Ahoj Mayo,
nevim, co delas za regresi, ja treba delam terapii vnitrni dite, coz je ciste psychologicka disciplina a nema nic spolecneho s tady na tomto foru casto prezentovanymi duchovnimi naukami.
Pri prvnich zkusenostech s vnitrnim ditetem (= nase detstvi), ty zkusenosti opravdu nemusi byt prijemne, jsou to opravdu nase nejinternejsi pocity. Nevim, ale od te terapeutky bys aspon mela mit nejaky aparat, napr. afirmace, jak je hojit a pracovat s nimi.
I ja jsem mel pri prvnich zkusenostech velmi neprijemne pocity, ale ty se pak castem mi povedlo zvratit. Jinak vykladat hned kazdy neprijemny pocit, jako, ze nam slo o zivot, mi pripada ponekud kratkozrake. To muze byt i tim, ze detstvi samo o sobe je proste velmi bolestive obdobi. Kdybys mela zajem, napis mi email a muzeme to rozebrat vice.
Viktor

Bláža.. napsal(a):

Viktore, jaké máš vzdělání? Jsi lékař, psycholog?

Ne nejsem psycholog, terminem "delam" v predchozim prispevku jsem myslel, ze pracuji na sobe jiz 5 let s vnitrnim ditetem, ne ze poradam nejake psychologicke kurzy na tema vnitrni dite.

Bláža.. napsal(a):

Viktore, v tom případě pardon,
nenabízíš službu, chceš pomoci a předat zkušenosti.
Můžeš mi trochu vysvětlit, v čem spočívá tvoj terapie?
Máš pravdu, v tom, že dětství je samo osobě v určitém směru i bolestivé období. A určitě se některé  špatné postoje vytvářeli právě v dětství a už se nemění a to je škoda. Je vnitřní dítě způsob, jak měnit vytvořené principy jednání a postojů?

Ano, to je presne o tom. Casto nevime, proc jedname, tak jak jedname v zivote. Jedna se o odziti a procisteni nekterych problemu a traumat, ktere mame tedka v zivote, ci nalezeni pravdy v nekterych hlubsich souvislosti, proc delame veci tak jak jsou. Muzeme tomu rikat treba jako nejake programy, co v nas jsou, jak to prezentuji nektere regresivni terapie.
Jinak casto nemusi jit ani o zmenu, ale treba jen o urcite akceptovani a vyrovnani se se situaci. To v mnoha vecech urcite postaci. Muzu treba prijit na to, ze to, co chci zmenit, je jen dusledkem toho, ze se na dany problem jen spatne divam, a ze je to uplne OK. Tim samozrejme nevylucuju ten zasadni princip 'se zmenit'.
Jinak osobne zastavam nazor, ze nema smysl chodit na regresni terapii drive, nez mam nejak v poradku tento zivot. Pak se teprve zabyvat minulymi.
Jinak nebudu se tady tajit, ze zacatku to nemusi byt zadny med potkat se s svym vnitrnim ditetem (je to ciste individualni), jedna se o velmi silne emoce a z vlastni zkusenosti bych na to nedoporucil jit nekomu pred 25 rokem zivota (duvod: v dobe, kdy me trapi jeste veci jako prvni laska, by toto jeste nemusel zvladnout, je to trochu silneji kalibr).

maya napsal(a):

Mám trochu problém a ráda bych se o něm s vámi poradila:

