Po skoro měsíci po porodu se dostávám k sepsání porodní slohovky. Takže možná, že už jsou detaily zapomenuty a doufám, že to nepomotám :-)

12.3.2007 mě ráno v šest hodin probudila má první kontrakce. Tedy vůbec jsem si nebyla jistá, zda je to kontrakce, ale od poslíčků se to lišilo. Prostě takové šroubování v bříšku.
Kontrakce jsem měla od rána, slabé, nepravidelné a tak jsem se radovala, že se snad něco chystá.
V ten den jsem měla v jednu hodinu po poledni být v porodnici v poradně na vyšetření a natočení monitoru, takže jsem si říkala, že snad monitor něco natočí a snad dr. potvrdí, že se porod rozjíždí. Monitor naměřili, kontrakce jsem měla tak po 10 minutách, někdy po pěti, prostě žádný řád v tom nebyl. Ale už to byla bolest, která by mě nenechala spát, nebolelo to tedy moc, ale vždy to nepříjemně projelo bříškem a já se nad tím pozastavila. Ale na naměřeném monitoru žádné zázraky nenaskočily, kontrakce tam sice byly, ale nic moc velké ( prý to ty monitory měří nepřesně ). Dr mě vyšetřil, řekl že nález mírně postoupil ( z CS1 na CS4 ).
Jeli jsme dom, já se šla projít s hafíkem a stále jsem cítila šroubování :-) Odpoledne jsem si vlezla do vany, protože už jsem měla bolesti po pěti minutách a tak mě zajímalo, co s tím udělá horná vana. Vana je rozehnala opět do delších intervalů. Tak jsem si lehla do postele, vzala jsem si budík a sledovala jsem, jak se to vyvíjí. taky jsem se snažila si trošku naspat, protože jsem tušila, že noc nebude přát sladkým snům. Ale spát už nešlo, bolesti opět přešly do pětiminutových intervalů. Ale "bolesti" to žádné velké nebyly. Prostě to zabolelo mírně nepříjemně, ale toť vše. čekala jsem dáááleko větší hrůzu, která by měla nastat.
Pak přišel večer a mě se zdálo, že bolístky už jsou tříminutové. Ale stále to nebolelo nijak extra, takže jsem si říkala, že prubnu další vanu a uvidíme. Ve vaně pořád trvalo tříminutové šroubování, takže jsem vylezla a přemýšleli jsme s přítelem, co jako budeme dělat Já říkala, počkáme, až to bude takové, že se to nedá vydržet a pak se pojede a až to bude trvat minimálně dvě hodiny ... Ty tříminutovky jsem měla pravidelně od půl deváté večer. Nakonec přítel zavelel, že kontrakce po třech minutách a trvají už dlouho, bylo asi jedenáct večer. Občas už jsem se zkroutila a trošku si prodýchala. Protože máme psa, který se bojí tmy a večer nechce být sám doma, rozhodl se přítel, že zavolá naší mamině, že pro ní jede ( byli jsme s ní domluvené, že až budeme v porodnici, bude u nás a hafíka pohlídá ) a že když by jsme náhodou museli vyjet, tak budeme plně "připravený". Já tak nějak pokukovala, zda už mám v tašce zabalené vše, přidala jsem poslední věci a čekala, co bude. Měla jsem pocit, že potřebuju kadit, tak jsem si ještě došla na záchod, bolest mi nedovolovala chodit. V kontrakci jsem strnula a neudělala krok. Takže jsem opravdu souhlasila, že v 23.30 vyjedeme směr porodnice. Chytla mě depka, že jedeme planý poplach a že bude ostuda, že to ještě určitě není porod ( stále to nebolelo nijak mega... ) .
