|
6. prosince : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 6. prosince : Objevte kouzlo brambor po římsku. Jednoduchý recept, když vás tlačí čas i finance! 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Pavlo, to máš pravdu, já řeším zase něco jiného, pro mne mnohem horšího.
Neříkám, že nemám někdy problémy s matkou, ale jsou to proti něčemu jinému jen malichernosti. Jen si prostě nedovedu vysvětlit chování některých matek, to je všechno.
Není tady
Lupi, já se musím smát - jak přes kopírák jen s tím rozdílem, že já v polovině sedmdesátých let v necelých devatenácti odešla mezi zapadlé vlastence do našich Orlických hor učit dítka číst, počítat a psát. Ráno v sedm do školy, večer v sedm ze školy a mezi tím NIC 
Byla to super škola života
Vlastně i díky tomuhle studenému odchovu vděčím za to, že když se dnes rozhodnu těmi horami zatřást, tak ony se fakt zatřesou )) Jenže já to dnes už neudělám, protože koukám i na to, co by to způsobilo...
Jj byly to kapky a nejspíš jsme je potřebovaly - jsme teď silné, moudré, otužilé a nepomíjivě krásné, protože je to uvnitř
Skutečně není na místě nás litovat, protože my to zažily a bez ztráty kytičky přežily
Není tady
Měla jsem opačný problém, obrovská citová závislost mezi mnou a mamkou. Vzorec, který se přenáší přes ženskou linii po generace.
Je zajímavé, že jedni řeší mizerný vztah s matkou a druzí, jak se vymanit z toho ohromného množství lásky a citu, která je závisláctvím 
. Je to taky dřina odtrhnout se a žít svým vlastním životem bez toho, aby vám maminka neorganizovala život a nedýchala za krkem .
JJ, život je neustálá práce 
.
Upravil(a) lvice (10. 4. 2007 14:08)
Fatima napsal(a):
Tak tady připojuji slíbenou meditaci - je to buddhistická meditace, která se jmenuje mettá:
Jak provádět mettá:
v duchu si čtyřikrát zopakujte následující slova:
ať je ti dobře,
ať jsi šťasten,
ať netrpíš a jsi mimo nebezpečí
při každém za čtyř opakování si v duchu co nejpečlivěji snažte vybavit obličej
1) sebe
2) toho, koho milujete
3) toho, kdo je vám lhostejný
4) toho, koho nenávidíte
Mám drobný problém - nepoznám osobne nikoho, koho by som nenávidela, ani mi veľmi nejde si to predstaviť... Taký Usama bin Ládin má napríklad vyslovene krásne, hlboké oči... A keď som počula v dokumente rozprávať ľudí, čo prežili teroristický útok, tak nejako ľudsky chápem aj teroristov a ich domnelé alebo reálne zúfalstvo... Ja tam fakt nemám aký xicht dosadiť...
Není tady
lupina montana napsal(a):
Ach jo...jenže já nemluvím o nějakých svých očekáváních - jen o tom jediném. Mně se nedaří představit si, že jí prostě aspoň nejsem po*ná, chápeš? Ta meditace je hezká; asi dva roky na to, co máma umřela, jsem se k ní taky dostala a zkoušela jsem si u toho představit ji - dopadlo to tak, že se u té představy rozplynula. Tak jsem to po těch dlouhých letech zkusila znova a je to pořád totéž....ale udělalas dobře, že jsi založila tohle vlákno, vztah s mámou je jedna z nejdůležitějších věcí na světě
A taky je fakt, že dokavad si ho člověk nepořeší, tak ho to pořád táhne nazpět...
Tento víkend idem na rodinné konštelácie, to bude "nářez"... Držte mi palce. Idem si kúpiť papierové vreckovky a Lexaurin.
Není tady
Fatima napsal(a):
Víš, mně ještě napadlo, že by člověk neměl brát jako svou povinnost matku milovat.
