Konečně... Dneska je to 14 dní, co se Vojtíšek narodil, dneska jsme měli termín a zrovna brouček spinká, tak to jsou znamení, že by měla mamka konečně napsat slohovku...

Mamka si vybrala datum 3. 3. 2007 a protože má hodnýho Vojtíška, tak jí tu radost dopřál

V pátek (2. 3.) mi odešla hlenová zátka (ta mi už ale odcházela postupně asi 14 dní, takže jsem to nějak extra neřešila...).
Přes den se nic zvláštního nedělo, navečer jsme jeli ještě na velký nákup. Já si nakoupila ovoce, zeleninu, jogurty, pečivo,... Co pak musel taťka všechno dojídat...
Večer jsme se svalili k televizi a koukali jsme na Kameňák. To jsem měla mírný bolesti v podbřišku, ale jen takový slaboučký, že jsem to nijak neřešila... Kolem půl jedenáctý jsme šli spát. Jenže jen jsem si lehla, tak se mi vždycky chtělo strašně na malou, takže jsem pořád lítala na záchod. Bolesti břicha začaly být trošku silnější, ale nějaká pravidelnost mezi nima se opravdu nekonala... po třech minutách, pak po osmi,... Tak jsem si šla napustit horkou vodu a lehla jsem si do vany. Bolesti nepřestávaly, tak jsem si šla připravit na chodbu tašku a šla jsem vzbudit manžela (který po chvilkách pospával...), že ho nerada budím, ale že asi pojedem... a že si tím nejsem úplně jistá. Shodli jsme se na tom, že lepší je jet dvakrát špatně než nejet... Čekala jsem kontrakce tak, jak je popisovali na kurzu - že se stáhne břicho a je tvrdý. Já měla jen bolesti, tak jsem si říkala, že to asi ono nebude...
Vyjeli jsme směr Chrudim a kolem půl druhý jsme přijeli do porodnice. V autě se to ještě dalo, i když už jsem cítila, že asi Vojtíšek brzy přijde na svět...
Před námi dorazila do porodnice ještě jedna budoucí mamina, tak jsem musela čekat, až jí natočí monitor.
PA mě zatím vyšetřila (moč, tlak, teplota) a říkala, že jsem otevřená na 2. Bolesti se stupňovaly... Pak mi šla natočit monitor, kde už kontrakce pěkně vylítly... Přišla Dr., vyšetřila mě taky a že jsem prý otevřená už na 4, tak že by to mohlo být rychlý. To mě trochu uklidnila.
Asi ve dvě jsme se dostali s manželem na porodní sál a já začala prodejchávat kontrakce, protože už to byl chvilkama docela mazec... Ale dalo se to, mezi kontrakcema jsem na to měla dost času... PA mi napíchla žílu, předtím dala Yal. To bylo hned nepříjemný, tak jsem šla na wc hned a to jsem neměla dělat, protože ze mě nic nevyšlo jen ten yal...
Čekali jsme, jestli mi praskne voda, ale nakonec mi ji musela píchnout PA.
Pořád jsem měla strašnou žízeň, tak jsem popíjela a chodila na záchod. Manžel mi byl velkou oporou, dělal, co mi na očích viděl...
PA se mě ptala, jestli cítím tlak na konečník. Já jí řekla, že asi jo (při kontrakci jsem to opravdu nerozpoznala a už jsem to chtěla mít za sebou). Tak jsme šli na křeslo... Jenže jsem ten tlak pak necítila, tak jsem zase slezla a šla rozdejchávat... Na veškerý naučený finty z kurzu jak "přežít" kontrakci jsem zapomněla a prostě jsem ji opřená o postel nebo o manžela nějak prodejchala...
No... následoval druhý pokus na křesle. To už PA zavolala doktorku a začalo se... Tlačit, tlačit, tlačit... Říkala jsem si - hlavně zavřít oči a netlačit do obličeje... - samozřejmě, že jsem byla po porodu jak po boji a žilky v očích a v obličeji popraskaný... 
PA i Dr. mě povzbuzovaly, když jsem tlačila dobře (mně přišlo, že tlačím pořád stejně...). Na křesle jsem sjížděla pořád dolů, asi jsem jim tam Vojtíška chtěla trošku přistrčit... Místo toho, abych se pořádně zapřela, to by šlo určitě líp... ha... finta na příští porod
No... tlačila jsem tak na deset kontrakcí, nedokážu to teď zpětně odhadnout... Když řekla Dr., že vidí vlásky, byl to tak silný impuls, že za chvíli viděla i hlavičku Pak už to šlo jak po másle...
Ta úleva, když se Vojtíšek narodila byla neskutečná... Najednou bez bolestí...
Když jsem ho uslyšela, tak jsem byla ten nejšťastnějsí člověk na světě... Jen jsme se na sebe s manželem usmáli, on na mě ukázal, že jsem jednička a šel Vojtíška fotit. Já jsem je pozorovala, tak jsem ani nevnímala, jak mě Dr. zašívá apod...
Placenta šla ven docela dobře, to jsem jen trochu cítila, jak ze mě něco vytáhla... Musela mě při porodu trochu nastříhnout a pak šít i uvnitř. Říkala mi, že mi dá injekci, která bude trochu bolet, ale že pak nebude bolet to šití. Injekce nebolela, šití jsem cítila Ale celou dobu jsem pozorovala moje kluky, takže mi to bylo tak nějak už jedno...
Po porodu jsme byli dvě hodiny na sále - rodinka Já jsem ležela a manžel choval Vojtíška a pořád mu něco vypravoval...

Přes všechny bolístky, který porod přináší musím říct, že to byl pro mě i pro manžela neskutečný zážitek a manželovi patří obrovský DÍK za vše, co pro nás udělal a dělá pořád. Je s námi zatím doma (vaří, uklízí, žehlí, přebaluje,...). Je to prostě moje zlato.
Od kluků jsem dostala nový náušnice (prý za to, jak jsem to všechno zvládla).

Vojtíšek měřil při porodu 51cm a vážil 3,5kg.


Tak jsem si to po sobě přečetla a je to takový kostrbatý, ale vy se s tím určitě poperete