Před 2 dny jsem poprvé absolvovala regresní terapii a bohužel toho zatím spíš lituju... Je pravda, že jsem se dotkla nějakého zásadního problému v sobě, ale ten se jen dostal na povrch a teď nevím, co s tím. Bylo tam pár věcí, které se mě hodně citově dotkly. Třeba jsme s tou terapeutkou procházely období před mým porodem (mámino těhotenství) měsíc po měsíci. A ve chvíli, kdy řekla "6. měsíc", jsem se úplně automaticky a naprosto nekontrolovatelně nahlas rozvzlykala, začalo mi bušit srdce, klepala jsem se a cítila se strašně. Měla jsem z něčeho hrozný strach, šok, pocit totální opuštěnosti, zklamání a zmatenosti. Ale nedostala jsem se k příčině toho stavu. Jen vím, že je to "ono", že jsou to podobné pocity, jaké mi dělají problémy dodnes. Terapeutka si myslí, že tehdy buď mně nebo mámě šlo o život a osobně si myslí, že to má souvislost taky s mým tátou, se který mám hodně špatný vztah. Chtěla bych se na to mamky zeptat, ale jsem si dost jistá, že mi stejně nic neřekne, i kdyby věděla, že se tehdy něco dělo... Po tomhle zážitku cítím i výčitky vůči mámě - mám pocit, jako by mě tehdy před něčím nechránila, i když mohla a nechala mě totálně vydanou napospas, jako by mě vytrhla ze sebe... Ale přitom mi to vůbec nejde dohromady s tím, že mě prý chtěla a s tím, jaká je jinak celkově neuvěřitelně  obětavá. Jsem z toho teď hodně zmatená a necítím se zatím dobře ani fyzicky - mám jakoby trému a klepu se, měla jsem z toho pak ještě několikrát záchvaty pláče. Doufám, že se to brzo zlepší, je to teď hodně nepříjemný stav, pořád na to musím myslet, prolínají se mi zážitky z regrese do různých lidí a činností, které ve skutečnosti dělám. Mám teď brát asi 3 měsíce nějaká homeopatika na odblokování. Nevím, jestli  mám časem ještě jít na další regresi. Teď mám spíš pocit, že je lepší nevědět, než "vědět" - ale co?? a už vůbec se s tím nedokázat vyrovnat.

Zajímalo by mě, jestli někdo z vás, kdo máte s regresí zkušenost, měl potom podobné stavy. Počítala jsem s tím, že regrese asi nebude příjemný zážitek, ale bláhově jsem si myslela, že po skončení sezení mě nebudou obtěžovat nějaké nekontrolovatelné pocity a myšlenky. Původně jsem zvažovala mezi kineziologií a právě regresí a na doporučení jedné terapeutky (jiné, než u které jsem byla), jsem zvolila regresi, protože tam se to prý vyřeší raz dva... (ta "moje" terapeutka mi pak říkala, že to jsou jen řeči a že u ní samotné to trvalo roky, než se pomocí regresí zbavila závažných problémů...). Napadá mě, zda by se teď dalo navázat spíš kineziologií - připadá mi, že by to byla jemnější metoda, která by mi možná víc vyhovovala. Nemá někdo z vás zkušenost s dobrým kineziologem z Brna? Nechci svoje problémy zasouvat, ale taky bych se nerada např. zhroutila z toho, co nejsem asi zatím schopná unést.

Moc děkuju za všechny reakce.

Mám dojem, že terapeutka buďto není dost profesionální, anebo ty k ní nemáš plnou důvěru nebo kombinace obou.
Popisuješ vlastně restimulaci, do které ses dostala procesem regrese, která ale nebyla dokončena, odreagována.
Pláč, různé emoční stavy jsou u regrese zcela běžné a neměla bys to brát jako ůjmu na zdraví. Naopak, plně si to užít, vyplakat, všechna somatika by se měla uvolnit.
Pustit klienta se somatiky domů a odkázat ho na jinou metodu - to není profesionální. Někdy je regrese moc dlouhá a musí se přerušit. Je pak potřeba pracovat i na víckrát. Ovšem obecně platí, že čím intenzivnější restimulace, tím lépe a rychleji člověk odreagovává, takže to pro paní terapeutku není dobrá vizitka, co předvedla, i když jsem u toho nebyl a nemohu soudit.
Regrese jsou relativně efektivní metodou, ale je potřeba je dělat dobře. A také jsou pro lidi, kteří se nebojí té trošky momentálního nepohodlí a emočních reakcí, které ji doprovázejí.
Je to jako psychická chirurgie: říznutí do emočního a karmického vředu bolí, ale následkem toho se můžeme uzdravit velmi rychle.
Už jsem snad psal, že sám jsem prožil asi 6 regresí a vždy mi to obrovsky pomohlo. Mohu vyjmenovat celou řadu potíží, které mi tím byly odstraněny. Ovšem tvrdit, že regresí něco půjde "raz-dva" to bych si netroufl.
Život není jednoduchý a proces regrese má také svá pravidla, které řídí duše. Proto by terapeut vždy měl spolupracovat s duší a skrze intuici a vizualizaci řídit proces regrese. Málokdo to ovšem umí, protože k tomu je potřeba mít specifické kvality, někdy poznatelné například v horoskopu.
Abych to shrnul, trval bych na tvém místě, aby paní terapeutka dokončila rozdělanou práci - tento konkrétní emoční blok, a pak bych si našel někoho jiného. Spolupráce s jiným člověkem může být příznivější, jde také o podobnost vibrací.