Já jsem tyhle věci už vzdala.... Sice si někdy připadám doma jak sběratelka věcí, ale zase mi muž na chatě naštípe dříví, poseká trávník, leccos opraví.

On dělá kolem domu a já doma, máme to rozdělené a oba máme svého dost, příležitostně pomáhají i děti.

ELISINA napsal(a):

Cauvec holky,
tak vcera jsem se zas rafla s tim mym. Neni schopen pochopit, ze kdyz odchazi od stolu, ze si ma odnest opravdu VSECHNO, co si tam nanosil, a ne jen neco a zbytek vcetne drobeni pro slepice tam nechat. Ja chci mit v kuchyni poradek a setrit si zbytecne vysavani, takze to za nim vzdy douklizim. Rikala jsem mu to uz tisickrat, sel a douklizel sam, ale kdyz uz je to po milionty, radsi zatnu zuby a uklidim to, ale ta zlost, ze mu delam vola, by se ve me dala krajet. To je tak tezky se rozhlidnout po sobe, kdyz odchazim od stolu, k..va? Kdyz se me to hodne nelibi a davam to najevo, tak se pekne pohadame, za chvilu o tom nevime, ale je to zbytecny. Stejne tak, ze si nema utirat ruce od jidla do uterky na nadobi,ale do papirovych uterek HNED VEDLE te uterky. Nepochopitelny pro nej a ne a ne se to naucit. Reknete me , taky mate doma tutana, male dite, nebo ja nevim jak to jeste nazvat ???? ????

Já jsem na tom podobně, když mu něco řeknu tak mi hned vynadá, že ho pořád jenom peskuju jak malé dítě, takže jsem to taky vzdala.

Naštěstí můj muž je pořádku milovný jako já :-))) . Ale 10. letý syn se nenaučí pořádku snad nikdy. Když se opravdu naštvu, tak mu shodím všechny věci z psacího stolu, aby si to uklídil. On mi odpoví, že to má uklízené a že se to jemu tak líbí. Přitom má police nad stolem, kam si má dávat knihy a sešity. Na různé kartičky a všechny ty ,,krámy,, co v tomto věku sbírají kluci, má takové boxy z Ikey i s víkem a stejne to válí po stole a nebo v posteli.A dcera 18. let má naštěstí také ráda pořádek.

Elisino, musíš si ujasnit, zda hodláš plýtvat silami na hádky, kterým stejně nebude konec, nebo si vytrénuješ vlastní důslednost a trpělivost na řešení téhle důležité prkotiny. Až přijdou podstatnější  věci...jako když to najdeš. Když se totiž budeš hádat, budeš hloupá a protivná Ty. Před ním, před ostatními. Budeš to totiž ty, kdo bude začínat hádku. To, že je to kvůli jeho bordýlku, je pro okolní lidi málo podstatné. Musíš udělat jedinou věc: nedělat nic. Ať se mu hromadí všechno, co tam nechává. Ať to tam překáží, plesniví, Ty se toho nevšímej. Protože jestli tě to štve, musíš to řešit. Když se to nahromadí, ne abys to uklidila. Odsouvej to z té svojí půlky na tu jeho. Až jednou přijde den, kdy on se nebude mít kde najíst. A z čeho se najíst. A taky Ti to vyčte. klidně mu řekni...ano, vadilo mi to, hádala jsem se s Tebou. Teď mi to nevadí, ani se nehádám. tak CO PO MĚ VLASTNĚ JEŠTĚ CHCEŠ?
Oprávněně se mě zeptáš, co když k vám někdo přijde. Odpovím Ti...nic. Prostě nic Elisino. Tvůj bordel to není. Ty to čuně nejsi. Mlč, tvař se, jako by tam nic nebylo. Buď dáma.
Nedá mi nevzpomenout na svoji známou. Přišla k ní nečekaně návštěva. Její muž byl tak trochu nepořádný a měl zrovna svůj den. Povaloval oblečení, kde se dalo. Když známí už byli v bytě, měla tato paní dvě možnosti. Buď muže před nimi vypeskovat /oprávněně/, nebo mlčet. Nechtěla ovzduší s přáteli otrávit hádkou a tak se přes situaci přenesla s glancem pravé tolerantní manželky. Ostatně, ta pohoda doma nespočívá v načinčanosti, že ano. To víš, že se to v ní vařilo a že si říkala...jen počkej, bordeláři, jen počkej, až odejdou, já Ti to spočítám. Brala to jako ostudu, které nestihla zabránit. Muž byl celý den doma a ona přišla chvíli před návštěvou. Konečně se známí rozloučili. Vyčerpaně se opřela o dveře, aby nabrala dech na to, co mu poví a co on si za rámeček nedá. A tu slyší manžela té druhé, jak říká: "No tak to vidíš, mámo. Ty mi doma nadáváš za každou blbost a koukej na Novákovy. Ti mají takovej binec, o jakým se nám dvěma ani nezdá...a vůbec jim to nevadí...."
Jak to skončilo, umíš si představit. Pánu domu žena, jak byla v ráži, naházela ty jeho hadry na hlavu a slyšet ji bylo jistě po celém domě. Styděla se pak nějaký čas známé i potkávat.
P.S. pro Tebe: Než se zaběhneš a získáš rutinu, pozvi si pro první dny návštěvu objednanou. Která bude vědět, oč jde a podpoří Tě. Která bude jako Ty mlčet nad stolem s neuklizeným bincem a obě /s kamarádkou, sousedkou/ pozorujte ty reakce toho Tvého. A přitvrďte, bude-li třeba! Tvoje smluvená návštěva třeba může říct...Nekazí se tady něco? Nebo Můžu trochu otevřít okno? Nebo když jí dáš kafe k onomu stolu...Já bych si raději sedla vedle do pokoje...a přitom může zrengenovat muže pohledem...Jakto, že tenhle ještě není ve chlívku...?
Zkrátka...věčným hádáním a potom tím uklízením se degraduješ jako ženská i jako člověk. Muž si zvykne, že meleš, ale nakonec uděláš, k čemu Tě dotlačí. To není prostě dobře. Pro Tebe, pro soužití, prostě s tím něco dělej. Jednou by ses ulítala.

