Je to sice už víc než 14 dní, ale snad si to ještě pamatuju... Takže v neděli odpoledne mi začaly kontrakce, a protože jsem měla od doktora přísně nakázáno jet do porodnice hned, jak budou pravidelný (kvůli včasnýmu podání antibiotik při streptokokovi), v 7 večer jsme vyrazili - to jsem měla kontrakce asi po 10 minutách. V Podolí mě vyšetřili a poslali domů, že rodit určitě do druhého dne nebudu, měla jsem si dát horkou sprchu a jít spát. Takže jsem si dala tu sprchu a kontrakce naskočili už po 5 minutách. Ještě jsem se navečeřela, koukala v tv na Ztracený a říkala si, že tam nemůžu hystericky jet znovu, když přece rodit nebudu manžel si šel lehnout a já se taky pokoušela, ale vleže se to nedalo prakticky vydržet, bolesti byli už i po 3 minutách a tak jsme ve 2 ráno vyrazili opět směr porodnice. Připadala jsem si jako blázen, že tam jedu už podruhý, ale po natočení monitoru mě jiný doktor při vyšetření udělal Hamiltona a poslal rovnou na sál. Tady jsem dostala klystýr (na mé přání...), připojili mě na monitor a čekali jsme bolesti se daly vydržet, jenom jsem už byla docela unavená a to jsem netušila, co mě čeká! Dostala jsem infuzi s antibiotikama, chodila do sprchy, odpočívala, a kolem šestý ráno jsme zjistili, že se pořád neotvírám, takže mi dali oxytocin. V půl sedmý mi PA praskla vodu a kontrakce začaly být prakticky bez ustání, takže jsem si řekla o epidurál. Odebrali mi krev na testy a čekalo se na schválení, epidurál mi dali až za hodku a půl, do tý doby jsem byla ve sprše a modlila se, ať už se to někam pohne Epidurál byl super - měla jsem skoro 2 hodiny bez bolestí, kdy jsem si odpočinula a načerpala síly na finále bohužel další dávku už doktorka nepovolila, takže zbytek dopoledne utíkal už ve velkých bolestech a nutkání na tlačení, ale pořád jsem nebyla otevřená, takže další oxytocin a ještě něco na uvolnění svalů. Kolem poledne mi konečně dovolili, abych začala opatrně tlačit, ale otevřená jsem stále nebyla, takže doktorka mě nějak ručně "otevírala" - to jsem už moc nevnímala pak se na pokoj seběhlo strašně lidí, já tlačila jako o život, manžel mě povzbuzoval, no celkem to trvalo skoro další 2 hodiny, a když už jsem nedoufala, že to někdy skončí, tak mi manžel řekl, že už vidí hlavičku a malá byla na světě   já se celou dobu o ní strašně bála, bylo tam plno lidí a všichni vypadali nějak vyděšeně, ale Agátka byla v úplným pořádku, hned jí položili ke mě a bylo to nádherný to jsem ještě netušila, že vyděšený byli doktoři kvůli mě, takže hned po zvážení a nezbytnostech Agátku odvezli, manžela poslali za dveře a mě oznámili, že mám velký poranění uvnitř a rozsáhlej nástřih a že mě budou muset zašít v celkový narkoze. To mě vyděsilo víc, než celej porod - narkozy se dost bojím, ale než jsem se stihla vzpamatovat, tak mě uspali a probudila jsem se v prázdné místnosti jen s manželem, který u mě seděl. Agátku nám přivezli až na pokoj a první 3 dny jsem jí nemohla mít u sebe, nedokázala jsem pořádně ani vstát, nakonec mi museli kvůli ztrátě krve dát i transfuzi, abych se o malou vůbec dokázala postarat, ale dopadlo to dobře jsme doma, já baštím pořád železo, jsem sice ještě unavená, ale už si můžu i sednout a náš poklad za to všechno stál! A jak se říká, že na bolest člověk zapomene, je to pravda - hned v porodnici jsem přemýšlela nad tím, jak Agátce pořídíme sourozence