U nás před provalením fungoval vztah celkem dobře až na tu mileneckou složku (přesně jak píšeš - manžel ve mě přestal vidět ženskou)

Po provalení jsem se naštvala, že tyhle milenecký pozornosti vyžírala ta milenka. Chtěla jsem změnu. Radila jsem se s psychologem a ten mi řekl, ať si o ty pozornosti řeknu. Že si většina ženských myslí, že by na to měl chlap přijít sám, ale prý chytrá ženský ví, že se pozná, že chlapovi na ženské záleží i z toho, když chlap dělá to, co si ženská přeje. Tzn. když vyhoví mým přáním. Tak jsem ze začátku manželovi řekla, co by mi dělalo dobře, aby mi dělal. Přišlo mi to trochu ponižující (k milence se tak choval spontáně) ale u nás šlo o to narušit letité špatné stereotypy. Pak jsem zároveň některé věci, co bych ráda získávala od něj začala dělat jemu. A světe div se, po nějaké době mi to on začal vracet (intimnosti, doteky, dárečky, slovíčka, pozvání na skleničku, iniciativu a inovace v sexu).

A zároveň jsem si přečetla knihu Proč muži milují potvory - to souvisí s tím, co psala Michaela.

A taky vím, že to u nás funguje, protože chceme oba.

Držím palce ať to vyjde i u vás.

Jo a ještě mi psycholog řekl, že ve vztahu má vždycky víc práce ten kvalitnější z partnerů. Takže já nezkoumám, kdo se musí z nás víc snažit, protože taky nevidím do duše mého manžela, jak moc snahy ho stálo dát přednost mě před milenkou.

Upravil(a) Vanilka69 (8. 3. 2007 12:00)

Vanilka69 napsal(a):

U nás před provalením fungoval vztah celkem dobře až na tu mileneckou složku (přesně jak píšeš - manžel ve mě přestal vidět ženskou)

Po provalení jsem se naštvala, že tyhle milenecký pozornosti vyžírala ta milenka. Chtěla jsem změnu. Radila jsem se s psychologem a ten mi řekl, ať si o ty pozornosti řeknu. Že si většina ženských myslí, že by na to měl chlap přijít sám, ale prý chytrá ženský ví, že se pozná, že chlapovi na ženské záleží i z toho, když chlap dělá to, co si ženská přeje. Tzn. když vyhoví mým přáním. Tak jsem ze začátku manželovi řekla, co by mi dělalo dobře, aby mi dělal. Přišlo mi to trochu ponižující (k milence se tak choval spontáně) ale u nás šlo o to narušit letité špatné stereotypy. Pak jsem zároveň některé věci, co bych ráda získávala od něj začala dělat jemu. A světe div se, po nějaké době mi to on začal vracet (intimnosti, doteky, dárečky, slovíčka, pozvání na skleničku, iniciativu a inovace v sexu).

A zároveň jsem si přečetla knihu Proč muži milují potvory - to souvisí s tím, co psala Michaela.

A taky vím, že to u nás funguje, protože chceme oba.

Držím palce ať to vyjde i u vás.


Jo a ještě mi psycholog řekl, že ve vztahu má vždycky víc práce ten kvalitnější z partnerů. Takže já nezkoumám, kdo se musí z nás víc snažit, protože taky nevidím do duše mého manžela, jak moc snahy ho stálo dát přednost mě před milenkou.

Tak já jsem si o pozornosti řekla taky, ale mělo to úplně opačný efekt, spíš se naštval, že teď když ví, co chci, tak jako že na povel mu to zrovna nepůjde. Něco v tom smyslu. Tak jsem začala já, že mu sem tam donesu čokoládku, sms - norm. - mám tě ráda, sms. -erotické, svačinka do práce, kafíčko k snídani, čajíček večer k televizi, když ho cokoliv bolí, masáž, bohužel, odezva žádná. To už musím být na tom tak, že ležím v posteli s horečkou. To jo, donese čaj, prášek. Poplácá po zádech, jako chlapa...

