli mě nedostudovala, poslouchám celý život že si mě vybojovala proti všem... asi ten pocit viny, já nevím, du spát, prožily jste mnohem horší věci než já . Ale mám taky dceru, rozuměla jsem si s babičkou kterou máma nesnášela a já to ted utnu. Myslím ten řetezec. Ale bude to trvat a svou mámu mám ráda..... ale bude trvat, než k sobě naleznem novou cestu a jak ji znám, je schopna ukončit vše. A to mám ještě se sestrou.... je zvláštní, že když se člověk přestane chovat  tak jak chtěj druzí a začne se chovat tak, jak je jeho přirozenost, jak to okolí vadí.
Ale kurna sem dospělá a pupeční šnůru je třeba překousnout. Dobrou noc.

lupina montana napsal(a):

Viki, teď jsem zrovinka probírali sny na...doprčic - jak je to..no něco o podvědomí a Somaia tam nechala odkaz na převelice zajímavý snář. Zajímavý a netradiční. Mrkni se.

Nenašla jsem ten vzkaz. Jestli to bylo v jiném vlákně, jak tomu krásně řikáte, nechodím tam, protože nemám tolik času. A nejsem Robot Číslo 5, i když kvůli rychločtení bych si to moc přála. Je moc hodin, jdu uklidit kuchyň a spat. Dnes v práci to bylo moc fajn. Celý den jsem na Vás všecky myslela, na Vaše příběhy... a bylo to DOST DOBRÝ. Špatný na tom je to, že Babinet nemám sebou a taj jsem zatoužila po nové hračce, no hádejte po čem? Už dlouho vím, že NUTNĚ potřebuju notebook, no ale teď je to teda naprosto nevyhnutný. Takže si přiberu další soboty a neděle a do měsíce ho mám. Pa

Moje milé,

jsem moc ráda, že minule, když jsem tady byla s vámi, jsem se rozplakala a nenapsala, co jsem napsat chtěla.
V reakci na příspěvek Lupiny, kde rozebírá, proč neměla ideální vztah se svojí maminkou, jsem si vám chtěla postěžovat, jak hrozné jsem to měla já ;o). A nutno říct, že je moc dobře, že to napsat nešlo. Každé slovo by bylo pravdivé, ale jako celek by to vlastně byla lež. Ptáte se, jak je to možné? Nikdo z nás není bíly nebo černý, ani moje maminka ne. Hodně mi ublížila, ale také mi dala hodně lásky, i když ji ne vždy uměla zabalit do těch správných slov. Mluvit jen o části osobnosti někoho je zbytečné, pokud vám nedokážu poskytnout její platický obraz. Skoro to hraničí s pomluvou ;o)
Dřív jsem si myslela, že náš ne vždy povedený vztah je její vina, ha ha. Nikdy mne nenapadlo, že by to mohla být i moje vina - byla jsem přeci dítě. Otázka ale je, zda to, jak dnes interpretuji její chování vůči mně, zda to dělám dobře, zda si vlastně nehovím v tom, že jsem měla komplikované dětství, protože se na to dá shodit spousta mých vlastních nedostatků - jsem taková a maková, protože máma mi udělala tohle a tamto.. chi chi, jak pohodlné.
Až do dnešního dne jsem věřila, že jsem své mémě vyšla maximálně vstříc, že já jsem byla ta, která se snažila a máma ta, která nechtěla pochopit. Dnes jsem svojí mámě zcela nekomplikovaně sdělila, jak moc ji mám ráda a omluvila se za všechno to trápění, které se mnou měla a má. A ona udělala totéž. Stejně jako já uznala, že se ne vždy chová podle protokolu ;o)
A mně najednou bylo tak hezky na světě!
Zkouším vám slovy popsat, co slovy popsat nejde.                                                   
Přestože jsem meditaci, kterou jsem vám tady opsala udělala jen jednou a to ještě neúspěšně, otevřela ve mne něco, co začalo žítsvým vlastním životem nezávisle na mně. Bez nějakého mého uvědomění TO začalo ve mně čistit všechnu tu špínu usazenou na duši a ukázalo mi to opět, že každá mince má dvě strany. A najednou jsem plná lásky a pochopení, najednou mám chuť běžet k mámě a tulit se k ní a nechat se hladit po vlasech a být malá holčička a zároveň hladit po vlasech mámu a vracet ji tu lásku.
Koukám, že to vypadá, jako bych si taky cvakla nějakého alkoholu, co? ;o)

Ta meditace opravdu funguje. Uzdravuje nemocné a zkažené, stírá z duše prach a umožňuje cítit lásku k někomu, ke komu cítit lásku bylo přinejmenším komplikované.

