Tak taky přidám porodní referátek, ať nemáme ostudu.

Takže, v  pátek 9.3. to bylo 6 dní po termínu, a já už byla smířená se s tím, že v pondělí se bude vyvolávat.
Celý den se hlásily nějaké ty kontrakce, ale ty chodily už asi 10 dní. Nic hrozného. Den předtím mi odešla zátka, postupně odcházela i v pátek.
Večer jsem zalehla k telce s lehkým bolením, už se mi nechtělo to ani počítat a sledovat na hodinách. Protože už pár nocí před tím, to bylo podobné, ale vždy jsem to zaspala.
No, kolem půlnoci mě napadlo, že možná.... Ale šla jsem do postele, s tím, že se ráno zase vzbudím s miminkem v břiše a bez bolestí.
Tentokrát ale to neskončilo spánkem. Ve tři jsem teda šla do vany a ouha už jsem musela i prodýchávat. Byla zvláštní ta směs pocitů, že už to přichází a do toho strach jak to zvládnem a jestli je mimi v pořádku...
Po koupeli jsem zalezla na gauč, s hodinama a počítala. Kontrakce po deseti minutách, možná postupně zesilující. V šest jsem vzbudila manžela, že teda nepůjde do práce, ale do porodnice. K mému překvapení byl docela akční a nepanikařil.

Před sedmou jsme dorazili do porodky, PA mě napojila na monitor, pak prohlídla, s tím, že je to krásně připravené, a že to dopoledne bude. Pak se přišel kouknout ještě doktor. Ukazovali mi na prstech, jak asi jsem otevřená. Odhadla bych to na 4 cm.
Pak už jsem mohla do vany. Ležela jsem tam asi něco přes hodinu, manžel mi sprchoval břicho teplou vodou a kecali jsme.
Pak už to začalo být hustý. Funěla jsem jak astmatický horník z uhelných dolů.

Vůbec jsem netušila jestli dýchám dobře a popravdě bylo mi to srdečně jedno. PA se vystřídaly, i doktoři, tak do mě zase koukli. Prý to krásně pokračuje. Tak jsem šla zase funět, už ne do vany. Dělalo se mi blbě od žaludku, ale s tím jsem počítala, že to zase problindím.
Kolem půl desáté přišla PA, že by sme mohli píchnout vodu, s čímž jsem nadšeně souhlasila. Takže 9,40 to na sále píchla, kontrakce zesílily, musela jsem asi pět kontrakcí profunět jak pejsek. Nikdy bych nevěřila, že člověk může takhle dýchat a neudusit se.    

A pak už jsem mohla tlačit. Zezačátku mi to moc nešlo, je prostě divný tlačit na konečník na křesle. Ale za notného povzbuzování porodních asistentek jsem nakonec našla správný způsob, a pak už to šlo raz-dva. Stříhanec hráze (věděla jsem o něm jenom, že mi řekli) a pak už strašná úleva a hlavička byla venku, pak zatlačit na ramínka a Alexa už řvala na plné pecky. Fakt ječela na celou porodnici. Vzali si ji na prohlídnutí, s manželem a pak už mi ten rvoucí uzlíček přinesli. Položili mi Šášulu na břicho, aby si mě mohla očuchat. To pomohlo i placentě, aby vyklouzla.

No pak už přišly jenom takové nezbytnosti, jako šití. Ještě se mi omlouvali, že to opravdu museli střihnout, ža mám vysokou hráz, ale že je to jenom kousíček. Popravdě jsem jim za střihnutí byla vděčná.

Pak už jsem mohla slézt (s asi 50 vložkama a obrovskou plínou ), a PA mě s manželem odvedli k inkubátoru, kde se rozvalovala naše princezna a já se mohla dosytosti vynadívat a hladit ty zmuchlané packy.

Malá asi čekala na svůj velký den s desítkama 10.3.2007, 10:10, tak proto ten týden přenášení. Ale byla a je v pořádku, zdravá, krásná (jasně nejkrásnější ) a manžel je z ní celý poprděný, a jeho největší vzpomínkou bude už asi napořád, jak ho malá na porodním sále popadla za palec a držela...
Jeho účast u porodu byla víceméně spontánní, mluvili jsme o tom a nechtěli jsme ani jeden, ale nakonec to přišlo samo.

Takže porod myslím vcelku OK, porodní asistentky úžasné. Malá je skvělá a my už teď jenom pevně věříme, že ji čeká šťastný život.


A taky děkujeme všem za přání.