Já jsem svojí mámě taky po*ná - fyzicky. Mám nadváhu a 24 let, co jsem na světě, je to naše téma číslo jedna. Mluvíme spolu denně, po telefonu (žijeme každá v jiném městě) a ať se bavíme o čemkoliv, vždy to končí - a už jsi zhubla? Proč ne? Nemůžeš mi udělat radost? Nemůžeš zhubnout kvůli mně? To mně nemáš ráda, že ani tohle pro mně neuděláš?
Dlouho mi trvalo se aspoň smiřít s tím, jak vypadám - teď se zkouším mít se ráda. Už jsem jakš tak vyrovnaná, připadám si i docela pohledná, ale když dorazím domů a máma se na mně podívá tím svým pohledem, tak já začínám mít pocit,že se nafukuju, rozšiřuju... úplně cítím, jak se před jejíma očima nafukuju do podoby, v jaké ona mne vidí.
Takže mi prostě nejde představit si, že mně má ráda takovou, jaká jsem... netvrdím, že na tom někdo jiný nemůže být hůř, ani se tady nechci litovat. Ale taky vím, že dokud tohle nevyřeším, tak se budu při každé návštěvě doma "nafukovat" pod jejím pohledem. A není to zbytečné?
Já mám velkou spoustu hnusných vlastnosí a tak, tak proč by ona měla být dokonalá? Já ji (zatím) neumím zcela přijmout takovu, jaká je, proč by ona měla být lepší a měla by umět přijmout mne takovou, jaká jsem?
Není to povinnost milovat svého rodiče. Možná se mi to nikdy nepovede. Ale budu to zkoušet. Přinejmenším se budu snažit nejlépe jak dokážu. Nevím, jestli to dává smysl.
Ja som to mala podobné, moja mama hrozne kladie dôraz na výzor, no a ja "som sa nepodarila". Nie som ohava, ale keď som mala 20 a nejaký chlap (alebo hoci aj žena) mi povedal, že mám dobrú postavu, rozplakala som sa, aby si nerobil srandu... Vtedy som pritom tú postavu fakt mala celkom dobrú... ale nevedela som si to vychutnať vďaka maminým kritickým poznámkam. Pritom ona ma odjakživa vykrmovala a snaží sa o to dodnes. Ale jedným dychom ma zároveň kritizuje... 
Mne pomohlo zmieriť sa s ňou, keď mi jeden človek, relatívne znalý našich rodinných pomerov a sám zápasiaci s niečím podobným, povedal: Ona nie je zlá, ona je len blbá. Funguje inak ako ty, rozmýšľa inak ako ty, a nie je schopná chápať teba a to, čo na tebe pácha... To ma trochu zmierilo. A ešte to, keď som si uvedomila, že ani za svoj absolútny nedostatok empatie ona určite nemôže. Holt sa šla postaviť do fronty na výzor a kritičnosť, keď rozdávali empatiu... Nedá sa stihnúť všetko.
Upravil(a) Selima (10. 4. 2007 15:40)
Není tady
Nela napsal(a):
Tak jsem si přečetla příspěvky, ale nějak jim nerozumím. Prostě si neumím přestavit, co některým z Vás mámy tak udělaly, že k nim máte takový vztah? Nechci, aby to vyznělo, že někoho odsuzuji, spíš lituji. Pro mě je máma, prostě MÁMA, blízký člověk, jistota, klid, ale někdy taky zlost, starosti...
Buď rada a kľudne choď na iné vlákno, kde chápeš... Tu sa stretli tie, čo vedia vo co gou...
Není tady
Teda, vy jste mi tu otevřeli po svátcích téma ..... 
asi každý má svého kostlivce ve skříni .....