Upravil(a) heko10 (8. 3. 2007 12:14)

uzlík napsal(a):

heko10
ty mi strašně připomínáš mě samotnou. Je to teprve necelé dva měsíce, co mě to přešlo a myslím si nebo spíše doufám, že navždy. Nezabývej se tím!!! čím více se tím budeš zabývat, tím více tě to bude trápit. Nech to být a přijde to samo. Neboj, on už moc dobře ví, co ti schází, co potřebuješ, ale prostě mu to nejde. Nebude ti přeci říkat to, co říkal jí. Přišlo mi to taky takové divné, proč to nedokáže ke mně a jí to sypal z rukávu. Ale začínám to chápat. Ano, taky by mě ta sladká slovíčka zahřála, pohladila na duši, ale stále se ptám "věřím tomu". Vracelo by mě to. Heko, ty to musíš cítit. Cítit, že to myslí vážně. Musíš to cítit, nemůžeš o tom přemýšlet.
On to opravdu na povel dělat nebude. A dělá dobře, protože to ti nic nedá, to nebude to opravdivé a to ty bys chtěla??
Já už tedy ne. Ale rozumím ti moc dobře.

Hm, to máš ve všem pravdu, akorát je tady takový drobný rozdíl - u tebe jsou to 2 měsíce, u mě 2 roky,....

heko,
možná jsi mi nerozumněla. Je to dva roky, co jsem přišla na m nevěru, ale dva měsíce, kdy jsem se vyléčila z toho aby mi říkal to, co dokázal k ní a ke mně ne.

Heko, haló, viď, že znáš svoji cenu, viď, že mu nelezeš do zadku, chodíš ven, aniž  mu neuvaříš na 3 dny dopředu a nehlásíš se každou hodinu mobilem....

heko10 napsal(a):

ahoj holky, už jsem na téma nevěry psala dříve, všechny máme podobné příběhy. Teď je snad klid. Nevím. Ale vadí mi, že jsem já byla ten, který se po zjištění jeho nevěry snažil, aby vše bylo o.k. On jen proplouval a nechal se kolíbat na vlnkách. Nějak mi dochází, že jsem spíš jako jeho dobrá kamarádka, kterou bere na různé akce, svěřuje se se svým trápením a bolístkami, ale to, co bych chtěla od něj - to jsou pozornosti - kytka, oplateček, sms, cokoliv, ať vím, že na mě přes den myslí, ...tak toho se mi nedostává. Jestli vůbec mu na mě záleží jako na ženské. Jak to zjistím ? Žárlivost u něj sice vyvolám, ale není to, po čem bych zrovna toužila, aby mě nějak slovně usměrňoval v mém chování.
Když to šlo u " ní " proč to nejde u mě. Víc pozornosti vzbudím, když donesu nákup a je uklizeno. Děkuji nechci.
Jak vzbudit zájem ?

heko, uzlík ti to napsal moc hezky. Ono každé z nás schází něco jiného . Já té pozornosti mám ted dostatek , ale nechci se tím nechat nějak ovlivnovat.Když mě tvrdil m , že to byla jen výýýborná kamarádka , tak jsem si řekla , že budu taky jeho kamarádka.Kamarádka nemusí mít pořád uklizeno to by jí určitě on nevytýkal a pokud se mu doma nelíbí, že něco není uklizeno at si to uklidí. JÁ to udělám až když mám chut a čas.Nikomu nic ani dětem nenutím. Manželce se přece musí lhát, ale dobré kamarádce nebo kamarádovi se přece nelže u nich se vylívá srdíčko. Kytku pro radost si koupím i sama a jemu vrtá hlavou kdože mi ji dal . No předsi ten kdo vemě vidí ženskou no ne...Já chci mít vedle sebe chlapa , který když řekne že černá je černá, tak je to pravda a nemusím mít strach že mě balamutí, že se spolu budeme smát třeba i sebevětší blbině, že část jeho volného času věnuje mě a né že si ho budu muset vyškemrávat. Manželství- to jsem někam už odložila stejně jako on když zapoměl na to že je ženatý.Už to neřeším a kamarádím . Mě to víc pomáhá.  Hezké sms mi posílají synci .

Regina napsal(a):

Heko, haló, viď, že znáš svoji cenu, viď, že mu nelezeš do zadku, chodíš ven, aniž  mu neuvaříš na 3 dny dopředu a nehlásíš se každou hodinu mobilem....

to víš , že ne. Nechávám ho někdy vydusit.

