no a nemyslíš že syn bude v takovém "manželství" trpět daleko víc než kdybyste se rozešli??? Protože děti tohle sakra dobře vycítí! A někdy se dokonce trápí a myslí že je to jejich vina....

Ahoj...ano život je příliš krátký...jestli to cítíš tak, že nejsi štastná proč zůstávat...nevím jaké máte problémy nebo proč přesně chceš odejít..ale když už ted nejsi štastná tak to už asi jiné nebude...a děti chtějí štastné rodiče..

Je to přesně tak, přemýšlím až se mi z hlavy kouří. Manžel je v podstatě hodný člověk, jen ta jeho povaha, ale s tím jsem si ho už brala (chyba č.1). Jeho negativní postoj ke všemu a hlavně ke všem.Z toho mám taky obavy, jak bude syna vychovávat alá vzor:všichni lidi jsou zlí,nikomu nevěř, s nikým se nebav,všechno na světě je špatné.... Už teď mě jímá hrůza,jakým vzorem pro něj manžel bude? Ale jako největší kámen úrazu vidím manželovu "nekomunikativnost", prostě je u nás doma hrobový klid,je to strašné,ale to asi nemusím říkat.Jak moc mi chybí si popovídat,ale on prostě nemluví, a to nejen se mnou, ale i s okolím.

Situace je o to komplikovanější, že stavíme domeček (společná hypotéka). Také mám dlouholetého kamaráda, který na mne celou tu dobu pořád čeká a stále mne miluje, jenže tenkrát jsem dala přednost manželovi... protože jsem ho milovala a kamarád byl pro mne "jen" kamarád. Tak si říkám, jestli to třeba není nějaký trest z hůry :-)

Bydlíme v bytě. O to právě jde, že domeček se zahradou je můj velký sen, i kvůli synovi jsem chtěla jít z města pryč. Vím, že každá situace byť sebetěžší má řešení. Probírala jsem to i s tím kamarádem, a kdyby mělo dojít k nejhoršímu-rozvodu a až čas trošku zahojí rány byl by ochoten prodat svůj dům (bydlí 60 km ode mě) a případně se nastěhovat za námi. Nechci ať to vypadá, že plánuju tak dopředu, ale prostě mezi řečí jsme se o tom už bavili.

No, je příliš krátký a není nic horšího, než léta přemýšlet nad tím, že chci něco udělat a nemám k tomu kuráž. Že jsou malé děti, že bych neutáhla samotné bydlení, že...
Za pár let nám napíšeš: Tak lidi, co myslíte, chtěla bych od muže odejít, ale máme spolu dostavěný barák. Neměli jsme si co říct už dávno, ale teď tu je ten dům a tak já nevím..."!
Za pár let si ověříš, že člověk má sice rozum a používá ho, ale že má taky cit a že by se jím měl mnohdy řídit. Je rozdíl být spořádaný a zabezpečený, od toho, být šťastný a silný, že něco dokázal.
Jinak samozřejmě, je správné, že zůstáváš s otcem svého dítěte a že stavíte dům. To Ti nelze neschválit. Ale když si představím fajn život s láskou a mužským, co se s Tebou bude denně těšit z usínání a vstávání, co místo stavění baráku pojede s Tebou na kole, pod stan, na vodu, půjde s Tebou tancovat, na koncert, ....opravdu potřebuješ k životu ten dům? Protože muž bude stavět a Ty budeš sama s děckem. Chlap, co staví, nemívá čas ani náladu, ani sílu na ledacos. Uvědomuješ si to? Je to i nefér vůči němu. On staví, dře se pro Tebe a dítě a Ty ho necháš a víš, že o něj vlastně nestojíš...
Neměla bys tedy utnout nějaké stavění pro stavění, když Tobě i jemu zatím uteče pár let života? Myslíš, že je lepší, rozcházet se s desetiletým, pětiletým dítětem, než s ročním?
Dítěti nedáváš příklad tím, že zůstáváš s otcem pouze proto, aby vás oba mělo pohromadě. To by byla výchova opravdu jednostranná záležitost.

tak třeba my když jsem stavěli...tak manžel stíhal všechno...i milenku:-))) a do dvou let jsme byli rozvedení, baráček prodaný...to je pr"příklad" že když se chce jde všechno...je to o KOMUNIKACI, která u vás citelně chybí...dále o toleranci a vzájemném pochopení...bohužel pokud tvuj manžel nechce komunikovat...to je pak těžký cokoliv radit...ale rozhodni se ted jak píšou holky...a nečekej
představa že člověk stráví celý život s jedním partnerem je krásná...ošem...  dopln sama 

