Jaruško, tak se mi zdá, že začínáš nacházet tu půdu pod nohama. Zníš tak nějak klidněji... to bych byla ráda. Aby nedocházelo ke zbytečným hádkám, tak bych ti doporučila, abys nijak nekomentovala to, co on dělá nebo chce udělat. Nechce (nebo nemůže) na pohřeb? Tak bych jen kývla, aby pochopil, že jsem ho slyšela a beru na vědomí. Takhle jsem se vyhnula dost hádkám s bývalým. Pochopila jsem, že nejsem jeho máma, abych ho kritizovala nebo mu doporučovala, co má a co nemá...je to dospělý člověk, svéprávný, tak ví, co dělá. Drž se, zatím ahoj

Je fakt, že to s tím pohřbem mě fakticky hodně postrčilo kupředu..

Jaruš ,
proč bychom ti působily újmu na zdraví (tím myslím ten kopanec) , když víš,
že to, co ti našeptávají "myšlenky" je pitomost. Tvůj muž má problém, který musí řešit (ať s psychologem, nebo sám), a to s účastí na pohřbu někoho z rodiny nijak nesouvisí. A ty se drž.

Upravil(a) Largo (30. 3. 2007 9:58)

Jarčo,
pusť z hlavy představy, co by bylo, kdyby....vracíš se tak ke dni, kdy jsi založila tohle vlákno. Podívej se raději za dětmi do jejich světa, poslouchej a povídej si s nimi, buď sobě pro radost kočka hlavou i vzhledem za každého počasí...to je tvůj boj. Muže nech, ať vede svou vlastní bitvu. Když začnete každý sám za sebe vítězit, jste na dobré cestě.

Upravil(a) Largo (30. 3. 2007 11:39)

Ahoj Jaruš ,
myslím, že jsi ještě rozhozená z pohřbu a situace, kterou popisuješ, také není nic moc. Ale není to tragedie, jen tvoje napjaté a pocuchané nervy. A když tvůj muž mluvit nechce, nech ho být. Klid. Tím víc mluv s dětmi a s přáteli, aby ses cítila co nejlíp. A máš před sebou Velikonoce u rodičů, to je změna prostředí, povídání, trochu jiné starosti.
Jak jsem tvůj příspěvek četla, vybavily se mi čtyři zásady. Když si je skloubíš dohromady a použiješ jako lék na svou situaci, mohlo by se ti ulevit. 1) Nehřeš slovem (to děláš, nevyvoláváš hádky, muže nepomlouváš atd.) 2) Nevytvářej si domněnky (tady máš asi problém, co kdyby muž chtěl syna do své péče....nešílej...) 3) Nic si neber osobně (tady je možná taky velká rezerva v tom, jak ti jde muž na nervy, když "hospodaří" ve vašem bytě....kašli na to...) 4) Dělej všechno jak nejlíp umíš (to myslím že děláš, staráš se o dům, o děti, o sebe, snažíš se děti a sebe co nejlíp zabezpečit, i když zrovna nemáš práci.....sama víš, jestli to jde ještě líp.) A hlavně si nezapomínej dělat radost, každý den aspoň malou. Přeju ti pohodové velikonoce.

P.S. Ty zásady jsou od pana M. Ruíze.

Upravil(a) Largo (6. 4. 2007 8:06)

Ahojky,
tak jsem byla včera u advokátky, docela dobře mi poradila, ale pak jsem byla u švagrové a tam jsem zažila zase šok, řekla mi, že zjistila, že manžel má nějakou - teda řekla i jakou konkrétní - ženskou a že už jí má od listopadu.
Takže všechno je kvůli mě, já jsem ta hrozná, se kterou nemůže být a přitom má jinou a není schopen to narovinu přiznat.
Byl zase u nás a tak jsem se ho zeptala, všechno zapřel a já jsem prý vyšupaná, když tomu věřím...
Tak mi řekněte, co si o tom myslíte....