Asi největší objev pro mne je, že cítím, že i když se občas naše komunikace vrátí do starých kolejí neporozumění, odsuzování a zklamání, už vím...

Mám v sobě tolik lásky, kousek bych chtěla dát každému z vás. Tohle bych nikdy dřív nedokázalůa napsat, připadala bych si jako pako a možná vám tak připadám ;o).

Všem vám posílám kus svého štěstí. Moc vám rozumím a držím palce.

Ahojky, už je zase noc. Přez den se sem nedostanu.
Byla jsem na svých 100 minutách s terapeutkou. Nebylo to tak strašné, jak jsem očekávala. Poptala jsem se na "rodinnou konstelaci a regresi", něco jsme probraly a na něco jsem přišla. Když jsem četla Vaše pocity a vzpomínky na to co Vám Vaše "maminky" provedly, nemohla jsem přijít na to, co že to provedla ta moje mně, když naše antipatie jsou identické. Teď jsem pochopila, že musím hledat spíše to, co mi neprovedla, rsp. co neudělala. Když jsem mluvila o babičce, sousedce, kamarádce a nějakých jiných lidech z mého dětství a mládí, najednou jsem se slyšela, jak říkám: "...ano, u ní se asi mohlo sedět na kolenou a schovat se...". Moje máma mně měla totiž opravdu jako vzorná máma: porodila mně ve velkých bolestech a za ohrožení života (tak to prezentuje), starala se o mně, nehezké odstávající uši mi zakrývala šátkem, na ploché nohy mi pořídila vložky, na křivé zuby rovnátka, a tak mně vychovala. Netušila jsem, že jiné děti dostávají pohlazení, pomazlení, politování, povzbuzení... ten sterilní chlad, který byl u nás, byl pro mně přirozený. Nechápala jsem, proč se mi tak líbí u sousedů, kde je pořád takový zvláštní živočišní pach (dnes vím, že to vonělo teplo domova, buchty a jídlo - my jsme se stravovali v závodní jídelně, i o víkendech), kde jedno mimino lezlo po zemi, druhé sedělo mámě na klíně a třetí držel v náručí táta, styděla jsem se dívat na rodiče svých kamarádů, kteří se objímali nebo drželi za ruce, protože moji rodiče to nedělali... to všechno jsem poznávala až v adolescentním věku, když se ke mně začli tulit jakísi mladíci. Dost, nejsem žádnej masochista. Prostě mě máma nikdy nekolíbala na kolenou. Konec.

poletucha napsal(a):

A máma všechny pocity křivdy vždycky zachránila svou láskou. Která opravdu byla a je pořád. A vždycky mi přišlo samozřejmé, že všichni mají matky které je milují bezpodmínečně.

Včera jsem jí to byla říct. Nikdy předtím jsem o tom neměla potřebu mluvit. Až díky vám. Ještě jednou moc děkuji.

Brečim, protože já o sobě vim, že to umim, a moc dobře, i když jsem to v dětství nepoznala. Měla jsem všecko (šaty, jídlo, knihy, hračky, výlety, cesty do zahraničí...), ale myslím, že všecky emoce, které ve mně vznikly, se rozplynuly ve vzduchoprázdnu. Nebyl tam nikdo, kdo by je zachytil, ne, zacítil, a podělil se se mnou. Potom se stalo, že jsem je (emoce) začla skrývat, potlačovat, přetvařovat se, zahalovat je do roušky něčeho jiného, než čím skutečně byly. Fuj. Maska. Ještě, že se mi narodilo tolik dcer. Ještě že jsem se probudila. Děkuju Poletucho, že jsi to té mamince šla říct! Chtěla bych to někdy taky udělat. Taky jsem myslela, že všechny maminky své děti samozřejmě milujou. I já moc. I v tu chvíli, kdy jim hrooozně moc nadávám za nějakou hloupost, kterou provedly. Vím, že to vědí, a za to jsem šťastná.

Fatimo: Ani nevíš, jak mi tvé téma pomohlo. Moc ti přeju a všem, komu se to podařilo a i podaří, že jste si s mámou dokázaly říct, jak se máte rády.

Zvládla jsem meditaci a včera se mi podařilo mamku obejmout a dnes pár krát znovu. Je to nádherný pocit plný štěstí, lásky, radosti. Už mi zbývá ji říct z očí do očí: Mám tě ráda mami. Doufám, že to brzy také zvládnu.