Regíí,
jéé to dobře znám. Ještě teď se občas přistihnu, ale bude to spíše tím, že já dříve nikdy nepodstrojovala, nechodila po špičkách, když jsem neměla náladu, tak jsem nevařila, prostě si tak nějak žila i trochu po svém.
Ono to asi není o tom, že člověk nechodí po špičkách, že si užívá svých zájmů, že neuklízí když se mu nechce. Vlastně, že je si sám sebou. Ano, být si sám sebou, ale mít pochopení i pro toho druhého, dát mu najevo svou náklonost, neodstrkovat ho, prostě aby věděl, že tu jsem i pro něho. Ale né tím, že mu budu ležet u nohou.
Na nedávném setkání spolužáků, mi jeden čerstvě rozvedený řekl (našel si mimo jiné mladší milenku). "Nepotřeboval jsem mít navařeno, naklizeno,nažehlené košile, ale potřeboval jsem vědět a cítit, že tam patřím. Ale já se tak necítil." Když povídal o svých pocitech z pozice chlapa, úplně mi vehnal slzy do očí. Až moc příliš jsem ho chápala a to si vůbec nestěžoval na to, jaký že to byl chudák. Prostě jenom povídal, tak normálně, tak obyčejně, tak nezaujatě. Nepřišlo mi ani trošičku, že by se tím on sám před sebou ospravedlňoval. Vůbec nééé. On se i své ženě přiznal, protože věděl, že dělá špatnou věc, nechtěl jí tahat za nos, nechtěl jí lhát.
Myslím si, že on mi vlastně nejvíce otevřel naposledy oči a posunul o větší kus. Ten rozhovor mi hodně dal.
Náš hovor jsme skončili nakonec větou, "že za dalších pět let si to zase všechno povíme.
Vše vypadalo tak jednoduše, tak snadně, že stačí opravdu jenom malounko, ale jenom mi samy si všechno zbytečně komplikujem.
Možná že jsem to napsala trochu nesrozumitelně, ale snad i vy pochopíte, co jsem tím chtěla říct.

uzlík napsal(a):

Regíí,
jéé to dobře znám. Ještě teď se občas přistihnu, ale bude to spíše tím, že já dříve nikdy nepodstrojovala, nechodila po špičkách, když jsem neměla náladu, tak jsem nevařila, prostě si tak nějak žila i trochu po svém.
Ono to asi není o tom, že člověk nechodí po špičkách, že si užívá svých zájmů, že neuklízí když se mu nechce. Vlastně, že je si sám sebou. Ano, být si sám sebou, ale mít pochopení i pro toho druhého, dát mu najevo svou náklonost, neodstrkovat ho, prostě aby věděl, že tu jsem i pro něho. Ale né tím, že mu budu ležet u nohou.
Na nedávném setkání spolužáků, mi jeden čerstvě rozvedený řekl (našel si mimo jiné mladší milenku). "Nepotřeboval jsem mít navařeno, naklizeno,nažehlené košile, ale potřeboval jsem vědět a cítit, že tam patřím. Ale já se tak necítil." Když povídal o svých pocitech z pozice chlapa, úplně mi vehnal slzy do očí. Až moc příliš jsem ho chápala a to si vůbec nestěžoval na to, jaký že to byl chudák. Prostě jenom povídal, tak normálně, tak obyčejně, tak nezaujatě. Nepřišlo mi ani trošičku, že by se tím on sám před sebou ospravedlňoval. Vůbec nééé. On se i své ženě přiznal, protože věděl, že dělá špatnou věc, nechtěl jí tahat za nos, nechtěl jí lhát.
Myslím si, že on mi vlastně nejvíce otevřel naposledy oči a posunul o větší kus. Ten rozhovor mi hodně dal.
Náš hovor jsme skončili nakonec větou, "že za dalších pět let si to zase všechno povíme.


Vše vypadalo tak jednoduše, tak snadně, že stačí opravdu jenom malounko, ale jenom mi samy si všechno zbytečně komplikujem.
Možná že jsem to napsala trochu nesrozumitelně, ale snad i vy pochopíte, co jsem tím chtěla říct.