Víš, mě už je jedno, že jí má, at si ho milá paní užije, ona neví do čeho jde... ale to ,jak zase všechno hodil na mě a není schopen přiznat, že je to on, kdo to zavinil...
Stav, že se z toho asi zbláznim už mám snad za sebou, ted jenom přežívám. Špatně, ale jde to.
Kdyby to přiznal rovnou, tak je to všechno o něčem jiném,,já tady sedím a přemýšlím, čím jsem mu ublížila, že je ze mě na nervy, co jsem udělala špatně, v čem se musím zlepšit.. a ono je to jak to je, no jsem z toho zase špatná, ale ted jinak než před tím, ted jsem spíš naštvaná, na něj a taky dost na sebe, že jsem tak blbá a všechno jsem mu zase spolkla

Já vím, že on si to musí zdúvodnit. Jenže tak at si to zdůvodní sám v sobě a ne všude kolem, já už se stydím jít i do krámu, po tom všem, co on tady všude  o mě povídá, já vím, že řeknete že se mam vykašlat na lidi, ale ono to na vesnici není tak jednoduché, není to vůbec jednoduché a on je ten chudinka, kterému žena satorie nerozumí a já ta špoatná...Ti co mě znají, ví jak je to, ale nemůžu chodit od chalupy k chalupě - jako on a líčit jim mojí verzi, a fakt se stydim vystrčit nos

Já si taky říkám, že to řešit nebudu, ale ono mi to nejde..
A taky si na jedný straně říkám, že už jsem nad věcí, ale na straně druhý, když si ho představím s někým jiným leze mi mráz po zádech a je mi nedobře.Myslíte, že jsem hloupá??

Jarča: Můj bývalý je v tom lhaní a házení špíny podobný tvému.... nic s tím nemůžeš dělat. Můžeš se jen od toho oprostit a říkat si, že je to jeho problém, nikoli tvůj. To opakování mi pomáhalo, když jsem o sobě začala pochybovat a snad (proboha) začínala věřit tomu, jak jsem já ta hrozná... Jestli ti někdo řekne něco do očí, odkázala bych ho do patřičných mezí. Kdo tě pomlouvá, ten ti na chleba nepřidá, říkávala už moje babička. A má pravdu. Když se tím budeš zabývat, jen si zbytečně přiděláš starosti. Jsou to věci, na který nemáš vliv, tak proč si tím zaplácávat duši?

Abyste si nemysleli, že jsu po penězích - nejdu,ale zůstala jsem sama na barák, zahradu, 2 děti a 3 psy, je moc jednoduché být sám, brát 20000 čistého a neustále chodit a stěžovat si, jakej jsem chudák.
Já fakt nevím, kam jsem dala oči a hlavně rozum, když jsem se s ním seznámila, ale on byl fakt jinej, anebo já byla tak moc zamilovaná, že jsem to neviděla, neslyšela?

Musim to ustát tak jako tak, co mi jinýho zbejvá - nejsme spolu a jestli na to máme papír, že jsme rozvedený anebo ne , to na vztahu nic nezmění...
Řešila bych to asi já, kdybych měla jinej vztah, ale na ten ted nemám ani pomyšlení, ale ted upřímě si budu řešit finanční stránku a tamto nechám na něm- a vážit jsem si ho taky přestala, ale ted v tuto chvíli i když se snažim sama sebe přesvědčit o opaku ho mám pořád ráda a moc mi chybí - ale ten starej manžel, ne ten člověk, co je tu ted místo něj. Nemůže se přeci někdo ze dne na den takhle moc změnit, takže bud se přetvařoval před tím, anebo ted...

