Souhlasím s décimou. Bohužel si rodiče neuvědomují, jakou medvědí službu tomu mladšímu prokazují. Vím o čem mluvím, protože já jsem ta mladší. V dětství jsem to tak nevnímala, až po letech mi mnoho došlo, ale moje sestra se s těmi pocity křivdy nevyrovnala  ani v dospělosti a  moc vřelý vztah mezi sebou nemáme. 
Snaž se to muži vysvětlit a použij konkrétních příkladů (samozřejmě v nepřítomnosti dětí).

Díky všem za odpověď. Pokusím se znovu v klidu s manželem promluvit. Snad to pochopí. Já rozhodně nehodlám ustoupit, záleží mi na obouch synech.

Bety tady nejde o puntíčkářství, první dítě není toho manžela, proto se k němu chová tak. Vím kam až to může dojít a to tě ed nestraším. Taky jsem manželovi domlouvala, vysvětlovala, byli jsme i v psych. poradně.... nic nepomohlo.... stále se to stupňovalo. Pak i syn se začal chovat k dceři tak, jako jeho otec.... Jsme 4 roky rozvedení a stále bojuju s tím, že se syn chová k dceři opravdu ošklivě (tak jak to dělal jeho otec)...Ed, držím ti všechny palce, aby tvůj manžel byl inteligentnější než ten můj....

I já se přidám. Mám dva vlastní sourozence a o nějakém metru nelze ani mluvit. Celý život si uvědomuju, že jsem na vedlejší koleji. Už to neřeším. Moji sourozenci za to nemůžou, že je měli rodiče raději. Byly doby, kdy jsem opravdu potřebovala pomoci a musela se postarat sama. Zatímco moji sourozenci pomoc rodičů ne využívali, ale přímo zneužívali, já si o ní říkala opakovaně a marně. Já byly nejstarší, nesměla jsem nic, o svém zaměstnání se neměla s kým poradit, mé děti nikdo nehlídal. U obou mladších sourozenců to bylo naopak. A co nadělám?
Tvůj muž věc opravdu vidí jako bezproblémovou. Měla sis rozmyslet pořídit si další dítě s někým jiným. Je to sázka do loterie. Čím víc o tom budeš mluvit, tím víc oleje do ohně přileješ. Zkus to vyřešit tak, že třeba nedělní výlet si užijte odděleně. On s vaším společným dítětem, Ty s tím svým. A zbytek týdne  trvej na zcela nestranném spravedlivém a domluveném - oběma stejný metr.

Káčo, jsem teď šťastná, že jsem se rozvedla... Měla jsem to udělat dřív...

Já to mám doma obráceně. Přítel má 7 letou dceru z manželství, a spolu máme ročního syna. Pořád jenom poslouchám jak byla Peťulka vzorná - v noci neplakala, spala celou noc od narození, nedělala nepořádek, nevztekala se, nebryndala u jídla..... Nic z toho není pravda. Znám Peťulku od narození s její mámou jsme dobré kamarádky a jako malou jsem jí každou chvíli hlídala. Prostě tatínek má svou malou princeznu a chtěl ještě jednu dceru, ale narodil se kluk. Vím, že ho miluje a udělal by pro něho všechno, ale taky vím, že kdyby se měl mezi svýma dětma rozhodovat třeba tak jako Sofie v Sofiině volbě neváhal by ani okamžik a vybral by si Peťku. Já se snažím mezi dětma rozdíly nedělat a podle reakcí okolí i Peťčiny maminky se mi to daří. Myslím, že chlapi prostě nedokážou mít 2 lidi stejně rádi, prostě mají svoji stupnici a na každý stupínek se vejde jen 1 osoba, takže ta další musí být o kouse výš nebo níž. A tuhle teorii mám už od dětství - byli jsme 3 sourozenci a taky jsem vždycky cítila, že mezi náma táta dělá rozdíly. Sestra pro něj vždy byla jeho holčička - úžasná, skvělá, která všechno umí a zvládne a bratr outseider, který nepotřebuje ani dostat šanci, protože by ji stejně nevyužil. Já byla něco mezi tím, co nepotřebuje moc pozornosti - paradoxně to pro mě bylo nejvýhodnější, protože jsem si mohla dlat téměř cokoliv co jsem chtěla.