Lilith,
nemáš to zrovna jednoduché. Ale, jestli se tvůj přítel nějak ve víře neprojevuje  a neprojevoval hned od začátku vztahu a teď si jenom umanul, že se bude ženit v kostele a nikde jinde, tak to nic jiného než pokrytectví není. Vždyť jste spolu o víře určitě mluvili, musíš vědět jestli doopravdy on tu víru v Boha cítí a jestli je to pro něj doopravdy důležité. To je tak zásadní věc v životě, že i když nechodí pravidelně třeba do kostela určitě bys to poznala. Jestli je on jenom umanutý a neslyší nebo spíše nechce slyšet tvůj názor, tak to  tu svatbu raději odlož, protože manželství je hlavně o toleranci. Myslím, že by jsi své pocity měla říc i jeho rodičům, třeba na něj naléhají oni.  Rozhodně víš co chceš a jsi k sobě i k přítelovi upřímná, což je dobrý základ. Nenech sebou manipulovat a drž se toho co v sobě cítíš. Myslím, že bys neměla ustupovat, abys pak neustupovala celý život. Nějak mi připadá, že to je u vás o tom, kdo vyhraje. Nechci , ale tvému příteli křivdit. Jestli doopravdy věří v Boha určitě poznáš a jinak by to ani pro něj nemělo doopravdy význam.

Skoro každé vlákno tady na foru jasně dokumentuje, že spousta průserů mezi partnery je proto, že spolu nekomunikují. Hned, když si toto vlákno založila, tak si napsala, že ti oznámil, že bych chtěl mít svatbu v kostele, že je to pro něj důležité. Proč ne? Třeba se potřebuje vyrovnat sám se sebou a může tě mít o to raději. Jestli máš z kostela takovou fobii, jako já z jedovatých hadů, tak mu musíš, pardon, nemusíš, mohla bys mu říct, že je to pro tebe nepřekonatelná překážka, že to prostě neskousneš, nebo snad ne? Jestliže ti ten kostel nařizuje, tak to je potom něco jiného, to si potom rozvaž co dál s tím vztahem.

Je ješto jedno radikální řešení, pokud se chce ženit hlavně tvůj drahý a ještě vypyskuje se svatbou v kostele (hlavně kvůli matce), tak bych mu navrhla, ano svatba bude, ale někde na neutrální půdě, např. na zámku nebo v kaplích, které už se nepoužívají k bohoslužbám a můžou se zde konat civilní sňatky.... a rozhodně bez rodičů.... pak do toho nebudou mít, co mluvit a jelikož už to bude hotový, tak to ani nějak měnit a kýblovat do toho.... TAkhle jsem vyřešila mnohaletý spor o to, proč chci svatbu pro 8 lidí a proč můj manžel v podstatě taky, ale tchýně pro 80 lidí... a jelikož dlužila pozvání na svatbu snad celému světu, tak nechtěla ustoupit ani o člověka.... Tak jsme to udělali bez rodičů ve čtyřech a bylo vymalováno.... Jelikož si na to chtěla brát úvěr a musela to deset let splácet, tak ve finále naznala, že vlastně ušetřila a že to bylo rozumné.... Svatbu dostala nahranou a nazdar....

Lilith, jak to nakonec dopadlo?

Jo a jetě taky stojí za zvážení, jak rozdílné jsou vztahy k víře a církvi v obou vašich rodinách: Budete spolu navštěvovat jedny i druhé
rodiče? Budou při tom i další sourozenci a jejich rodinky?
Pak musíte počítat s tím, že na téma víry či nevíry se bude mluvit.
V jedné rodině zcela vážně, v té druhé se bude spíš vtipkovat, mluvit s despektem...
Máte na to (žaludek), abyste to jeden či druhý strávili?
Tož tak.
Zvažte to, protože to může vést k nechuti partnera navštěvovat vaši rodinu a to by vás třeba mrzelo.

Je vlastně potřeba, abyste se vzali? Brání vám něco žít spolu jako doteď? Když momentálně nemůžete najít řešení, které by skousli oba, proč na to tlačit? Za pár let to jeden nebo druhý můžete vidět jinak, nebo vám svatba už nemusí připadat důležitá... Zatím mi přijde, že jste v situaci, kdy každé možné řešení pro někoho znamená nepřijatelný ústupek.. tak mi skoro přijde lepší nedělat nic

Já nevím, ale "bude svatba v kostele nebo žádná, to mi přijde jako divný začátek šťastného života - rozhodně bych uvažovala o tom, jestli těch ultimat nezačne po svatbě přibývat.

Jinak, můžete mít přece obě svatby - v kostele i občanskou - to je jediný možný kompromis pro to, abyste se oba cítili právoplatně sezdaní