Ahoj holky, předem všem mooooooc děkuji za pěkné zprávičky a hlavně Andri za tlumočení....
Včera nás po 6 dnech pustili domů, byla to docela rychlovka, a protože mimísci teď krásně spinkají, tak se vám pokusím popsat tu jejich cestu z bříška ven...
5.3. jsem nastoupila na rizikové oddělení s tím, že mě budou chvíli sledovat a pokud se porod nerozběhne během pár dnů sám, tak mi ho vyvolají. Takže v pondělí samá pohoda, jen jsem ležela a četla si. Odpoledne přišel dr., že dětičky už jsou krásně v termínu, oba hlavičkama dolů a že není na co čekat. Ptali se mě, jestli vím, jak chci rodit, což se tu taky určitě rozebíralo, ale nakonec jsem dospěla k závěru, že to zkusím přirozeně a nechám to na osudu. Takže mi chtěli hned ještě odpoledne dát tabletku na vyvolání kontrakcí, ale já to chtěla nechat až na ráno, protože přítel musel jet do Vídně. Takže v úterý ráno mi jí tam dr. v 8 hod. šoupl a čekalo se, co bude. Okolo 11 hod. mi začaly bolesti, tak jsem šla za sestřičkama, že se něco děje, vzali mě na monitor, tam jsem měla kontrakce po minutě a dost mě bolelo břicho. Sestra jen řekla, že to ukáže dr. a ať si jdu lehnout a  hlídám si po jak dlouhé době mám kontrakce. Tak jsem si ještě dala oběd, teda jen polévku a dva suché brambory a lehla si do postele. Najednou jsem měla pocit, že mi praskla voda, tak jsem letěla na WC a když jsem si sundala kalhotky, okamžitě mě polil pot. Místo vody jen spousta krve, která se valila do wc. Okamžitě jsem volala sestru, ta přiběhla s obří vložkou a běžela jsem za dr.. Cestu jsem si značkovala jak pejsek, akorát s tím rozdílem, že já krví. Vyšetřila mě a řekla, že jsem otevřená na 3 cm. A že pojedu na sál a tam si mě budou hlídat. Pořád se počítalo s přirozeným porodem. Jenže já začala být vystrašená, že něco není v pořádku. Už jen to, že na sál mě vezli na lehátku. Přítelovi jsem jen stihla zavolat, přijeď! Na sále mi zkoušeli dát na monitor, ale nemohli najít srdíčka. Najednou mi PA rozbalila vložku mezi nohama a já měla pocit, že ze mě vypadla snad hlavička. Sestra se jen podívala na druhou a okamžitě letěla pro dr. Ptala jsem se, co to bylo, ale sestra mi jen řekla, že to bude dobré a to už jsem propadla úplně beznaději, ještě k tomu při pohledu na jinou sestru, jak se snaží monitorovat srdíčka, které né a né najít. Začala jsem brečet jak malá holka. Do toho přilít dr. a od dveří se mě podíval mezi nohy a rovnou vykřikl, že musíme okamžitě na sál. To už jsem přes slzy neviděla. Přišla anestezioložka a chtěla mi dát epidurál, ale dr. hrozně spěchal a říkal, že tohle musí být pod celkovou narkozou. Mezitím, co mě sestry připravovali, tak je pořád jen popoháněl, že hrozně spěcháme. Věděla jsem, že je zle a myslela jsem si, že už svoje dva miláčky nikdy neuvidím. Tak hrozně jsem chtěla aby tam byl přítel! Ale on tam byl, jen já ho neviděla. Celou dobu čekal před sálem, tam bohužel nemohl, protože to bylo akutní. Ale prý během 10 min, co mě odvezli na porodní sál, uslyšel prvního miláčka a hned si je fotil a dali mu je pochovat. Mě pak asi 45 min. zašívali a pak si jen pamatuji, že jsem někam jela na lehátku, ještě jsem nevnímala z narkozi a prý jsem pořád brečela, ale ty slova si prostě mi prostě utkvěly v paměti. Když se nade mě sklonil a řekl, mi že děti jsou krásní. Celou dobu, co jsem se probírala z narkozy mi v hlavě zněla jen tyhle slova.
Pak jsem byla na JIPce a druhý den ráno mě převezli na normální pokoj. Ještě ten den v 6 večer mi poprvé přivezli ukázat děti. Hned ode dveří jsem je poznala, protože to jsou kloni mého přítele. Položili mi ty dva králíčky k prsům a já nemohla uvěřit, že já jsem se právě stala mámou.
Vlastně mi to nedochází ani teď.
Druhý den ráno za mnou přišel přítel a přinesl  mi tu nejkrásnější kytku na světě, byla tak velká, že ji muselo nést několik sestřiček.
I když jsem si takhle zrovna neplánovala porodit, jsem ráda, že to mám za sebou. Jizva je tak krásná, že už teď po 6 dnech není skoro vidět a nebolí, to jsem vůbec nečekala. Přítel byl naprosto úžasnej a byl mi ohromnou oporou, i když tam nebyl přímo se mnou. Ještě teď brečím, při vzpomínce, když mi řekl, že mě moc miluje a děkuje mi za ty naše zlatíčka. Uvědomila jsem si, jak hrozně miluji já jeho a že už nejsme jen mi dva, ale že už jsme konečně rodina. A teď jak je skvělej táta, dnes oba miláčky koupal úplně sám!!!! Krmí je, v noci lítal okolo Kubíčka, protože ho trápily prdíky a ráno vztával úplně vyřízený do práce....
Je to přes den teda pěkný záhul, dnes jsem si čistila zuby až v půl jedné a snídal ve 3 odpoledne a za celý den jsem stihla jen umýt nádobí a zapnout pračku. Ale zlatíčka jsou krásní a moc je oba milujeme.
Mimo jiné, nekojím, neudělalo se mi mlíko, takže jsme na UV, ale dětem moc chutná a krásně přibírají, proto nás taky už včera pustili domů....

Moc vám holky všem děkuji, teď už se sem asi moc nedostanu, ale je to úžasný, jak jste tu se mnou prožívali úplně všechno od nezdarů otěhotnět až po porod. Díky!!!!

Upravil(a) Leidea (12. 3. 2007 23:19)