V sobotu 10.3 jsme oslavovali dědovi narozky. Já jsem furt byl v bříšku, ale dárek jsem mu také chtěl nějaký dát, tak jsem si řekl, že vykouknu ven a alespon mu dám pusu.
Nevěděl jsem jak na to, takže jsem to nestihl, ale snažil jsem se. První jsem si musel prokopnout vodu, řeknu vám, dalo mi to pěkně zabrat. V jedenáct večer mamča vylítla z postele a křičela na tatínka, že ji odtekla voda, byly toho snad dva litry. Řekl jsem si, jen tak dál a brzo budu venku. Tatínek se hned oblíkl a řekl jedeme. Tak jsem nevěděl co se děje, ale jeli jsme někam.
Najednou jsem cítíl, že mi někdo trošku šahá na hlavičku, nebylo to příjemné. Pan doktor řekl mamce, že pojedeme do Ostravy. Tak pro nás přijela sanitka a já s mamčou nasedl dovnitř a se světýlkama jsem si jeli do Ostravy.
Maminku celou dobu nic nebolelo a mě bylo v bříšku fajn, dostal jsem strach z toho jaké je to vůbec venku, ale nevěděl jsem jestli se dá couvnout.
Ještě v noci nás uložili na pokoj kde to bylo moc pěkné, furt nás ale otravovala sestřička, měřila tlak, píchala mamce anitibiotika a měřila ozvičky. Usnout jsme nemohli. Mamka se ptala kdy to bude a ona řekla, že neví, že otevřená je jen na jeden prstík.
Ráno přišel pan doktor řekl mamce pár informací a prý jestli do půlnoci neporodíme tak nám to vyvolají. V té chvíli jsem si uvědomil, že už opravdu budu brzo venku, ale těšil jsem se moc, vždyt i mamka s tatkou se na mě moc těšili.
V neděli okolo oběda už začalo mamču pobolívat bříško, kolem 16 hod píchli mamce nějakou injekci do zádík, vůbec neplakala, prý by mi to mohlo pomoci.  Pak začaly bolesti být silnější a pravidelné. Bylo mi maminky moc líto, nevěděl jsem, že ji to bude bolet, tak jsem se tam držel zuby nechty abych ji pomhl, ted už vím, že jsem spíš měl povylízt ven, že takto jsem to jen a jen prodlužoval. Další noc uběhla a bylo tady pondělí. Stále se nic nedělo a já se držel co to dalo. Mamka nespala už dvě noci a bylo to na ni znát. Tatínek byl furt s náma a maminku chlácholil, že už to brzo bude a budeme rodina.
Bolesti byly asi opravdu hrozné, mě ale stále nic nebolelo, maminka už začala i brečet a křičet. Do bříška jsem slyšel, že říkala tatínkovi, že to moc bolí a nevydrží to, že umře. No řeknu vám, že jsem začal mít strach, tak jsem se pustil. Takto ubližovat mamince už nikdy nebudu.
Ve dvanáct v pondělí řekla sestřičce mým rodičům, že jdeme na sál, tatínkovi se rozzářily očička a mamce to už bylo asi vše jedno. Musela ještě pár bolestivých kontrakcí na porodním sále prožít, ale pak sestřička řekla jdeme na to a mamka párkrát zatlačila, pak uděly nůžky šmik, trošku to mamču štiplo a najednou já jsem byl venku.
Koukal jsem kolem kde ti naši jsou, ale neviděl jsem je, jen nějaká sestřička mě hned odnesla a umyla, pak jsem na tu mamču kukl a slyšel jak říká, že jsem hrozně krásný. Tatínek stál hned u maminky a z oček mu něco kapalo. Já jsem začal plakat taky, protože jsem si myslel, že už budeme spolu ale oni mě odnesli a zavřeli do takové skřínky a tam jsem byl sám.
Mamina se sice hned na druhý den šla na mě kouknout, tatínek jezdil za mnou 100km každý den a nakonec jsem se dočkal. Ve čtvrtek přišla maminka za mnou na oddělení a byla tam se mnou. Další pondělí už jsem byl u ní na pokojíčku a od té chvíle jsme furt spolu.
Tento týden si mě dokonce už tatka mohl odvézt domů a já se rozkoukávám. Nebylo to lehké ani pro mě ani pro mé rodiče. Ono to ze začátku se mnou vypadalo tak všelijak.
Maminka na jakoukoliv bolest zapoměla hned, je ted prý uplně jiná, září štěstím i když je unavená. Tatínek se o mě moc bojí a už mě umí i přebalovat. No a já, já jsem štastný, že mám takové rodiče, protože vím, že mě mají moc rádi a znamenám pro ně uplně všechno.
No nic tetky já sice ještě neumím číst, ale mamka říkala, že jste na mě moc myslely a děkuju vám za to, určitě mi to dodalo sílu a proto jsem tak brzo doma. Jdu se koupat a pak konečně papat z prsenka, taky mi to trvalo než jsem se to naučil, ale já jsem šikovenej Matěj a mám už 2600g.