Pod vlivem neustálých histerických scén mojí mamky ( vyrobila histerickou scénu i když jsem ráno nestihla sníst chleba s máslem a čaj ) jsem se naučila, že se sebou nesmím nechat manipulovat ... i přes citové vydírání
Že nemá cenu se rozvádět, pokud můj partner nesplní všechna očekávání, protože bych si určo vzala podobného idiota jako ona ... můj taťka je zlatíčko, pohodové a naprosto všechno umějící a dodnes pracující ( 77 ) ( jen nerad chodil do kina a po návštěvách ) a vzala si hypochondrického sebestředného pitomce, o kterého pečuje do roztrhání těla a který jí naprosto s ničím nepomůže a jenom všechno kritizuje ( do kina s ní v době její zamilovanosti chodil ..... pak už taky ne... 
), bere ho jako kříž na hřbetě v tomto životě s odevzdaností Ježíše
Že si nemůžu z pusy udělat nástroj pomsty a vrhat svým dětem do obličeje vyčitky o pupíncích, obezitě a nestuijní povaze a poznamenat je tím .... no když ne doživotně, tak rozhodně nadlouho , jen proto, že se mi v životě něco nepovedlo a potřebuji si na někoho vylít vztek ( výsledek je , že hoši s námi radostně bydlí ještě teď ... po pětadvacítce, jezdí s náma na dovolenou a rozhodně nevypadají, že by chtěli jít bydlet samostatně 
)
Že si nemám stěžovat , pokud s tím nechci něco dělat ..... ( kvílet a strádat 20 let a nic s tím neudělat .... jenom přenášet na svoje blízké svoji naštvanost na protikus, který jsem si vybrala a pak ještě nutit zůčastněné, jako že ho milujou ) ...
Že pořádek není mým smyslem života a já nemusím sobě i celé rodině kazit celý víkend vysávání, leštěním a šůrováním celého bytu ( moje heslo : binec v bytě= šťasné dítě 
... razím zásadu malého přehledného nepořádku .... podle pana Horníčka, to je takový druh nepořádku, který jsme schopni uklidit 20 minut před tím, než nám přijde návštěva 
) ... hlavně pohoda 
Že za svoje chování a rozhodnutí zodpovídám hlavně sama sobě a nemusím pořád dokolečka něco do omrzení omílat a vysvětlovat .....
Kurňa ..... proč jsme toho kostlivce z té skříně tahali ?????
Není tady
Já nemám chuť něco řešit a napravovat. Představa nějakého objímání s mámou se mi dost příčí. Jsem ráda, že jsem se vymanila z jejího vlivu, bylo to o to težší, že bydlíme v jenom rodinném domě. Začalo to už v ranném dětství, říkávala mi s povzdechem: no jo, ty jsi celý táta. Ty se máš, ty máš jeho povahu. To já se jen musím trápit, vy to máte jednoduché. Neustále mi dávala za příklad sestřenici Irenku, která byla na všechno šikovnější a uměla poslouchat. Když jsme tam přijeli na návštěvu, máma mě dotáhla před skříňku Irenky a já se musela dívat a brát si příklad, jak to má pěkně uklizené a srovnané. Mě to připadalo strašně ponižující, že mě máma takhle shazuje. Další epizodka byla s mojí první menstruací. Dostala jsem to ve 12 a celá rozradostněná, že už "to" taky mám, jsem to šla říct mámě, doufala jsem, že mi s tím nějak poradí. Bylo mi to trochu trapné. Ona se mi vysmála, že je to ještě brzo, a že jsem jsem se asi špatně utřela. Cítila jsem se hrozně ponížená. No a v té chvíli, jsem si řekla, že to nemá cenu, že mi prostě není oporou, že musím jít vlastní cestou a nespoléhat na ní. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe. Když jsem studovala gymnázium, říkala mi, že to nemá cenu, že jsem se měla něčím vyučit nebo jít alespoň na učitelku MŚ, jako Irenka. Když jsem studovala VŠ, to tedy už vůbec nemohla pochopit nač, když se stejně vdám.