Ambo, to je přesně to, co jsem měla na myslí, když jsem zakládala svůj příspěvek!!! Aby to nedošlo až takto daleko.
Je to opravdu těžké rozhodnutí, ale stále manžela miluji! Někdy je to s tou komunikací lepší, jindy horší. Vždycky si řeknu, na druhé straně mohlo by být hůř, mohl být násilník,alkoholik,gambler. Zase, abych ho jen nehanila,manžel je tak strašně pořádný, že v podstatě doma nic nedělám, vysává, vaří, pere, utírá prach,nakupuje, každý den vytírá (máme plovoučky),je to u chlapa neobvyklé,že?Má nesmírně rád svého syna, se kterým chodí na procházky,hraje si. Třeba mí rodiče zastávají názor, že ta jeho podivínská povaha (já dodávám i ten smysl pro pořádek)vychází z jeho předešlého zaměstnání, kdy dělal bachaře ve vězení.
Je to těžké, ideál zkrátka neexistuje. Někdy si říkám, že to může bydlení v domečku změnit, manžel vyrůstal na vesnici v rodinném domě, a bydlení přímo ve městě (bydlíme na náměstí) je pro něj utrpení, je v bytě nešťastný.
Nechci to utnout po 2 letech manželství (3 roky předtím chození) se možná unáhluji, třeba ještě máme šanci, ale to nezjistím jinak, než že se o tom sama přesvědčím...

Kate1:
Moje přítelkyně byla denně šikanovaná od svého muže, který ji nic nepomohl, ale chtěl dokonalý servis a úplně všechno dělal špatně.
U tebe je to jiný případ - a  hodně  se zamysli. Pracovitého  a spolehlivého  muže jen tak nenajdeš a v běžném životě je to výhra. Možná potřebuješ muže víc akčního, což on není, ale můžeš to změnit jenom ty. On už asi moc jiný nebude, ale  ty můžeš naplánovat výlety a různé akce, kde si užijete adrenalin. No, někteří muži jsou málomluvní, prostě místo krásných slovíček ti servíruje činy. Možná by poradil psycholog nebo v manželské poradně, jak  zlepšit komunikaci. Ono je docela dobře možné, že tvůj muž o tvém trápení ani neví.

Ambo, máš úplnou pravdu. Samozřejmě se snažím plánovat různé výlety a akce, přivedla jsem ho ke kolu, teď je z něj tak nadšený, že jakmile začne být pěkně jezdíme na výlety na kolech (až na ten háček ohledně mluvení,fakt to mi dost vadí, a někdy, přiznám se vypěním a je zle, on se ještě více zasekne a pak nemluví třeba celý den zhola nic). Také přišel na chuť běžkám,lyžím,moři, což předtím nemusel. Já jsem tady v tom směru hodně podnikavá, a možná to také není dobře, že pořád něco vymýšlím a plánuji...
O psychologovi jsem už také přemýšlela, ale když jsem se pokusila toto navrhnout, bylo z jeho strany zamítnutí, že všichni psychologové jsou blbci a ničemu nerozumí, že nikoho nepotřebuje.
Jinak o mém trápení ví, pokouším se o tom s ním hovořit, ale zatím odezva moc není.

Xkisek:
Máš moc pěkné motto!
To víš, že nechci hned dělat ukvapené závěry a hned od něj odcházet,příp. se rozvádět. Snažím se v něm to sluníčko rozsvítit, ale někdy je to fakt těžké. Vím,že i on mě má rád, i když mi to třeba neříká.

Wiki,
k tvému výslechu :-) (vůbec se nezlobím, jsem ráda,že si se mnou o tom někdo povídá)
- jsme spolu 2 roku v manž.svazku, předtím 3 roky chození,
- předtím byl více komunikativní, jako by se to nějak zhoršovalo,někdy má ale dny, kdy třeba nezavře pusu
- proč jsme se brali? Protože to byla velká láska!
- mladé manželství, máš na mysli, že jsme spolu krátce sezdání nebo , že jsme mladí? Mě je 30 leta manželovi 33 let
- chci lásku, ¨je mi jasné, že sama z nebe nespadne, mám čisté svědomí a pracuji na ní

Hlavně mi hodně pomáhá to tady ze sebe dostat a rozebírat! Protože to v sobě dusím dlouho, a nikdo v našem okolí nemá tucha, že mě něco trápí (jen jediná kámoška a trochu něco málo ten kamarád).
Takže moc všem děkuji za všechny názory!