Nic těžkého na tom pro mně není, myslím že takhle to cítím normálně, nemusím si to představova, tak to je... tatínka už nemám, jenom maminku...
lituju všechny, kteří mají se svými city a vztahy k rodičům problémy, já to nezažila - naštěstí.
P.S. právě jsem se vrátila z pravidelného sobotního posezení u mamky na kafíčku

Upravil(a) Bety (7. 4. 2007 15:49)

Bety - to je moc dobře, kvalitní vztah s rodiči je důležitá věc

Pavlo - já s mnoha důvodů tohle "cvičení" taky nedokážu "udělat". Ale myslím, že pokud tohle člověk bude zkoušet častěji, může to pomoct. Všechno má svůj čas, ale vyřešení vztahů s rodičem bych neodkládala, protože toho "jednoho dne" už může být pozdě. Nicméně myslím, že pokud má člověk vlastní děti, je to ten nejlepší způsob, jak pochopit vlastní rodiče. Přeji všechno nej tobě i mimískovi.

Ufff, toto je pre mňa pravé sádlo-máslo... Ale asi to občas skúsim, som dosť masochistka a po deduškovej smrti mám také obdobie, že sa odhodlávam riešiť rodinné vzťahy...

ani mne nie...nech skúšam ako skúšam, nedokážem si predstavit, že ma miluje - a ešte aj hlbokým citom.... maximum, čo dokážem, je to, že .....ale do riti... prepáčte, ale nevidím na monitor

Upravil(a) Fatima (8. 1. 2008 15:57)

No mně k tomuhle nebyla co platná ani Luisička... To je dobře, že se ti daří a dokonce že by se vám to mohlo vyjít ještě za života tvých rodičů - to by bylo to nejlepší, co by se vám mohlo stát. 

LViktorka napsal(a):

Bože,to se mi nikdy, nikdy nemůže povést! Určitě mi tento stav komplikuje celý život, ale tohle nikdy nezvládnu. Mám už tři dospělé dcery, další dvě k dospělosti kráčí mílovými kroky, ale já a moje máma? I při psaní toho slovního spojení mi zkameněl žaludek. A přitom je tady (u nás) pečená vařená skoro denně. Mám strach i o tom přemýšlet, protože se bojím, že odhalím nějakou nepředstavitelně hrůzostrašnou pravdu. Chci dál pokračovat, chci se toho zbavit, ale jak? LViktorka

Viktorko, tak předně nesmíš házet flintu do žita , pak je třeba chtít a nakonec je třeba to zkoušet. Stačí, když budeš dělat jen to nejlepší, co dovedeš.

Nejde to...čím víc se ji snažím představit, jak ji objímám a říkám jí, že ji mám ráda, tím je to horší...musim toho nechat, nebo mi v těch představách řekne něco hnusnýho...já přijdu zítra

Lupino a Fatimo: určitě je to o tom, dělat to nejlepší, co člověk dokáže. Když se to nedaří, nevadí. Zkoušet to znovu a znovu.
Mně to trvalo 30 let, než se mi to podařilo . Stálo to spoustu sil, slz, dopadů až na samé dno.

Ale dřív jsem na to nebyla připravená. Došlo mi to až čtením knih - od Luisy a Čtyř dohod.
Brávala jsem si všechno osobně, dávala jsem vinu druhým - mamce,...
Musela jsem přijít na to, že za vše jsem zodpovědná sama. Začít od sebe. Jinak to nešlo.
Základem je chtít, věřit, prosit v duchu o pomoc. Když se to povede, vyjádřit poděkování, lásku.

Přeju hodně štěstí ve Vašem snažení

Judyna napsal(a):

Holky, moc Vám přeju, aby jste si tu cestu našly. Snad je to i otázka času. Já mám velké štěstí, že mám suprovou mamku (tatínka už bohužel ne), která mě bere takovou, jaká jsem, mírní moje sklony k sebekritičnosti a dodává mému pohledu na svět velký nadhled. Náš vztah nebyl vždy dobrý, ale čím jsem (jsme) starší, tak je to lepší a tím víc si uvědomuji, jak důležitý člověk to pro mě je.