V průběhu studia jsem musela poslouchat, ať toho nechám, ať jí raději pomohu s uklízením a v kuchyni. Že Irenka si to uměla jinak zařídit, ta že už bere výplatu. No a největší gól byl, když Irenka začala dálkově studovat VŠ někdy, když jí bylo 35. Moje máma ji bezmezně obdivovala,jak je šikovná, jak to všechno stihne. Nikdy mi nic nepochválila, když jsem si něco koupila nového, odbyla to slovy, ale vždyť něco podobného už máš, nebo "já myslela, že je to ta stará sukně" a když to nešlo přehlédnout, tak mě pokárala, že moc utrácím, a že se mi to vymstí. Ovšem když se ohákla Irenka, básnila o tom, jak jí to sluší. V duchu jsem se musela smát a zároveň mi to bylo strašně líto. Když něco začnu dělat, jde mi to okamžitě rozmlouvat, že to nemá cenu, zpochybní každé moje rozhodnutí. Teď už je stará a nemocná, nikoho nemá, než mě, ale neustále kritizuje, neustále má potřebu mě usměrňovat. Jdu za ní každý den s dobrou náladou a odcházím v 90% naštvaná. Je to typ trpitelky, která mi dává za vinu, že si život neuměla zařídit jinak, že všichni nedělají to, co ona chce. Když jí něco vyprávím o sobě, neposlouchá, je zahleděná jen do svých problémů. Našla jsem si takový postoj, mám ji ráda, je to moje máma, ale musím k ní být tvrdá a nedat se, jinak by mě zničila. S tímhle odstupem to mohu vydržet a mohu se o ni dál starat. Takže žádné dojemnosti nechci, ještě na ně není čas.
Není tady
Ahojky....
Mě máma umřela před rokem.... Něco z mého života - nebo - li spíše z našeho vztahu Vám tadypopíšu...
Svou matku jsem jako malé dítě nade vše milovala, ikdyž jsem občas některým věcen nerozuměla, jako proč jsou u nás strejdové ,když tatínek je v práci, proč maminka u jedný tety na oslavě seděla na klíně tomu divnýmu chlaíkovi... tenkrát mi mohlo bejt 5-7 let... Ale měli jsme všechno, chodila s námi do kina, na výlety, na lyže , jezdili jsme na dovolené...věnovala se nám...
V mých deviti letech nám umřel táta. Doma jsme teda zůstali máma a 3 malé holky ve věku 11,9,7 let. Během půl roku si našla chlapíka, kterej se k nám hned nastěhoval. Po čase začal pít a tahat mámu do velice divné společnosti a časem ji naučil také "chlastat". Po dalším roce se narodilo další dítko a po dalším roce opět další. Na to, že nás táta zabezpečil ažaž... se najednou začali ztrácet z domu hračky, věci, nábytek... vše se prochlastávalo a máma byla zamilovaná.... Odcházela s oním člověkem třeba na týden na mejdan a nám (mě tenkrát bylo 11-12 let)nechávala malé mimina na hlídání , nemohly jsme chodit do školy. ve škole se mi začaly všichny posmívat. Učitelka byla na mě zlá, ponižovala mě před ostatními...Postupně jsme od Matčiného partnera začaly dostávat fyzické tresty a to takovým stylem, že to velice často končilo krví a týráním, hladověním... v 7.třídě jsem skončila na 3 .měsíce v ozdravovně kvůli podvýživě. Když už mi asi bylo 15let, stále to mám před očima... byla jsem domluvena s matkou že můžu přijít z venku ve 21:00, přišla jsem domů na čas a začal mě ten chlap mlátit - když jsem volala na mámu, Mamíí prosím Tě řekni, žes mi dovolila přijít v 9 večer, a ona aby měla klid, tak řekla, ne měla jsi přijít v pět a nechala mě mlátit a ještě na mě koukala... Nenáviděla jsem ji.. Vzala jsem si svých pár švestek a odstěhovala jsem se k babičce a dědečkovi. Už jsem nemusela koukat na ožralou matku ležící vedle záchodové mísy, nemusela jsem poslouchat její sliby, že vše bude lepší, že nás má ráda, že nám vše dá...
