Všechno začalo 14.3., když jsem šla na pravidelnou kontrolu ke své gynekoložce. Ta mi změřila tlak, objevilo se opět 150/100 a poslala mně okamžitě ležet do nemocnice. Nachystala jsem si doma všechny potřebné věci a ve čtvrtek 15.3. jsem vyrazila směr špitál. V 8hod jsem nastoupila na gynekologické oddělení, kde díky bohu pracuje moje teta jako PA. Vzala mě ihned na křivku, tam se zjistilo, že miminku se daří dobře. Domluvila se s Dr., že mi píchnou vodu a bude se čekat. Následoval v 9hod klistýr, oholená jsem byla, takže bez starostí, poté jsem se přestěhovala na porodní sál, pustili mi televizi a čekala jsem na doktora. V 10hod mi píchli vodu, kontrakce nepřicházely, takže jsem dostala ve 12hod kapačku oxytocinu a pak se to začalo pomalinku rozjíždět.
Pomalinku se to rozjíždělo ale jenom chvilku, od 13hod jsem měla bolesti po 2 minutách a trvaly 3/4minuty, takže žádná extra pohodička to teda nebyla, ale dalo se to přežít, jojo. Největší problém jsem měla, když mělo nastoupit závěrečné tlačení, to jsem moc nezvládala, tak mi doktor dost pomohl a v 16:10 byla Terezka na světě.
Když mi jí položili na břicho, byla jsem v tu chvíli snad nejšťastnější na světě, byl to moc zvláštní a nepopsatelný pocit.
Přítel u porodu nebyl, byl mimo město, ale přijel asi 10minut PO, pustili ho ke mně na sál a zrovna přivezli malou na přisátí, byli jsme už pohromadě a šťastní.

Všechny podrobnosti jsem nevypisovala, bylo by to na dlouhý psaní. Ale když celý porod shrnu, tak to není žádná procházka růžovou zahradou, bolesti se dají vydržet, ale spíš jsem měla strach, aby hrálo všechno ostatní okolo. Naštěstí je to už za mnou a teď už budou všechny nepříjemné pocity postupně odeznívat.
Nejdůležitější je, že je Terezka krásná a zdravá a že už si užíváme všichni tři v teple domova :-)))))