Tak mě asistentky přijaly, dr. vyšetřil, něco asistentkám zamumlal (byl to slovák a já mu špatně rozumněla ). tak jsem vyzvídala, zda jedeme domu, nebo snad opravdu rodíme. Asistentky jsem rozesmálea. Tak prý jedeme leda tak na hekárnu, protože rodíme, jsme otevřený na pět a brzy budeme tři :-)
Dostala jsem klystýr ( pokud bych nesouhlasila, nedali by mi ho ) a šlo se na hekárnu. Tedy, já letěla okamžitě na záchod, to byl náklad. Doufám, že dveře od WC měli dobrou hlukovou izolaci, jinak by to byla ostuda :-)
Hned pak jsem navštívila sprchu a pak jsme ještě žertovali s přítelem, fotili jsme se na hekárně, já naposledy s bříškem, přítel v zeleném připravený na účast u porodu... Legrajda mě brzo přešla, klystýr kontrakce rozjel do větších obrátek. Ale stále to šlo vydržet.  Asi tak v půl druhý přišla PA, že mě zkontroluje. Byla jsem už tak nějak skoro úplně otevřená, tak mi píchla vodu a upozornila mě, že teď to začne být opravdu hodně nepříjemné a že to musím chvíli vydržet a pak že půjdeme rodit.... Nepříjemné bylo už jen vyšetření, ale píchnutí vody nebolelo. porodní asistentky tam byly dvě a obě zlatíčka moc hodné. Po píchnutí vody opravdu začalo rodeo. Cítila jsem hlavičku už někde hodně dole, opět jsem měla pocit, že potřebuju ještě kadit ... Jak se hlavička tlačila ven, bylo to nepříjemné, cítila jsem, že se strašně potím a že už snad opravdu rodím. Kontrakce míjela jedna druhou, byla jsem napojená na monitoru, přítel už jen koukal a nevěděl jak mi pomoct, tam jsem cítila, že mě hladí po noze a jen kouká a mlčí. V očích měl docela strach a současně obrovskou jiskru odvahy, že to zmákne s námi. Dodával mi hodně energie a odvahy svou přítomností. Asi i díky tomu, že byl celou dobu se mnou, tak jsem vůbec nepocítila nejistotu, obavy co bude a jen a jen klid, těšení se na příchod Anetky a velkou oporu od taťky.
Ani nevím, v kolik přišla PA, že si mě znova vyšetří. to už jsem byla ráda, že dorazila a že snad už budeme opravdu rodit. bolesti byly už velké a to už jsem na porod odhadovala. Vyštření opět nepříjemné, ale PA milá a ohleduplná, mluvila na mě, říkala co vyšetření ukazuje a opravdu se šlo rodit. PA mi pomáhala a i přítel, přešla jsem si na porodní sál. Tři kontrakce jsem musela prodýchat na levém boku, Anetka nebyla dorotovaná.
A pak se šlo rodit. Začala jsem tlačit, pak přišel i pan doktor a porod vedl on a asistentky "asistovaly". Tlačení mi šlo asi hůře, takže mi pomáhali, motivovali, snažili se si povídat ( jak se bude mimi jmenovat, holčička či kluk... ). Po asi deseti kontrakcích stále nic moc, já už byla vysílená a bolest mi projížděla i do nohou, tak jsem si je nemohla moc přizvednout a tlačit... Tak mi PA pomohly, jedna mi tlačila na bříško a malá byla na světě :-) Přítel byl celou dobu se mnou, pomáhal mi, otíral pot, hladil mě, vnímala jsem po celou dobu nejvíce jeho, více než dr a PA. Když malá konečně vykoukla ven, přítel mi hlásit, že už jí vidí ... celý šťastný a v slzách a dodával mi tím sil na další zatlačení. Když mi Anetku položili na bříško, hned se na ní taky vrhnul, hladil jí a mě hladil a pusinkoval spocenou tvář. Jediné co bylo na porodu nepříjemné a dost bolestivé, to byl nástřih. Tak nějak se nepovedlo, střihl mě dr. mimo kontrakci a údajně tupé nůžky... střihal mě 4x, z toho dvakrát nestřihnul, ale nůžky se skříply do mé kůže a bolelo to jak čert. To jsem cukala... A šití taky nic moc, ale vše zapomenuto...
Anetku odnesla dětská sestřička a lékařka na ošetření, přítel byl celou dobu s nima, Anetce napsal na nožičku jméno a fotil jí u ošetřování. Pak mi jí přinesl. Bylo to nádherné, když on celý dojatý s uzlíčkem v ruce přišli za mnou a už jsme pak jen byli spolu. Užívali jsme si prvních společných chvil, hladili jsme si Anetku a užívali si štěstí.
Porodu jsem se nebála a vím, že není se čeho bát. Bolí to, ale chvíli a okamžitě se na to zapomene a na konci té bolístky čeká ta největší odměna. A ta stojí za to.

Anetka se narodila v Mostě, 13.3.2007 ve 3.05 hod, v bříšku si počkala déle a narodila se krásná a velká 3620g/51 cm.
Na mosteckou porodnici se v médiích rozpoutal boj, ale já můžu jen a jen chválit. Porodnice skvělé, porod krásný zážitek a to i díky PA, prostředí. Na odd. šestinedělí super. Dětské sestřičky mají můj obdiv a poděkování, jsou to andílkové, moc hodné, ochotné, milé a nonstop k dispozici. Moc mi pomohli s kojením. Můžu porod v Mostě doporučit, my jsme tam byli absolutně spokojení.