Berušky drahé.....   
Komplikovaný vztah s matkou je problémem mnoha žen.... Přitom ji podvědomě kopírujeme stejně tak jako ona zkopírovala svoji matku - naši babičku... A jasně, že křičíme, že to není pravda, že my nikdy nebnudeme jako máma....

Když jsem to před zhruba dvanácti lety zkusila dát do pořádku, šla jsem na regresivní terpii, to máma ještě žila, a tam dostala histerický záchvat nepříčetnosti, když se ke mně terapetka přiblížila jen se slovem máma...
Vzdala jsem to, ale stejně si mne to našlo - když pak zemřela, poslouchala jsem litanie o její neskonalé dobrotě a měla chuť vraždit - můj vztek a ukřivděnost se stupňopvaly. Ale jen do té doby, než přišly zásadní informace o mámině dětství, o poměrech v rodině. Velmi rychle mne vztek přešel a já si to čistě rozumově srovnala v hlavě. Podařilo se mi to "nějak" - čistě rozumově uzavřít, vztek odešel, křivda zůstala.

Znovu jsem to otevřela zhruba před rokem - nejen že jsem si všimla, že stále dělám stejné chyby jako ona, ale dostala jsem strach, že je bude dělat i moje dcera - že zkopíruje ten děsný vzorec naší ženské linie.
Šla jsem ke kinezioložce a nastal pravý masakr. Naštěstí ta drobná holčina - terapeutka mne vůbec nešetřila a "nedala pokoj" dokud se neodloupla další slupka "dětského vzdoru", který ve mně z dětství zůstal, a neproměnila se v čisté pochopení..... o nic jiného totiž nejde - ohlédnout se za sebe. Vím, co to je probrečet nekonečné hodiny jak malé dítě...

Zásadní změnu přinesly rodinné konstalace. Konečně se mi podařilo to z "hlavy" dostat i do "srdce". Nejen že to "chápu", ale já si to i "prožila".
A to byla naprostá bomba
Rodiče nám dali život, ale co my si s ním uděláme, do toho jim je houby s octem, nemají nás co soudit, stejně jako my nemůžeme soudit je. Nevíme totiž, čím si museli projít zase oni, co je formovalo, křivilo, drtilo....
Všichni jen děláme co můžem, abychom přežili. A na tomhle světě to nikdy nebylo a ani nebude obvzlášť lehké. My máme jiné podmínky, než které měli naši rodiče a tak v tomto případě rozhodně neplatí: podle sebe soudím tebe, tedy jinak: tohle já bych svému dítěti nikdy neudělala...

Každý jsme si své rodiče vybrali a jistě jsme věděli, proč.
Nic jim nedlužíme, jen poděkování za život.

Není vůbec třeba to "talčit silou". Všechno má svůj čas, co dnes nejde, půjde zítra nebo pozítří...ten vztah se roky křivil, nemůžete ho narovnat během pár meditací nebo terapií. Je ale nutné to CHTÍT NAROVNAT a systematicky a trpělivě na tom pracovat. Už jen proto, abyste to nepředaly dál...
Držím palce 

Výborný film k tématu: Podivná tajemství (orig. Divine secrets of the Ya-ya sisterhood), v půjčovnách.

(Já se poslední dobou nějak neumím rozkecat )

Pavlo,
rozumím ti. To, co říká bublinka, je skvělý návod, jak to taky rovnat - představit si svoji matku jako malou holku, která taky dostávala svoje...
A samozřejmě nesoudit, to není cesta ven, ale do pekla.
Všichni potřebujeme cítit, že nás rodiče milují, je to naše kotva. Bez ní životem poletujeme z rohu do rohu.... A nikam před tím neutečeme, ať jdem kamkoliv, berem si to jako závaží s sebou. Je potřeba si to srovnat - v hlavě i v srdci. A nejde to hned, chce to trpělivost.

Když jsem čekla dceru - rizikové těhotenství - matka mi dělala scény až na hranu chápání. Byla už tehdy dost nemocná a tak přestala brát prášky, aby mi ukázala, jaka jsem bestie, když nedělám to, co ona chce.... Tehdy jsem se těžce zatvrdila, abych to vůbec přežila. Připadalo mi to, jako by se role obrátily - ona byla vzdorovitým dítětem a já zlou matkou. Manipulovala mnou tím nejhorším způsobem - pocitem viny. Prostě dělala to, co jí naučila její matka - moje babička. Mimochodem pro mne nejlepší babička na světě...

Jo jo..je to složité, člověk to nesmí vzdát a musí pořád hledat lásku ke druhým a především k sobě

Ahojky, dnes ráno jsem se s dcerami dost pohádala, že jsem rovnou z postele vlezla k počítači (chtě řešit pokřivený vztah s matkou). Začínají mi říkat, že jsem závislák. Víte někdo, jak tohle obhájit před čtyřma babama a jedním pidichlapem, když jsem si to předtím nikdy nedovolila? Vstanu, jdu hned pracovat, večer, všichni spí, já ještě pracuju, jdu spat poslední. Posledních pár dnů to chtělo být jinak, chtěla jsem si trochu "pokecat" a už to mám na talíři.