Oni jsou v tom chlapi skoro (čest výjimkám) všichni stejní - jejich největší problém je něco vyřešit tváří v tvář - vlastně vůbec něco řešit. Ono je vždycky jednodušší najít si nějakého obětního beránka, který za jejich situaci může a v uražené pozici se litovat - nejlépe ještě s publikem (já si je vždycky představuji jako malá ubohá batolata, která usilovně řvou na písku, protože je sousedova Anička bouchla....když jí předtím vysypaly kýbl písku na hlavu). Prostě je jednodušší o Vás tvrdit, jaká jste "příšerná baba", se kterou se nedá žít, než přijít a všem na rovinu říci, že má milenku a Vy už ho nezajímáte. Ale na druhou stranu zase není takový hulvát, aby někde ve skrytu jeho "ubohé dušičky" nehryzalo svědomí, že je docela velkej hajzl - to je vidět v tom, že nakonec se i zajímá o děti, že se odstěhoval on, že přišel na pohřeb babičce, že všem na potkání vykládá, že špatná jste Vy (to vlastně přesvědčuje nejvíc sebe...). No a pak hraje roli klasická mužská pohodlnost - jemu vlastně vyhovuje se takto litovat a setrvávat ve statu quo...on ten rozvod, to znamená něco řešit, to znamená udělat změny (to je další věc, kterou 99% chlapů vlastně nechce, které se bojí... ), že třeba milenka si začne na něj dělat větší nároky a "ó hrůzo" třeba si ho bude chtít vzít, že se bude muset o sebe postarat za všech okolností sám....Protože dneska: když chce, tak je sám (ale teda podle mě, tak on se samoty vlastně docela bojí - asi proto, že se mu pak v hlavě rodí různé pro něj nelichotivé myšlenky a taky se ozve "to blbý" svědomí ); když chce, tak se "nakvartýruje" k Vám ; když chce, tak je u milenky (ale zase se má na co vymluvit, když s ní být nechce) - hlavní je, že může vždycky "hodit zpátečku", když po něm někdo zase chce, aby to nějak řešil (to je strašný, že celej svět nechápe, jak jeho fyzicky bolí něco řešit, furt po něm "drobečkovi" něco chcete - "hnusný baby" ) No a zase a zase... jsou tu "ty blbý problémy", který 99% chlapů nejraději nechává "vyhnít". No tak se nedivte, že je "chudáček" celej na nerv, když po něm chcete, aby se něco dělo - to je to, čeho se nejvíc bojí...
A když si tohle uvědomíte, tak zjistíte, že je to vlastně duševní invalida a že je k politování...já být jím, bych se sebou sama taky nemohla vydržet . No a pak už je jen krok k tomu, se začít těm jeho nervům smát a jít si vlastní cestou, kde se problémy řeší, když nastanou, a kde si lidi nelžou do kapsy.... A tohle je Váš úkol: začněte v jeho reakcích vidět to malé dítě, které je nešťastné, že musí řešit v podstatě triviální problém, KTERÝ SI SÁM ZAVINIL (to není Vaše vina!!) - a začněte se mu smát....no a pak už Vás nebude vytáčet to, co dělá. Nic už s ním neřešte a snažte se působit (jasně, že ze začátku se budete muset nutit) naprosto nenuceně a nad věcí - hlavně být neustále v klidu a pohodě - ono ho to taky "nasere", ale ať si sní, co si navařil. Rozhodně nezařizujte rozvod, na to on čeká, že to vyřeší někdo za něj (on se možná i za to modlí )...nene, musí to konečně udělat sám. Na druhou stranu mu danou situaci nenápadně "zpestřete" nějakou překážkou...třeba nebuďte vždycky v dispozici, neumožněte, aby se u Vás v poho najedl, když má chuť apod - ale toto nesmí být přímý útok, ale taková nenápadná a naprosto "nevinná" schválnost... A hlavně už neanalyzujte sebe jako příčinu všeho, protože tou nejste. Stejně tak i se sousedy - hezky bradu hrdě vzhůru, protože pokud oni uvidí, že už když lezete z baráku, tak se "propadáte studem", tak si tím spíš řeknou, že ten Váš "chudák" má pravdu. A takovou radost mu přeci neuděláte, aby se mu jeho "duševní berlička" v podobě "nesnesitelné fúrie" povedla udržet až do konce. Obecně platí, že lidé si troufnou jen tam, kde vidí, že jejich řeči padají na úrodnou půdu...když vidí, že Vám je to jedno, tak je dokonce i brzy přestane bavit Vás pomlouvat, protože nebudete ta správná oběť. A taky "není nic staršího, než včerejší zprávy" - ono to časem nudí...

Hodně štěstí!!