Mně moje mamka asi špatně vychovala........

Nedovedu si představit, že bych chlapovi dělala služku, že bych po návratu z práce začala lítat kolem něj a kolem domácnosti a on by si ležel u telky.
Nepořádek (např. poházené oblečení, noviny a věci) mi nevadí, neřeším, kde se válí fusekle nebo kalhoty, sama to občas válím ledaskde . Nevidím důvod, proč bych MU měla pravidelně "jen tak" vařit, prát, žehlit, nakupovat - on to pro mě taky nedělá, ani mě neživí. Když jsem třeba ex-vyprala prádlo a košile, žehlil si to už sám, aby věděl, kolik s tím je práce a že "já mu jeho košile přece nenosím". Nejsem ničí servisman. Jsem pro rozumnou dělbu práce a ne pro model obvyký ve většině redin - ona všechno - on (skoro) nic.

Asi zůstanu na ocet.

P.S. ale takhle napsané to vypadá o něco "radikálněji" než je to ve skutečnosti. Ale bůh ví, co nám budoucnost přinese, že....

U nás taky většinu prací dělám já. Někdy mi to nevadí a někdy jsem napružená. Minulý týden jsem taky zrovna neměla náladu a zjistila jsem, že stačí jen slušně říct. Řekla jsem, že mi o víkendu musí pomoct, protože to všechno nemůžu stíhat a - divte se - ono to šlo. S jedním synem jsem se učila jazyky a s druhým se on učil nějaké strojnictví a technologie, potom jsem vařila a on si vyžehlil hromadu modráků. (To jsem fakt ocenila, žehlení nenávidím.) Fakt je to hodně o domluvě. Nechci ho přehnaně chválit, někdy to prostě jde a někdy ne.

Upravil(a) Vlaďka (28. 3. 2007 13:01)

Ne. Viděla jsem to u nás doma a tahle cesta vede do pryč 

Milá Blanche, toto udělal (opět) včera můj otec. Již 35 let odchází od stolu, kde VŽDY nechá svůj talíř.
Má smysl mu to 35 let říkat? Snad ani ne. Oni za to nemůžou. Jen se tomu zasměju a odnesu to.

Někdy stačí slušně požádat, někdy vysvětlit, někdy zařvat - a někdy zbývá jen rozhodnout se, jestli to uděláš sama nebo ho rovnou umlátíš žehličkou.

Ahoj holky, já mám úplně stejný problém. Mě to tak rozčiluje, mám pocit, že vybuchnu. Patřím ještě mezi ty typy, co hned neumí na vše zapomenout. Nemůžu si pomoc, ale když bych za 5 minut dělala, že se nic neděje, tak k čemu by to bylo. To si pak řekně, že se vlastně nic nestalo a příště to udělá zase. Je pravda, že jsem v tom úplně zamotaná a nevím, jak z toho ven. Někdy mám pocit, že kdybych si sbalila věci a šla pryč, bylo by to lepší. Pořád se ho člověk musí doprošovat aby něco udělal. Když mu to řeknu jednou a pak o tom nemluvím, aby si neříkal, že jsem stíhačka, tak se nic neděje. Když za ním pořád chodím (myslím tím, třeba 14 dní), tak to udělá, ale říká, že se pořád naotravuji.  Onehdy chtěl, abych mu vyžehlila kalhoty, prý si je chce vzít. Fajn udělala jsem to, proč ne, ale poprosila jsem ho, aby tedy aspoň udělal nádobí. Udělal, veškeré suché nádobí tam nechal, a na něj dal dva mokré talířky, které byly ve dřezu. Když jsem mu řekla, že opravdu děkuji za pomoc, že příště taky vyžehlím jen jednu kapsu u těch kalhot, tak se díval, že mu strašně křivdím a nevím co všechno bych ještě po něm chtěla. O víkendu jsem nebyla doma. Přijela jsem a za celý víkend byl doma takový nepořádek. Zeptala jsem se ho proč nesklidil aspoň nadobí - odpověděl, že on jej nezašpinil. To mu teda nemám prát, aby mu to došlo? Se slovy, že já jeho věci taky nešpiním? Už jsem z toho zoufalá. Chválít ho za každou věc, kterou náhodou udělá odmítám. Mě taky za nic nechválí. Vše bere jako samozřejmost, a já bych měla za ním běhat a chválít ho? Když jednou za měsíc uklidí aspoň to blbý nádobí?! Máte to doma taky takový, nebo jsem divná a vyrůstala jsem v divné rodině.

Sofi, začni taky pracovat jenom na požádání. O co si neřekne, to nedělej a hlavně buď důsledná. Je třeba, aby miláček zjistil, kolik práce se vlastně vykonává. Takže ne třeba oper a najednou je čisté prádlo ve skříni. Pěkně postupně. Roztřiď si špinavé prádlo, já operu-zapnu pračku, pověs prádlo, sundej suché, vyžehli, poskládej, ukliď do skříně.