OK, trochu se mi ulevilo. Mluvíte skoro všechny o tom, že jste své mamce nějak nepřijatelný. Pořád jsem si říkala: to já to mám jinak, to já ji nemůžu přijmout, já ji nesnesu, nenávidím, mám vůči ní antagonistický vztah a pořád mám potřebu jí odporovat, negovat, při myšlence na ni se mi zvedne kybl, (nemyslete si, že se mi ty slova vyřknou lehce, protože  K D O S I   mne musel naučit, že matka je nejdůležitější člověk na světě, ale musím to prostě vypustit ven, protože je to  f a k t)považuji to za nepřirozené, nezdravé a divné, teda ten můj negativní postoj vůči ní. Nepamatuji si, kdy jsem jí naposledy řekla "mami", z "provozních důvodů ji nazývám babičkou a to vynakládám obrovské úsilí, abych ji nemusela oslovit přímo. Nedovedu si představit, že bych ji pohladila, (nemám žádnou vzpomínku, kdy by tak učinila ona), a když pláče, hádá se s náma, lituje se, nebo se vychloubá, jak ju všichni milujou a nemůžou bez ní být, otevírá se mi nožík v kapse. Strašně moc cítím, jak je to   H  R  O  Z  N  É     takhle vidět svoji mámu, mám nějaké výčitky svědomí, nebo co, ale pro nějaké kladné pocity nemohu v sobě nalézt žádné podloubí. Netýrala mě, zdá se, že mi nic nikdy neudělala, ale kdoví...
Chtěly jste, abych udělala, co mohu nejvíc. Víte, co je ZATÍM pro mne nejvíc? Přesvědčovat samu sebe, že se ta nenávist možná někdy aspoň o zlomeček zmenší. Je mi ze sebe špatně, ale je to venku.

LViktorka napsal(a):

Judyna napsal(a):

Holky, moc Vám přeju, aby jste si tu cestu našly. Snad je to i otázka času. Já mám velké štěstí, že mám suprovou mamku (tatínka už bohužel ne), která mě bere takovou, jaká jsem, mírní moje sklony k sebekritičnosti a dodává mému pohledu na svět velký nadhled. Náš vztah nebyl vždy dobrý, ale čím jsem (jsme) starší, tak je to lepší a tím víc si uvědomuji, jak důležitý člověk to pro mě je.

OK, trochu se mi ulevilo. Mluvíte skoro všechny o tom, že jste své mamce nějak nepřijatelný. Pořád jsem si říkala: to já to mám jinak, to já ji nemůžu přijmout, já ji nesnesu, nenávidím, mám vůči ní antagonistický vztah a pořád mám potřebu jí odporovat, negovat, při myšlence na ni se mi zvedne kybl, (nemyslete si, že se mi ty slova vyřknou lehce, protože  K D O S I   mne musel naučit, že matka je nejdůležitější člověk na světě, ale musím to prostě vypustit ven, protože je to  f a k t)považuji to za nepřirozené, nezdravé a divné, teda ten můj negativní postoj vůči ní. Nepamatuji si, kdy jsem jí naposledy řekla "mami", z "provozních důvodů ji nazývám babičkou a to vynakládám obrovské úsilí, abych ji nemusela oslovit přímo. Nedovedu si představit, že bych ji pohladila, (nemám žádnou vzpomínku, kdy by tak učinila ona), a když pláče, hádá se s náma, lituje se, nebo se vychloubá, jak ju všichni milujou a nemůžou bez ní být, otevírá se mi nožík v kapse. Strašně moc cítím, jak je to   H  R  O  Z  N  É     takhle vidět svoji mámu, mám nějaké výčitky svědomí, nebo co, ale pro nějaké kladné pocity nemohu v sobě nalézt žádné podloubí. Netýrala mě, zdá se, že mi nic nikdy neudělala, ale kdoví...
Chtěly jste, abych udělala, co mohu nejvíc. Víte, co je ZATÍM pro mne nejvíc? Přesvědčovat samu sebe, že se ta nenávist možná někdy aspoň o zlomeček zmenší. Je mi ze sebe špatně, ale je to venku.

Myslim, ze dokud neprijdes na to, proc mas tyto pocity, nema smysl se pokouset o neco dalsiho. Ale hlavne ti chci rict, ze nemas duvod se citit hrozne. Musi byt duvod, proc to tak citis.
Viktorko, posilam ti velkeho hubana a medvedi obejmuti. Cetla jsem nekolik tvych prispevku a je z nich jasne, ze jsi moc prima baba. Tak neves hlavu holka

Májajája napsal(a):

a co když mám pocit že přesně tohle mi nebude příjemné?

No ono tohle neni prijemne nikomu, kdo ma problemovy vztah s matkou... prave to, ze to neni prijemne je tak trochu indikatorem toho, ze neco ve vztahu k tve matce neni v poradku, teda si myslim ja.
Urcite je mnoho cest, jak pracovat na svem vztahu k rodicum. Pokud tohle nechcs, zkus neco jineho, tedy pokud mas potrebu neco v tomto smeru resit.