Hrozně moc mně potěšila myšlenka představit si mámu jako malou holčičku. To je ta jediná možnost, pro mne, jak vyvinout nějaký pozitivní pocit. Ano, to jde úplně skvěle dokonce to ve mně vyvolává nějakou touhu ochránit ji, opatřit a pomoct jí. Mooooooooooc děkuji Bublince, nikdy, nikdy bych nevěřila, že nějaký obraz mojí mámy může být tak milý, fakt. Mám od čeho se odrazit, moc,moc děkuji.
Myslíte, že se smajlici dají udělat i do okna rychlé odpovědi? Viktorka

Lviktorka   
Jsem rada, ze ti to funguje. Me tahle meditace pomohla, protoze rozumem jsem sice chapala, ze moje mama je takova jaka je, protoze ma za sebou hodne tezkych veci, ale i presto jsem k ni nedokazala citit lasku. V tehle meditaci se to zlomilo.
Tak drzim palec   

Jo a jeste jedna metoda - zkuste si na papir sepsat vsechno, co svym maminkam vycitate a pak se zamyslete, co vam tyhle negativni zkusenosti daly a cemu vas naucily a podekujte za ne. U toho jsem taky prisla na zajimave veci. 

Pandorraa napsal(a):

A před svými babami a pidichlapem nemusíš přece obhajovat vůbec nic. Nebo se snad cítíš provinile, že si povídaš s námi???

Necítím se provinile, ale podsouvají mi to, jsou v převaze, tak bych mohla lehce podlehnout. "Plkání" je totiž užitečné jenom pro mne, a oni (moji blízcí) ani netuší, že bych mohla být veselejší, spokojenější a tím pádem i VÝKONNĚJŠÍ.

Viktorko, oni si zvyknou Zvykli si, jaká jsi výkonná, zvyknou si i na opak - i když budou víc remcat. Co jim zbyde? Ty už se těchhle potlachů nevzdáš....co??
Tak jsem se trochu uklidnila a můžu s vámi pokračovat.
Dneska jem něco vyklízela z komory a našla jsem tam mámin kufřík, co si ho balívala,když k nám jezdila. Čtrnáct let tam ležel....párkrát jsem se ho pokusila vyhodit, dneska jsem si řekla, že se nedá nic dělat a poletí. Ale - já ho prosím otevřela.Jako tu skříňku zdepřítomné Pandorry. A uviděla jsem mámu jako živou. Kufřík sbalený tak, jak to udělala sama- pečlivě a hezky - dokonce po ní ještě voněl. Tak si to umíte představit, co asi následovalo... ještěže byl manža kdesi na chotbale. Zase mě zaplavila ta stará známá vlna beznadějné lásky a v rámci toho jsem se pokusila o Bublinčinu variantu mámy, jako malé holčičky. No-nepovedlo se, aji v téhle představě mě zahnala. Prostě se mi nedaří představit si, že o mně moje máma stojí....ach jo.Jestlipak se někdy změní aspoň ta představa....
Fatimo, já nějak neřeším, jestli musím, nebo nemusím své rodiče milovat, jen jsem chtěla smětsvoji mámu milovat. Ta tvoje tě taky pěkně masí, ale napadlo mě, že kdybys dokázala říct na začátku každého telefonátu "mami,jakmile začneš o tom, že jsem tlustá, tak okamžitě pokládám telefon", Kdyby se ti to povedlo říct a potom i dodržet, asi by dala pokoj, co myslíš?
Ona ta moje mě vláčela na té mojí šílené lásce a touze jako na vařené nudli, ale je strašně těžké zakázat si milovat i když člověk ví dobře, jak zhoubná ta láska je...nehledě k tomu, že zakazovat sama sobě lásku je tanec na ostří nože. Anoano, já vím, že je nutno tuhle bolestnou lásku přetavit v lásku jaksi..všobecnou, bezpodmínečnou a tak. Jen, že moje maminka mě rozcupovala na malinké kousíčky, tak musím nejprve ty kousíčky někde najít a sebrat....myslela, jsem si, že jsem už skoro celá a náhle šupho: takovej kusanec chybí...

lupina montana napsal(a):

Ty už se těchhle potlachů nevzdáš....co??

Asi ne. Já totiž mezitím hledám na internetu, blebleble, a už dnes, po pár dnech "plavání", nemůžu pochopit, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet?! Tolik depresí zde mohlo být zlikvidováno...