Děda i Babička , mě do svých 18 let živily zadarmo, matka jim nedávala ani korunu. V 18 letech jsem si nechala konečně přepsat sirotčí důchod na sebe... dodělala jsem si maturitu.... a pak se vdala, abych vypadla z města, kde jsem každému byla pro smích...
matku jsem pak dlouhá léta neviděla. Věděla jsem , že jí ty dvě malé děti vzali do děcáku. Asi 2x přijela za mnou do čech - cca 400km od bydliště matky a já se vždy skoro hanbou propadla, že ona osoba byla mojí matkou... stejně jsme si nikdy neměli co říct a já ji stále dávala vše za vinu a stále ji nenáviděla...
Po čase ji umřel i ten její - samozřejmě se uchastal k smrti - SLINIVKA.
Tak zůstala sama. bývala to krásná ženská, ale po těch letech alkoholismui z ní byla otřesná a zanedbaná troska - je to hnus říct, ale opravdu jsem se za ní styděla...
Před dvěma lety zjistila že má nádor na ledvině a že umírá, měla vývody, chodila na chemoterapie, dialýzy a neměla nikoho kdo by ji pomáhal - byla úplně sama. Začala mi volat - nikdy nepadla vyřčená omluva, ale stále se jen ptala, jak se mám, že mě má ráda.. a jestli někdy někdy přijedu za ní. Volala kvůli prkotinám, hledalal blízkou osobu, jednou jsem jí to v telefonu vše vyčetla a ona měla hrozně slabý hlásek, nemocný.. a já cítila, že je si toho všeho vědoma, co způsobila...
3 měsíce v kuse jsem se za ní chystala, bylo mi jí líto a v dětství , kd ybyla ještě OK jsem ji milovala nade vše - snad proto láska tak rychle přerostla v nenávist a bála jsem se, že si z očí do očí nestihnu s ní nic vyříkat, že mi umře...
A já to nestihla....
Dnes je to cca rok, od té doby, kdy byl pohřeb - řeknu Vám, takhle jsem se ještě nikdy v životě nesesypala - Mrzí mě to, že jsem byla tak zapšklá.
Skoro denně se mi o matce zdá, zdá se mi jen o tom jak je nespolehlivá, jak stále slibuje nesplnitelné a jak mi psychicky ubližovala , ale ve snech ji stále miluji a bolí mě to...
Momentálně se s tím nedokážu sama vypořádat a nevím jak dál, jak to řešit... Myslím, že už je na vše pozdě a že jsem onen okamžik promarnila. Je mi to moc líto. Ve skrytu duše svou matku stále miluji, ale nedokážu ji odpustit - bojím se , že nedokážu a bojím se toho, že chyba odpuštění bude i ve mě...
Upravil(a) tes1 (10. 4. 2007 16:58)
Není tady
Rodinné konštelácie... Moja kamoška má niečo podobné s otcom, akurát sa s ním pohádala už ako dospelá a po 10 rokoch nekomunikácie zistila DODATOČNE, že otec je už mŕtvy. Dodnes nevie, kedy a na čo zomrel, ani kde je pochovaný... krátko na to, ako to zistila, jej objavili rakovinu... Vylízala sa z nej, ale pochopila, že ten vzťah musí riešiť. Ide na rodinné konštelácie,ako na možné východisko z problému s mŕtvym rodičom.
Není tady
Tak to jsou tedy historky 
Ty maminky ale davaji kazdemu poradne zabrat. Ale pry si rodice sami vybirame, takze si neni na co stezovat.