Upravil(a) ajka.m (15. 4. 2007 17:27)

Pol,
tohle je moc hezké Nakonec to potvrzuje moji teorii, že všichni rodiče milují své děti. Jen někteří se k tomu musí "prokutat" přes hory doly vlastního utrpení a negativních zkušeností, zloby a nenávisti, která se v nich na čas usadila....

Tak ja som bola cez víkend na rodinných konšteláciách a hoci som si sama nestavala "systém", pomohlo mi to. Odporúčam všetkým, ktorí vďaka zlej komunikácii s rodičmi alebo súrodencami nechcú alebo nemôžu pochopiť, že všetci robíme všetko najlepšie, ako vieme(aj rodinu) a že môžeme hrať len s takými kartami, aké sme dostali. Samozrejme, že dôležitý je aj postoj alebo povaha, niekto dá kontru, aj keď má na ruke h...o a suverénne hru zahrá, iný nezahlási ani durch, lebo sa bojí vlastného tieňa - ale viac-menej sa všetci pohybujeme v rámci kariet, ktoré sme DOSTALI rozdané. Počula som, ako tam ľudia ústami iných ľudí hovorili veic, ktoré sami neboli z rôznych dôvodov schopní blízkym povedať, a ako im ich blízki odpovedali samozrejmé veci, ktoré si reálni blízki mysleli a myslia, len to nedokážu(alebo niektorí už nemôžu) povedať osobne a do tváre. Revala som hneď od začiatku ako tur, ale večer som sa cítila ako umytá v Gange... A rozhodla som sa ísť na konštelácie do Čiech z jedného dôvodu, s ktorým som nerátala a ktorý ma bohužiaľ dobehol...
Všetkým ľuďom s problematickým vzťahom k mame odporúčam konštelácie, tým bojazlivejším ako účinkujúcim a divákom, tým odvážnejším(alebo zúfalejším) aj postaviť systém.

Selima napsal(a):

Tak ja som bola cez víkend na rodinných konšteláciách a hoci som si sama nestavala "systém", pomohlo mi to. .

Sel, to je nářez, co? Ale jak to funguje...úžasné! Plánuji na podzim konstalace v rámci školy.

Viktorko,
to já nevím, co pro tvou terapeutku znamená, že na to nejsi zralá...

Pokud měla na mysli rodinné konstalace, může to být
-A) o tom, že ona sama, stejně jako většina klasických terapeutů, téhle metodě nedůvěřuje, protože pracuje s archetypy a esoterickým vnímáním světa...tedy jinak než oficiální psychologie
-B) nebo to paní terapeutka myslela tak, že prostě nemáš ještě věci natolik srovnané, abys "ustála" tak silný emocionální zážitek....

Pokud neplatí bod A a platí bod B, tak myslím, že bys měla své terapeutce věřit, protože tě zná mnohem lépe, než my. Dovede posoudit mnohem lépe tvoji psychickou odolnost než ty sama.

Já osobně bych také nezařadila konstalace pro lidi, kteří ještě žádnou práci sami na sobě neudělali a kteří nejsou srozuměni se základními vesmírnými zákony. Kteří nemají alespoň nějaké zkušennosti s esoterikou, neumějí meditovat a nedovedou připustit, že jsou věci mezi nebem a zemí, které fungují, i když jim nerozumíme, tedy v ně nevěříme.
Protože vím, co jsme na škole 1 a 2 dělali, čeho se účastnice už "zbavily" a co se "naučily", tak se toho vůbec nebojím to pro ně zorganizovat

Od začátku tu píšu, že bych nejdříve volila kineziologii, protože je jemnější a "soukromější" - ono odhalovat své nejniternější emoce před skupinou neznámých - nebo i známých - lidí nemusí být pro každého příjemné. Člověk nejdříve musí dojít tak daleko, aby si uvědomil, že sehraná skupina ho může podpořit a její soucítění mu dodá odvahu a sílu....

Takže opakuji: nevím, jak to tvá terapeutka myslela. Pokud tuhle metodu nezná, moc bych neřešila, co si o tom myslí a řídila bych se svou vlastní intuicí. Pokud ji zná, důvěřovala bych jejímu úsudku a pracovala na sobě, abych to jednou zvládla, protože tahle metoda je úžasná právě v tom, že si věci nejen ROZUMOVĚ srovnáš, ale si je i PROŽIJEŠ. Poznáš, že se svými problémy nejsi sama a dostane se ti podpory celé skupiny lidí.

Asi tak...