29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Me to chytalo prubezne uz asi od 20ti, nicmene jsem citila, ze je jeste cas.... Ted je mi 30 let cekam prvni mimi a tesim se moc...nutno podotknout, ze manza by klido jeste dva tri rocky pockal, ale ted se fakt tesi. Byt tebou pockam, az budete mit to vlastni patro a pak bych tema opatrne zase natukla, jestli te to bude jeste drzet. Protoze ja to mela vzdycky s jarem a pak me to prechazelo
Není tady
Claire napsal(a):
Tak mám pocit, že tu z vás hodně mluví "vystřízlivění" z dětí.... ale jsou tu i tací, kteří to tak kriticky nevidí - viz. já! Matynka taky byla uplakané miminko, celé šestinedělí jsem ji prakticky nosila na ruce, jinak plakala, v noci jsem kojila téměř po hodině a dodnes už ani nevím, co to je spát noc v kuse, protože když to jde dobře, kojím třikrát za noc, ale to, co mi ten uzlíček štěstí do života vnesl, se tu ani nedá popsat! Jsou to sice starosti, ale krásné a hlavně smysluplné!
Claire, to není vystřízlivění z dětí, ale realita. Ládí se pokud vím na mimi hodně těšila a je šťastná, že Verunku má, ale mluví o realitě, že to nejsou jen samé příjemné chvilky, ale opravdu je to záhul a ne každá maminka a miminko jsou stejné, takže každá z nás to prožívá jinak. Někomu to trvá delší čas než se s mimi sžijí, ale to ještě není žádné vystřízlivění. Já do těhu šla s nezkreslenou představou, že to aspoň ze začátku bude pořádná soda a taky byla, ale to neznamená, že lituju toho, že mám Nikču, jen je to prostě další etapa života a co bylo předtím už se nikdy nevrátí a proto jsem ráda, že jsem si užila aspoň chvíli bezstarostného života, takže z mého pohledu nevidím nic pozitivního si ve dvaceti upíchnout prcka a přijít o tu etapu života.
Vydrž a snaž se netlačit na něj. Ale každopádně bych o tom mluvila, občas upustila vhodnou narážku atd. Ono málokterej chlap se cítí být 100% připravenej na dítě, mají ještě mnohem menší představu o tom co to obnáší a většinou je to děsí, a to i takový co z nich pak jsou skvělí milující tátové Hele máš ještě čas, ty tři roky bych asi viděla jako takovou nějakou hranici. Pokud by za tři roky mluvil stejně odmítavě a vyhýbavě začala bych to řešit, ale zatím to nech a rozmazluj pejska
Není tady
Já musím souhlasit s Potvůrkoupodivnou a Ládi... i já se na miminko nevýslovně těšila, manžel byl a stále je blahem bez sebe ze svého syna a pomáhá jak může, ale ty začátky byly dosti krušné...ale člověk rychle zapomíná. Teď nám táhne na 9m, jsme spolu už sehraní a větší rodinnou idylku si nedokážu představit ale první 3 měsíce jsem byla v jednom kole (neustále kojení i co 1/2 hodinu, noční vstávání, neustále chování a přebalování, prdíky, brečení a do toho poblázněné hormony z porodu...ale kolem toho 3 m se to zlomilo a já si mateřství začala užívat. Je to ten nejkrásnější pocit na světě!!!!
Manžel si dítě moc přál (34 let), takže žádné osobní zkušenosti nemám, ale určitě bych na něj netlačila stylem: Chci dítě, chci dítě, chci dítě, protože nátlak chlapi nemají rádi a vlastně my ženský taky ne. Spíš se ho pokus nějak "nenásilně" navést na myšlenku otcovství, aby měl pocit, že k tomu dospěl SÁM
Není tady