Eri napsal(a):

Já se jenom malinko vcucnu, zase chválím..........

Božínku, jak já si teď přijdu důležitá, mám příspěvěk.......

Cladie je bezva, šikovná, úžasná, za tak kratičkou dobu udělala takové pokroky, že si my ostatní o tom můžeme jenom nechat zdát. Claudie, jsi jednička!

Ahoj Eri ! Tak to nejsi sama

Upravil(a) Snezenka (18. 4. 2007 8:56)

Děvčata, co máte anorexii, mám sestru, která anorexií prošla a bylo to peklo pro všechny zúčastněné. Začalo to někdy v jejích 12-i letech a ani dnes, ve 32, to stále ještě není na 100%  dobré. Ale aspoň jí, ikdyž minimum, určitý blok v mozku stále zůstal. Nejvíc to odnesl její syn, který se jí narodil v 18-i letech, protože ač v době těhu se jíst opravdu snažila, zřejmě podvědomí jí velmi intenzivně pracovalo a na synovi to nechalo stopy v té podobě, že ten naopak cítí potřebu jíst stále, vlastně on jí a ani to nevnímá, takže za půl hodiny u PC na posezení sní 15 rohlíků atp., teď je na několikaměsíční odtučňovací kůře, ale problém je v jeho mozku, muselo to vzniknout ještě v prenatálním období.
Jinak teď jsem zrovna četla moc pěknou a zajímavou knížku Vím, jak chutná vzduch (skutečný příběh modelky o boji s mentální anorexií) od Maria Hirse (nakladatelství Fragment, www.fragment.cz). Vřele doporučuju, je tam hodně zajímavých postřehů.
Asi nejvíc se mi líbila předposlední kapitola (v té době vážila 36 kg), kde mj. píše:

"Máma a já jsme si právě lehly do postele. Zvykla jsem si spát u ní.  Často jsem ji držela za ruku, než usnula. Když jsem si přetáhla peřinu, bylo mi divně. Zdálo se mi, že v pokoji je ještě někdo kromě mě a mámy. Cítila jsem přítomnost nějakého člověka, kterého nebylo vidět. Ale kdo by to mohl být ? Neznala jsem nikoho, kdo umřel, takže pokud by to byl duchu, tak kdo vlastně ? Máma mi dovolila zapálit si v ložnici cigaretu, abych se uklidnila. Cítila jsem neklid po celém těle a když jsem po půlhodině zhasla světlo, bylo to ještě horší. Pomodlila jsem se večerní modlitbičku a zavřela oči.
Najednou mi bylo jasné, že umírám. Spatřila jsem ten všeobecně známý tunel orámovaný nádhernou oranžovou zří.
Mami, mami ! Umírám ! Mámu, která už spala, probudilo moje zoufalé volání.
Co to proboha říkáš, Marie ?
Mami, myslím, že umírám, když zavřu oči, tak vidím stále muže na konci tunelu.
Máma vstala a rozsvítila. Co mám dělat ? , zeptala se. Muselo na mně být vidět, že to myslím vážně, protože máma vypadala vystrašeně.
Vím jenom to, že musím zůstat vzhůru, protože jestli usnu, tak umřu.
To budeš vzhůru celou noc ? zeptala se.
Jinak to nejde ! Nechci umřít ! Dala jsem se do pláče a máma, která jinak v ložnici nikdy nekouřila, si zapálila cigaretu.
No, tak to se musíme udržet vzhůru.

Nikdy jí nezapomenu, že mě tehdy v noci brala vážně. Jsem si naprosto jistá, že kdybych tu noc prošla tunelem, byla bych už mrtvá. Několikrát během noci máma málem usnula, ale já jsem na ni neustále mluvila. Dokonce jsem vypila sklenici podmáslí s tabletkami sladidla a snědla půlku housky.
Když ráno vycházelo slunce, rozhodla jsem se, že se vzdám svého hladovění a budu se snažit uzdravit."

PS: překlepy omluvte, píšu ve spěchu

Claudi, to je super. Havně že máš oporu a vše se lepší. Jen tak dál.

Claudia napsal(a):

Ahoj vsem ! Davam o sobe taky po dlouhe dobe vedet A mam pro Vas novinku,nejen,ze jsem se zacala lecit,mojeho pritele jsem do toho zasvetila,takze o tom vy(byl dost v soku  ) ale byl to on ktery se mnou sel k lekari,a ja mu za to jsem velice vdecna samozdrejme me i jine osubky tady promluvili do duse,moc moc diky Vam vsem  .Vcera jsem se vazila po dlouhe dobe,co muj pritel vahu zamknul do sklepa pri moji vysce 163 cm vazim nyni 50 kg  takze jsem pribrala   .....

Ahoj Claudi ! To je supr drzim ti palecky

S anorexií jsem nikdy problém neměla, ale prošla jsem si bulimií. Když jsem chodila na základní školu. Bylo mi 13 let. Skončila jsem na kapačkách v nemocnici.
A přiznám se, že i dneska, ve třiceti letech, když se nacpu k prasknutí, tak jdu a vyzvracím to
Zřejmě jsem se poučila málo.