Ta nase nam zase od detstvi porad rikala, ze uz je to s ni hodne spatne, ze nechce zit, at se pripravime na to, ze uz brzy umre. Kdyz mi bylo dvanact, tak jsem ji v noci po hadce s tatou stahovala z okenniho parapetu a prosila ji, at neskace. A od te doby jsem ji porad hlidala, mela o ni strach,aby to opravdu neudelala. Rozhodla jsem se byt silna, pomahat ji a ochranovat ji. No a samozrejme, ze jsem se z toho po par letech sklapla. Trvalo mi, nez jsem pochopila, ze si musim zit svuj zivot a ji nechat zit ten jeji - at uz jakkoli.
Ted je mame pres padesat a porad rika, ze tu uz dlouho nebude. Vzdycky se musim smat a rikam ji, ze to uz rika 20 let.
Ale na techhle komplikovanych vztazich se mame moznost toho nejvice naucit, takze ja rozhodne nelituji, ze mam takovou mamu jakou mam.
Nechcete nekdo zalozit tema o otcich, to by byl taky masakr
Není tady
Není tady
Selimo, co je vlastně rodinná konstelace? A jakým způsobem se to řeší - jak to probíhá? A jak se k tomu můžu dostat?
Není tady
:hjarta:Ach, bože, Tes...
Někdy to prostě nejde; jednou, co pamatuju, se moje máma na mě usmála krásně a něžně - ve chvíli, kdy jsem ji přišla vyzvednout z nemocnice, ale to je jedno. Víš, kolik let mě trápilo, že jsem jí ten úsměv nedokázala vrátit? Protože když umřela, mně se zdála nejpříšernější noční můra ze všech, co jsem jich měla. Zdálo se mi, že jsem se náhle a prudce probrala ze spánku, úplně zamotaná a zavinutá v něčem a nemohla jsem se hýbat a nade mnou seděl pavouk. Jako Odula z Pána prstenů, jen šedivá a bez jakýchkoli emocí.a to byl ten vztah mezi námi. A já jsem si myslela, že kdybych se na ni tehdy dokázala usmát, snad by to nebylo až takové. Ale některé věci prostě nejdou...
Pan - no, já taky nežádám ,aby mě někdo litoval, ale troškou toho uznání bych nepohrdla.... 
Sel- no já prozatím byla na konstelacích jen jednou a ještě pořád sbírám síly na druhou návštěvu. Asi je to taková síla proto, že to člověk vidí jaksi zvenku, co? Tak sa drž, 
, nech tam cez víkend neskapeš..
Není tady
Lupino díky -ale momentálně nepotřebuji soucit, mám krásné štastné manželství, krásné zdravé dítě a na cestě je druhé, dokázala jsem si ve společnosti vybudovat velice významné postavení a dokážu se podívat každé ráno do zrcadla a říct si,že život je krásný, že jsem ráda na světě....
Jen to nevyřčené, co nikdo neví.. jen to, co jsem vám zde dá se říct trochu nakousla, mě skoro denně užírá a nevím co s tím...
Ale když budu chtít, tak to vyřeším . A děkuji 
Není tady
tes1 napsal(a):
Selimo, co je vlastně rodinná konstelace? A jakým způsobem se to řeší - jak to probíhá? A jak se k tomu můžu dostat?
Sú to semináre, kde niektorí ľudia znázorňujú druhým rodinných príslušníkov(otca, matku, súrodenca) alebo aj ich samých... A ty vedieš imaginárne rozhovory s reálnymi alebo mŕtvymi príbuznými prostredníctvom zástupných ľudí... Viac napíšem po víkende, keď to absolvujem. Vedie to jeden človek, ktorý si vie(mal by si vedieť) poradiť s prípadnými vybublanými emóciami.