Uzlíčku, to je všechno moc hezké, ale to je jeden z mála, co se k tomu poctivě přiznají. Většina to nechává plynout paraelně. Až začnou řešit situaci ženské, a ani pak nedokážou říct na rovinu jak to je, aby manželku netahali za nos - můj případ. Důvěra v jeho slova je někde daleko.
To, že člověk nepotřebuje mít navařeno, uklizeno,... to možná chvíli, ale když se vrací
z práce domů, tak chce mít doma servis. Víš, já si říkám, jo, jsem tady pro něj, pro děti, kdykoliv k dispozici, když potřebují pomoci s věcmi do školy, poradit, atd. s ním pracuji, pomáhám, dělám věci , které jsou potřeba, ale když potřebuji já pohladit, potěšit, pochovat, zaklepu na dveře, ale ony se mi zabouchnou před nosem. Tak si teď říkám, že jsem na tom vlastně stejně jako ten tvůj spolužák, takže bych si mohla někoho najít ? Když mi je tak smutno ? Nechci to řešit takhle. To mi přijde docela slabošské, jo, doma se mi něčeho nedostává, aniž bych se o to nějak přičinil, tak si najdu někoho jiného. To by člověk nedělal celý život - pokud by hned na poprvé nenašel toho pravého, nic jiného než procházel x vztahy. Díky ne. Asi se budu muset smířit s tím, že u nás se z manž. strany nic nezmění, žádné pozornosti, žádné kytky, žádné milostné sms. Nebo budu čekat, až si mě najde láska, pak se zamiluju, nebudu slyšet vidět, abych pak pochopila jeho chování ke mě. Uf. Asi už mám dost.

xxxx napsal(a):

heko to si napsala  moc hezky. Ano je pohodlné prohlásit, že nepotřebuju servis, ale nekam patřit, jenže po deseti a více letech manželství, kdy žena funguje jak má, si chlap ani neuvědomuje pohodlnost servisu a tak plácá jak ho nepotřebuje, ale až se mu okouká i milenka/ ke které odskotačí/ pochopí jak je servis fajn a dojde mu možná že na vztahu se musí pracovat, když chce nekam patřit, že se o to musí taky zasloužit. Jenže oni ti co odchází a zapírají pravý důvod vubec netoužívají po tom patřit k nám, jen prostě potřebují nové koště...na naše pocity se přitom nehodlají ohlížet. Přeci jsou svéprávní a nikomu se nemusí zodpovídat, že za sebou nechávají spoušt nebo děti co na tom, hlavně že je milenka dobrá v posteli a tááák strašně jim rozumí. Dneska se těmhle kecům už umím zasmát. Každá z nás to nakonec dokáže a pobaví se představou jak pak to asi bude dlouho trvat než to zevšední jim:) a že to zevšední na to vezmu klidně jed:)

Bingo !

Heko,
je to jeden z mála, ten můj by se asi taky nikdy nepřiznal, protože pořád nevěděl a to oni většinou neví. Tento se přiznal, protože už měl jasno. Oznámil, sbalil si pár švestek a šel. Brrrr, úplně mě mrazí.
Nedal jí vlastně žádnou šanci, myslím si, že je to taky zbabělé a hnusné. ˇV tom si ale nevybereš.
Heko, moc dobře ti rozumím a stejně tak jak to cítíš ty, tak jsem to cítila i já a cítím i teď. Vyjádřila jsi to přesně, ale on to v tuto chvíli tak nebere, nechápe, on je mimo. Já to tak cítila po většinu našeho manželství, ale nedokázala jsem to říct a on to bral zřejmě jako samozřejmost. Je to slabošské, je to hnusné, úplně se mi to příčí.
Je otázkou, zda si to uvědomí. Pokud neee, je to slaboch, ničema zbabělec a já nevím co ještě. A pak asi nemá cenu se s takovým člověkem trápit.
Ale je na tobě, zda mu vůbec dáš tu šanci si to uvědomit. Heko netlač na pilu, tím ničeho nedosáhneš, naopak. Zaměř se na sebe, ale netoč se k němu zády pokud chceš, aby zůstal.Nediktuj mu, jak se má k tobě chovat, tak on se stejně nikdy chovat nebude. Buď si sama sebou.
A ještě k tomu spolužákovi. Řekla jsem mu, že za pět let si to zase povíme, teď je na začátku něčeho nového a to je vždycky krásné a pokud to nebude chovat jako v bavlnce a nebude se snažit, tak třeba projde právě těma x vztahy a nebo se vrátí k tomu svému zaběhnutému servisu, který v tuto chvíli nepotřeboval.
Kdo ví???

Regííí, je to opravdu základem všeho, ale propracovat se k tomu je někdy hodně těžký.

proč jsem o něj bojovala? S kým to žiju? úpně chladně si odpovím: máš, cos chtěla.  A jsem zas ve slepé uličce.

Ale Regííí, ty už přeci víš proč jsi o něj bojovala a s kým máš tu čest. A když se dostaneš do slepé uličky, tak už dokážeš z ní vyjít ven.