Fatimo a Pandorro: díky

Lupino a jak to dopadlo s tim kufrikem? Dala jsi ho zpatky do skrine nebo nakonec letel?
Nejak stejne nerozumim tomu tvemu problemu s mamou, ty jsi ji chtela milovat a ona ti to nedovolila? Neumim si moc dobre predstavit, ze jsou mamy, ktere by o sve deti vubec nestaly. Teda asi musi byt, to by jinak deti nekoncily v detskych domovech a kojeneckych ustavech, ale to asi neni tvuj pripad, ne?

Vis, ja jsem si cely zivot myslela, ze me rodice nechteli, ale ze si me teda nechali, kdyz uz jsem se jim prihodila. Ale trpela jsem takovym tim pocitem nechteneho ditete, pocitem, ze jsem tu navic a ze jsem rodicum zkazila zivot. 
Ale pak jsem si v regresi zazila, ze moje mama i pres ten sok, ze je tehotna, se rozhodla si me nechat a moc se na me tesila - a tenhle jeji pocit jsem si procitila a prestala pochybovat, ze me nema rada. Nekdy staci nejaka jedna vzpominka a na ni se da hodne postavit.

Honey, to je fakt síla.

Nelo, ty šťastná bytůstko.....

Bublinko- kufřík zůstal v komoře. tak nějak....hmm.
No já to asi podala nepřesně. moje máma o mě v zásadě asi stála, ale hlavně proto, aby měla koho mučinkovat. Začlo to tím, že jsem byla holka a ta...jaksi byla pro ni  bez ceny. Vlastně to bylo celé dost komické, protože táta naopak moc nestál o kluka... A navíc u porodu málem umřela, což jsem pak slýchala pravidelně ještě jako sama zasloužilá matka. Ale popravdě- to se mi odpouštělo nejsnáz, protože mi poměrně brzy došlo, že je to jen "hrdinský příběh", trochu nešikovně podaný.
To další bylo horší:
moje maminka -pámbu jí dej věčnou slávu - by v jistých ohledech strčila do kapsy i Macchiavelliho. Asi takto: něco- jedno co- jsi provedla. Následuje série vyčítání, mluvení "do duše" (naši to vydrželi i dvě hoďky) a prezentace zločince jakožto naprosto po*ného, malého a hnusného sobce, etc-však to leckdo zná. Dostatečně zdeptaný zločinec se plíží někam do rohu zahrady a když sebere síly a dozpytuje svědomí, plíží se za matičkou pro kousek odpuštění. Dostane se mu velmi chladného přijetí "nemůžu tě ani cítit, zmiz mi z očí" tak mizí.To se opakuje tak dlouho, až zločinec ztratí veškerou naději na usmíření. V tom okamžiku slunce mateřské lásky vykoukne, ale jen tak maličko, aby ve mně vzbudilo jiskřičku naděje a ve chvíli, kdy se odvážím jakkoli se začít zbližovat, kolotoč začíná nanovo. To všechno je okořeněný bráchou na piedestalu tak vysokým, že ani nedohlédneš..a denní masáží - Fatima ví asi jakou, jen rafinovanější. Asi takto: "Ach bože, dítě...proč ty jsi musela podědit po každéhm to horší...Taková škoda, že nemáš nohy po mně...Proboha-to opravdu NEJSI SCHOPNÁ udělat něco s tím mastným nosánkem?....O-včá-ci, ci dítě, ne cííí..." a tak. Mnohokrát denně.
Když mi bylo asi 19, sebrala jsem všechny zbývající síly a našla si podnájem .Pamětníci potvrdí, že to byl v  Praze poloviny let sedmdesátých docela úctyhodný výkon. Věděla jsem, že to doma nesmím říkat, a že nejlepší by bylo zmizet po anglicku-jenže jsem to nevydržela ( já vás vidím, všechny, co se  se teďko vesele smějete...no já už se taky směju, jen pořád ještě trochu hystericky  )..řekla jsem, že se hodlám odstěhovat a máma mi udělala šílenou scénu, jak ji opouštím a že ji budu mít na svědomí...
mmch, vynikající odpověď mívala taky, když jsem se zoufale chtěla dobrat toho, co po mně vlastně chce. Říkala "ty DOBŘE víš, tak mi tu nešaškuj..."
Plakat? Zakázáno. Jakmile jsem začla nabírat, měli takový rituál...celorodinně se mi posmívali. Podotýká, že si to jasně pamatuju z doby, kdy mi bylo šest. Děěsná sranda...jo..
panejo, takovej elaborát, že se i jezdec musí natahovat - ale je mi trošinku lehčej, to se musí nechat. Díky, Fatimo...

Nelo, buď ráda, že problémům s matkou nerozumíš. Určitě máš také svoje. Každý si neseme svůj kříž, někdo ho má těžší někdo lehčí a máme se z něj poučit, naučit se lásce a pochopit. A věř, nejsou to někdy jednoduché úkoly. Proto  má každý člověk trochu jiný start do života. Buď ráda, že neřešíš vztah s matkou, neboj, ono na tebe něco jiného k řešení čeká...