Není tady
Tes1, rodinné konstelace jsou metoda řešení vztahů v rodině, při které stačí, aby byl aktivní jeden člen rodiny. Prostě ty jako člověk, který není spokojený se vztahy v rodině nebo se sebou samým (protože nás ovlivňuje to, že jsme členy nějakého systému), přijdeš do skupiny cizích lidí a můžeš se rozhodnout, jestli chceš postavit vlastní konstelaci, nebo se zapojíš jenom jako účastník jiných konstelací (to je taky velice zajímavé a užitečné).
Člověk, který staví svou konstelaci, stručně nastíní problém, vedoucí většinou určí, které role je třeba obsadit, a ty si vybereš zástupce za jednotlivé lidi i za sebe a postavíš je do prostoru tak, jak to cítíš - vedle sebe, zády k sobě apod. Pak už jen pozoruješ. Vedoucí se zeptá jednotlivých stojících, jak se cítí. Věř nebo ne, v tu chvíli začneš něco cítít - třeba strašnou nenávist nebo naopak velkou náklonnost k někomu vedle sebe. Pak se s těmi lidmi hýbe a oni si i vyříkávají různé věci - jde o to každému přiznat jeho místo v rodině, ale zároveň zabezpečit, že si na sebe nikdo nebude stahovat cizí problémy, což velmi často dělají děti vůči svým rodičům, protože jim chtějí "pomoct".
Myslím, že několik témat o konstelacích je na Duchovním.
Selimo, určitě dej vědět... uvidím jaká bude toje nebo i jiných zkušenost a pak bych to určitě také zkusila - jestli by to pomohlo..
Není tady
klokanka napsal(a):
Našla jsem si takový postoj, mám ji ráda, je to moje máma, ale musím k ní být tvrdá a nedat se, jinak by mě zničila. S tímhle odstupem to mohu vydržet a mohu se o ni dál starat. Takže žádné dojemnosti nechci, ještě na ně není čas.
Tenhle postoj znám.
Pomáha.
Na čas, pak je to jen o to větší průser.
Proto je hrozně důležité poznat, kdy už je ten čas...
Já to prošvihla, protože u mámy vypukla na plno Parkinsonova nemoc a bylo vymalováno. O to větší to pak byl masakr.
Tak ten pravý čas neprošvihni
Není tady
tes1 napsal(a):
Momentálně se s tím nedokážu sama vypořádat a nevím jak dál, jak to řešit... Myslím, že už je na vše pozdě a že jsem onen okamžik promarnila. Je mi to moc líto. Ve skrytu duše svou matku stále miluji, ale nedokážu ji odpustit - bojím se , že nedokážu a bojím se toho, že chyba odpuštění bude i ve mě...
Není pozdě a nic jsi nepromarnila. Taky jsem si to s mámou srovnala až po její smrti. Existují velmi účinné metody, jak to jde.
Není tady
Chci vám říci ještě jednu věc - 6.11. mám termín porodu a mám mi umřela 3.11. - nevím proč , ale mám z toho divný pocit a strach abych nerodila zrovna toho 3.11. chjo
Není tady
Sel,
rodinné konstalace jsou úžasná metoda, absolvovala jsem to před 14ti dny. Těch kapesníků si vezmi rozhozhodně velkou zásobu Dost pití a teplou deku.
Já si po padesáti letech zase hezky poplakala a to jsem si ani nepostavila vlastní konstalaci... no nebylo třeba, jiní dva účatníci si ji tam postavili za mne
Není tady
tes1,
ty se uklidni a nic na sebe nepřivolávej. Zabývej se teď příjemnými věcmi a pamatuj, že: miminko prospívá, když matka těhotenství prozpívá
Upravil(a) Pandorraa (10. 4. 2007 17:52)
Není tady
Pandorraa napsal(a):
Já si po padesáti letech zase hezky poplakala a to jsem si ani nepostavila vlastní konstalaci... no nebylo třeba, jiní dva účatníci si ji tam postavili za mne
jo, taky se mi to povedlo Mně to teda pro začátek stačilo, nemusim mit šecko hned...
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.
